Nejnověji do češtiny přeložený román izraelského spisovatele Davida Grossmana, kterého není třeba českému čtenáři blíže představovat, se dá charakterizovat jedním slovem jako plynutí. Ti, kteří znají jeho – pro izraelskou společnost stěžejní – román Viz LÁSKA, budou asi překvapeni zcela jiným stylem, nekomplikovaným a výpravným, kterým román Mít s kým běžet začíná. „Po ulici peláší pes a za ním běží chlapec.“ Grossman hned na prvních stránkách svého románu jasně vystihne atmosféru příběhu (který se z velké části odehrává v Jeruzalémě), základní zápletku (pes z první věty příběhu se zaběhl a chlapec, který přes léto pracuje na radnici, dostal za úkol najít jeho majitele) i všechny důležité postavy.

Oproti románu Viz LÁSKA, který je rozdělen do čtyř částí, na první pohled velmi nesourodých, a jenž se ve čtvrté kapitole rozpadá do prostých slovníkových hesel a je plný rozmanitých románových postav, je hned z prvních vět zřejmé, že Mít s kým běžet je příběh, který jako řeka pramení z oné první věty o psovi a chlapci a plyne ke svému rozuzlení. V první větě poznáváme důležité postavy: chlapec se jmenuje Asaf, pes Dinka. Záhy se také dozvídáme, že Grossmanův rychle ubíhající příběh plyne ve dvou časových proudech: prvním z nich je zběsilý běh Asafa s Dinkou, druhým – v čase o měsíc posunutým – je příběh mladé dívky Tamar, která se (z nám neznámých důvodů) dostala na ulici. Právě Tamařina zaběhnutá fenka, která přivázaná za provaz k Asafovu zápěstí ve vší své zvířecí zuřivosti a zoufalství Tamar hledá, je pojítkem mezi těmi dvěma. Mít s kým běžet je tedy příběh o hledání, nejen o hledání někoho blízkého (někoho, s kým se dá běžet, přestože nevíte, k jakému cíli směřujete), ale na rovině alegorické také hledání své vlastní autenticity ve světě a hranic lidské svobody ve společnosti.

Hledání vlastní tváře
Středoškolák Asaf, jemuž otec domluvil přes léto brigádu na radnici, znuděně vysedává v prázdné kanceláři, zvedá telefony a podává volajícím drobné informace, baví se sestavováním vlastního fotbalového týmu snů a přemýšlí o tom, že se už konečně musí zamilovat do Dafi, do čehož ho nejlepší kamarád se střední školy Roi vlastně nutí s vysvětlením, že „z hlediska duševna a tak je Dafi přesně jeho typ“, přestože Asaf sám jasně ví, že „Roi potřebuje leda to, aby Asaf s Dafi byli jakýmsi zrcadlem naruby, které by dalo vyniknout lesku a nenucenosti jeho i té jeho Mejtal, když spolu jdou a na každém druhém kroku se líbají, zatímco Asaf a Dafi se mlčky vláčejí za nimi, znechuceni jeden druhým“ (str. 17). To se změní ve chvíli, kdy dostane za úkol najít majitele ztraceného psa, který se octl v městském psinci a jenž zuřivostí a zoufalstvím předčí všechny ostatní psy v kleci.

Tamar, jejíž příběh začal o měsíc dříve než ten Asafův, má náskok nejen časový. Šestnáctiletá dívka s hustou hřívou vlasů prochází na začátku knihy rituálem, hrůzným a očistným, který je branou do mytického podsvětí, symbolizovaného jeruzalémskou ulicí. Právě do ní se vydává hledat – co nebo koho přesně, však nevíme.

„Tahle Tamar byla tak… Marně hledal příhodné slovo. Tak chytrá, jistě. Ale taky smutná, a moc, a nedělala si sebemenší iluze. Dívala se pravdě do očí. Netrpěla tím běžným smutkem, jaký znal i on, třeba když prohrál Ha-poel nebo když on sám dostal špatnou známku. Tohle byl smutek úplně jiný, jako smutek velmi starých lidí, kteří o životě vědí už všechno. Tenhle smutek čas od času zakusil v krátkých záblescích i Asaf, nedokázal ho však popsat slovy a raději se o to ani nepokoušel, protože když něco vyjádříte slovy, zůstane to už navždy jako ortel, který nad vámi vynesli“ (s. 253).

