Román Davida Grossmana Viz LÁSKA je skutečně knihou, ke které se vnímavější čtenář rád vrátí.

Díky mnohovrstevnatosti a svéráznému humoru, jež jsou pro toto dílo charakteristické, je totiž možné pokaždé objevit nový rozměr či postavu, kterou jsme minule opominuli anebo jí nepřikládali takový význam. Grossman se nebojí jít až za hranice reálného a do svého příběhu zapojit svět dávno minulý, jako je tomu v případě koncentráčnických historek dědečka Anšela či snových fantazií a dedukcí, k nimž dochází již dospělý hlavní hrdina, Momik Neuman, ve své práci o životě a smrti polského spisovatele Bruna Schulze.

Grossman se, jako mnoho dalších autorů, jistým způsobem ve své knize vyrovnává s fenoménem holocaustu, nikoliv však tak, že by se uchyloval k pouhému líčení událostí druhé světové války. Autorova originalita, a současně i přitažlivost celého románu spočívá právě v tom, že na celou věc nabízí hned několik možných úhlů pohledu, přičemž však čtenáři nic nepodsouvá. Každý ať uváží sám, co by si měl z četby odnést.

Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že málokdo knihu po přečtení odloží a zůstane jejím obsahem naprosto nedotčen. Grossman je totiž místy tak sarkastický, „až to bolí“: pozorného čtenáře jemně mrazí zvláště při bližším setkání s tragikomickou postavou Anšela Wassermana. Tak ostrý humor lze snad najít jen v Taboriho Baladě o vídeňském řízku.

Viz LÁSKA je sice poměrně obsáhlý román, přesto ale zůstává velice čtivý, k čemuž do jisté míry přispívá členění do čtyř samostatných oddílů, ale i velmi zdařilý překlad Jindřicha Vacka. V tomto ohledu je třeba skutečně smeknout pomyslný klobouk z hlavy.