Izraelský spisovatel David Grossman představil letos na festivalu Svět knihy svůj román Mít s kým běžet. V něm se svérázným způsobem pouští do složité problematiky drogové závislosti a lidského odcizování. Nyní se k českému čtenáři dostává i Grossmanova tvorba pro děti. Pohádky pro Itamara a Rut obsahují osm krátkých příběhů, které rozhodně stojí za naši pozornost.

Itamar a Rut jsou dvě obyčejné izraelské děti, které každý den prožívají stejné věci. Ráno nechtějí brzo vstávat, večer nechtějí spát, každý den chodí do školky, bojí se čertů, věří na kouzla a čáry, pořád by chtěly dostávat dopisy a mít už konečně narozeniny. Samo o sobě není nic z toho neobvyklé a na pohádku to nestačí, dokud se do toho nezapojí tatínek…

Příběhů, ve kterých vystupuje Itamar a většinou i jeho tatínek, je pět. První z nich začíná všední odpolední scénou: tatínek přijde domů z práce a přinese dopisy ze schránky. Itamar chce také dostávat dopisy se známkami a razítkem a naštvaně kopne do dveří. V reálném životě by za to dostal kluk na zadek, ve fiktivním příběhu se ovšem rozehraje mezi otcem a synem pohádkové poštovní dobrodružství. Pro Itamarova tatínka není nic nemožné a splnitelné je každé synkovo přání. Itamar se promění v balík se známkou a razítkem a poštovní dodávkou putuje k adresátovi (mamince). Vše se stihne ještě před ranním odchodem do školky. Pohádkovost příběhu spočívá v kouzelném vztahu rodičů a dětí, dospělí se nebojí naplno podlehnout dětské hře a představivosti. V poněkud zdlouhavé pohádce Itamar a kouzelný klobouk se hravý tatínek promění v opici, vlka a kohouta, jen aby oddálil vyklízení zásuvek.

V dalších příbězích o Itamarovi už vystupují i mluvící zajíci a smutní modří čerti a tatínkova „kouzla“ ustupují do pozadí. Hold dětské fantazii vzdává závěrečná pohádka Itamar se prochází po zdech, která vrátí čtenáře jakéhokoli věku zpátky do předškolních let, kdy stačilo lehnout si na záda na postel a opřít nohy o stěnu, a už se člověk procházel po zdi. Itamar navíc vstupuje do obrazů pověšených nad postelí a prožívá příběhy s namalovanými postavami a zvířaty.

Pohádky o holčičce Rut se s těmi Itamarovými pravidelně střídají, jen jich je o dvě méně. Nejpovedenější je hned první (Žádné strachy, Rut), která je postavena taktéž na důvěře a vzájemné znalosti rodičů a dětí. Rut si zapomene vzít do školky svačinu a její tatínek udělá maximum pro to, aby jeho dcera na minutu přesně měla svoji housku s pomerančem. Cestou překoná nástrahy zlodějů, pirátů, vlčáků, lvů i čarodějnic, ostatně vždyť právě on zapomněl Rutinu svačinu doma. Zbylé dva příběhy o Rut jsou méně dramatické, popisují každodenní rituály (ranní vstávání a co by se stalo, kdyby Rut nikdy nevstala, a večerní schovávání v osušce během cesty z vany do postýlky). Typická je opět nepřítomnost matky a jejího vlivu, veškeré činnosti spojené s výchovou a péčí o dítě hravě zvládá tatínek. Patrná je i absence sourozenců, Itamar i Rut jsou oba jedináčci, takže se jim rodiče mohou plně věnovat. A děti jsou v knize Pohádky pro Itamara a Rut očividně šťastné. Přestože jejich maminky nejsou hlavními postavami příběhů, existují někde v pozadí a doplňují spokojenou, fungující rodinu. Zřetelné jsou hranice dvou protikladných skupin lidí: světa dospělých a světa dětí. Jejich narušování působí přirozeně a je základním principem pohádkovosti Grossmanových příběhů. Důležitá je fantazie, hravost a v dětském světě především snovost a noční sny: děti je mohou ovlivňovat a sny často prostupují do bdělé skutečnosti (Itamar, lovec snů).

Pohádky pro Itamara a Rut jsou vtipně napsané, spojují legraci a poučení a rozesmějí i tříleté, čtyřleté posluchače. Také jim mohou pomoci zbavit se nejrůznějších strachů (ze strašidelných snů či obyčejných zajíců). Prostředí Jeruzaléma se připomene pouze cizími jmény či zmínkou o svátku Purim, jinak v příbězích nehraje větší roli. S hlavními postavami se tak mohou lehce sžít dětští čtenáři nejrůznějších národností. Za zmínku stojí i veselé ilustrace výtvarnice Moniky Zemánkové.