Román Viz LÁSKA vypráví o lidech, kteří buď sami prošli holocaustem či se jejich osobních životů toto trauma nějak úzce dotýká, a to ze čtyř – velmi vágně řečeno, neboť u Grossmanovy tvorby ve většině případů platí, že co postava, to jiný názor na věc – různých úhlů pohledu, kterým odpovídá i členění jednotlivých částí.

Kapitola první je, ostatně jako i následující tři další, pojmenována po svém hlavním hrdinovi. Momik Neuman se na začátku knihy představuje jako malý chlapec, jehož literárním údělem je být čtenáři průvodcem celým románovým dějem a odhalovat tak postupně charaktery všech protagonistů. Příznačná je Momikova snaha dobrat se věcí minulých, v tomto případě se týkají neblahých skutečností druhé světové války. Toto úsilí, které je poznamenáno traumatem přeneseným z rodičů na dítě, jež je vnímá a vykládá si po svém (Momik tak například ve sklepě mučí různá zvířata, protože rodiče doma o nacistech mluví nepřímo, což dětská mysl ještě nedokáže pochopit), se vyznačuje i schopností naprosté empatie. Momikovi je tedy umožněno vstoupit do řeky času a být přítomen již proběhlým rozhovorům a událostem, a dokonce sám více méně úspěšně navazovat rozhovory s některými aktéry těchto dějů. Zůstává tak vlastně hlavním protagonistou celého románu, který nemusí být nutně ve všech částech hrdinou, jenž se zrovna octl pod drobnohledem.

Hlavní postavou druhé kapitoly je polský malíř a spisovatel Bruno Schulz (1892-1942), jenž se narodil v haličské Drohobyči. Z jeho povídkových sbírek uveďme například Skořicové krámy (1934), z činnosti překladatelské stojí za zmínku převedení Kafkova Procesu do polštiny. Je třeba také zmínit, že byl prvním, kdo v Polsku do svých próz zapracovával – stejně jako Kafka – prvky magična a absurdity a současně kombinoval realitu se snovými a fantastickými vizemi. Roku 1938 obdržel Schulz za své dílo s doprovodem vlastních ilustrací cenu polské literární akademie. Během nacistické okupace Polska byl roku 1942 příslušníky německých Schutzstaffeln zabit.

Grossman staví „svůj“ Brunův příběh na myšlence, že spisovatelovu smrt nemají ve skutečnosti na svědomí členové SS, ale že Schulz nezemřel vůbec. Na tento „fakt“ přichází již dospělý Momik Neuman při svých studiích Schulzova života a rozvíjí teorii, že Bruno odjel z rodné, Němci zabrané Drohobyče a vydal se směrem k moři, do nějž vstoupil a již se jako člověk nikdy nevynořil. Bruno se totiž postupně stal lososem a připojil se k hejnu mířícímu do skotské řeky Spey. Souvislost díla skutečného Bruna Schulze s Franzem Kafkou naznačuje Grossman procesem pozvolné metamorfózy člověka v rybu, a tak i čtenáře, který o Schulzovi nikdy neslyšel, leč Kafkova Řehoře Samsu zná, tato okatá podobnost obou „proměn“ doslova udeří a ty vnímavější dovede snad i k tomu, aby si v knihovně Bruna Schulze vyhledali, což je poměrně nenáročná časová investice, která se ovšem skutečně vyplatí. Grossman navíc do dialogu vtahuje i samotné moře, které v celém příběhu představuje nejen ženský prvek, ale i bezedný rezervoár vědění. V tomto případě svědka Brunova úniku ze světa lidí.

Vůdčí postavou třetí části, která je velmi těsně provázána s částí závěrečnou, je Momikův dědeček Anšel Wasserman. S touto postavou se čtenář setkává již na prvních stránkách, nicméně samostatného projevu se mu dostává až v závěrečných částech celého románu. Události a fakta podávaná prizmatem dětských očí zde nabývají ostřejších obrysů a, jak již bylo výše naznačeno, kromě líčení událostí dávno minulých je čtenář i svědkem Wassermanových situačních komentářů, jež jsou v některých případech směřovány přímo Momikovi. Dědeček Wasserman představuje hrdinu vskutku tragikomického, neboť se – coby vězeň koncentračního tábora – vyznačuje jednou podivuhodnou vlastností. Anšel Wasserman neumí zemřít. Po několika bezvýsledných pokusech o likvidaci je předveden před velitele tábora Herr Neigla (malý Momik chápal dědečkovo „hernajgl“ jen jako jedno z mnoha zmatených slov, která Wasserman vypouštěl z úst). Díky tomuto setkání vychází najevo, že Anšel býval spisovatelem dobrodružných komiksů nazvaných „Děti srdce“a současně i skutečnost, že Neigel byl jejich vášnivým čtenářem. Tento fakt pak tvoří odrazový můstek k části závěrečné, k „Úplné encyklopedii Kazikova života“. Neigel totiž Wassermana, přezdívaného Šeherezáda, angažuje jako svého soukromého vypravěče a pověří jej úkolem vytvořit zcela nové dobrodružství již pozapomenutých dětských hrdinů.

Poslední část svého románu Grossman opravdu pojal jako encyklopedii, což je počin literárně dosti riskantní, neboť může minimalizovat čtivost i přitažlivost textu. V našem případě však k ničemu takovému nedošlo, údaje jsou řazeny podle hebrejské abecedy a fiktivní fakta se prolínají s fakty historicky doložitelnými, takže Grossmanovo dílo do jisté míry splňuje i funkci didaktickou. O Kazikovi, dítěti, které se narodilo jako stařec a je klíčovou postavou nového příběhu „Dětí srdce“, autor říká, že tímto Kazikem je vlastně Izrael. Když totiž někdo vyrůstá uprostřed tolika tragických událostí, je poměrně obtížné uchovat si dětskou naivitu.

Ačkoli Grossman tuto knihu psal v době, kdy se jeho tvorba více méně věnovala tématu holocaustu, nedá se než souhlasit s tím, jak knihu charakterizoval francouzský Le Monde „Není to ve skutečnosti kniha o holocaustu ani o vyhlazovacích táborech. Ani výhradně o židech či speciálně o Izraelitech. Je to kniha o jizvách, jež si člověk uchovává od dětství v mozku“ (LN 91/32). Je třeba ovšem podotknout, že i opak je pravdou, neboť Grossmanův román je ve skutečnosti právě o holocaustu, nikoliv však primárně.

Na posledním místě je třeba složit poklonu překladateli Jindřichu Vackovi, který se svého neoddiskutovatelně obtížného úkolu zhostil dokonale. A ještě poznamenat, že v letošním roce v Izraeli vyšla první část románu jako samostatná novela pod názvem Momik.