Dinka běží s Asafem doslova po stopách Tamar. Na této cestě potkává její přátele: Theodoru, starou mnišku s tváří dítěte, která už padesát let nevyšla z kláštera, chlapce Stiastného, který žije jen s jednou polovinou obličeje, Leu, jejíž tvář se pod hlubokými jizvami ztrácí zcela. V Grossmanově knize jsou vlastně dva typy postav. První z nich představují Asaf, Tamar nebo Theodora, ambivalentní, plní vnitřních rozporů a běsů – neklidní, pochybující a hledající vlastní integritu. Na druhé straně stojí celá masa konformních, spokojených a nepochybujících lidí, jako je Asafův přítel Roi nebo Tamařini rodiče, kteří jsou si sebou tak jistí, že nemají žádnou potřebu hledat pod povrchem spořádaných vztahů vřelost či opravdovost a o nichž Tamar napsala do deníku:

„Někdy si říká, že možná existuje svět […], kde lidé ráno odcházejí do práce nebo do školy a večer se každý vrací do jiného domu, a tam, v tom jiném domě, každý jako by hrál svou roli, roli ,táty‘ nebo ,mámy‘ nebo ,dítěte‘, ,babičky‘ atd. A celý večer si tam povídají, smějí se, jedí, hádají se, společně se koukají na televizi a každý se chová tak, jak mu velí jeho role. Pak jdou spát a ráno vstanou a zase jdou do práce a do školy a večer se vracejí, ale tentokrát do jiného domova, a tam všechno začíná znova. Táta je tátou jiné rodiny, malá holka je holka v jiné rodině, a protože přes den zapomenou, co se dělo večer předtím, pořád jim připadá, že jsou doma, v tom správném domově. A tak to jde celý život“ (s. 250).

Je paradoxní, že lidé, kteří jsou v Grossmanově knize představeni jako nějakým způsobem postižení, bez tváře, bez podoby, svoji lidskou podobu a svobodu získávají, lépe řečeno si ji tvrdě vybojovávají, zatímco ti krásní a spořádaní jsou jen „marionetami“, o nichž Tamar na ulici zpívá. Asaf popsal Tamařiny rodiče takto: „Když schůzka s nimi skončila, byl celý zpocený a vyčerpaný. Pomýšlel na to, že se vrátí domů a znovu se osprchuje. K tomuhle nutkání neměl sebemenší hmatatelný důvod – setkal se s dvojicí velmi spořádaných, dobře oblečených, upravených lidí, o trochu mladších než jeho rodiče, mnohem vzdělanějších než oni. Velmi racionálních“ (s. 360).

Být doma
Také v Mít s kým běžet je ústředním tématem rodina a domov. Je to téma pro Davida Grossmana ostatně stěžejní v celé jeho tvorbě, ať už v jeho pohádkách (část z nich je do češtiny přeložena jako Pohádky pro Itamara a Rút), v jedné z posledních knih Iša še-borachat mi-bsora (můžete si ji přečíst ve slovenském překladu z angličtiny pod názvem Žena, ktorá uteká pred správou) a ostatně i v již zmíněném románu Viz LÁSKA. V Grossmanových pohádkách je táta postavou téměř heroickou, máma laskavě milující a rodina bezpečným hnízdem. Knihou Mít s kým běžet Grossman tuto idylu ruší, nechá jemnou tkáň rodiny rozpadnout a protagonisty nechává hledat domov jinde. Stiastny jej nachází ve hvězdách, Theodora v klášteře, který je jí zároveň vězením, Tamar ve svém vlastním hlase: „Ani tisíc lekcí jí neumožnilo pochopit jednu věc: své místo na světě měla ve vlastním hlasu – byl jí domovem, odkud odcházela a kam se vracela, kde mohla být plně sama sebou a doufat, že ji budou mít rádi pro všechno to, čím je, a vzdor všemu, čím je“ (s. 181).

Mít s kým běžet je jistě kniha, která by se v knihovnách měla objevit v oddělení „pro mládež“: prostředí jeruzalémské ulice, temný stín drog, který se nad ní vznáší, hledání vlastního místa na světě a euforie první lásky, to jsou témata, která primárně právě k mládeži směřují. Mladého čtenáře si Grossman může získat také svoji vírou v něj, v jeho odvahu vyjít ze sebe i ze světa konformity, zároveň však ani neodsuzuje, ani nemoralizuje. Jeho postavy mladých pouličních umělců nejsou jen loutkami teenagerů, jak si je představuje starý spisovatel. Žijí také díky překladu Jindřicha Vacka, který převedl místy argotickou mluvu jeruzalémské ulice do češtiny. Zároveň se však Grossmanovi podařil výjimečný krok, kterým poměrně úzkou skupinu mladých čtenářů přesahuje (podobně jako se to podařilo Craigu Thomsonovi v grafickém románu Pod dekou) a dotýká se velmi povědomých věcí, na které jsme ani my, „dospělí“, ještě tak úplně nezapomněli.

Kniha Mít s kým běžet plyne v rytmu běhu Asafa a Dinky, napínavé tempo zmírňuje jen při pouličních vystoupeních Tamar v textech písní, které zpívá, a graduje ve chvílích, kdy se příběhy jednotlivých protagonistů přibližují či slévají do jednoho proudu.