Jak ve svém doslovu připomíná i překladatelka, osud první Kertészovy knihy a jejího českého překladu byl složitý: k vydání jej chystalo nakladatelství Hynek již v roce 1997, po jeho zániku se rukopis překladu ocitl v jiných nakladatelstvích, až zakotvil v Academii, která jej chystala k vydání zhruba od loňského roku. Vydání pak bylo konečně urychleno poté, co se autor, Imre Kertész (1929), stal vloni na podzim prvním maďarským nositelem Nobelovy ceny za literaturu a jeho jméno se rozletělo po celém světě. Spolu s ním se citoval i název právě tohoto jeho nejslavnějšího díla: román Člověk bez osudu (v originále přesněji Bezosudovost, Sorstalanság) psal Kertész více než deset let, jeho osud však nebyl jednoduchý ani v Maďarsku; vyjít zde mohl po mnoha peripetiích až roku 1975. Právě především za něj autor získal zmíněnou proslulou cenu.

U nás jsme se s Kertészem mohli seznámit díky Hynkovi v roce 1998, kdy vyšel román Kaddiš za nenarozené dítě z roku 1990, který Academia záslužně vydala právě nyní znovu. Snad se tedy Kertész stane u nás známým podobně jako Örkény, Esterházy, Spiró, Nádas nebo Konrád; je to autor, který si rozhodně naši pozornost zaslouží, ačkoli jsou uvedení autoři možná známější. Kertészova cesta k nynější slávě nebyla krátká ani jednoduchá: působil jako novinář, roku 1950 však musel z redakce deníku odejít a živil se psaním nenáročných divadelních her a muzikálů, později pak překládal náročné autory německého jazyka (mj. Freud, Nietzsche, Canetti či Wittgenstein). Teprve roku 1975 vydává své velké dílo, Člověka bez osudu. Zde čerpá ze zážitku, který patří v jeho životě pochopitelně k nejsilnějším a určujícím: v letech 1944-1945 byl vězněn v koncentračních táborech v Osvětimi a Buchenwaldu a přežít se mu podařilo jen zázrakem. Ve své tvorbě, kterou vedle románů tvoří i povídky, eseje, studie a úvahy (ve slovenštině vyšel nedávno svazek esejů Vyhnaný jazyk), z těchto zážitků čerpá stejně jako např. Primo Levi nebo Arnošt Lustig. Kertészův pohled na život v koncentračním táboře, jak jej podává v Člověku bez osudu, se však od zmíněných i mnoha jiných autorů podstatně liší.

Vypravěčem je patnáctiletý židovský chlapec György Köves. Poté, co je jeho otec odvlečen do pracovního tábora, pracuje chlapec v továrně a později je i se skupinou dalších dětí odveden na práci do Německa, jak se domnívá, nicméně jejich vlak skončí v Osvětimi. Zde je před plynovými komorami zachrání upozornění vězňů, aby tvrdili, že je jim šestnáct, a mohli tak pracovat. Po krátkém pobytu v Osvětimi a Buchenwaldu prožije chlapec většinu věznění v pracovním táboře Zeitz. Po osvobození se vrací do Budapešti, předčasně dospělý a navždy poznamenaný, aby pokračoval „ve svém nepokračovatelném životě“. Otec válku nepřežil.

Vypravěčův styl je hutný, věcný a nesentimentální. V dlouhých odstavcích, většinou krátkých větách a jen s minimem dialogů jsou popisovány vypravěčovy (autorovy) zážitky. Místy autor jen jakoby cituje z přímých řečí, vyjadřuje se až přehnaně spisovně, vypráví v přítomném čase a podrobně zaznamenává příjemné i nepříjemné stránky života v koncentráku. Čtenáře občas zamrazí a utěšuje ho pouze vědomí, že vypravěč ten strastiplný rok v několika lágrech přežil, aby pak mohl podat své svědectví v této nesmírně silné výpovědi, která se obejde bez větších úvah, ale právě svým až suchým, často ironickým záznamem absurdních situací a denních zvyklostí je velmi působivá. Málokdo se dokázal vyrovnat s tématem holocaustu s takovým odstupem a nadhledem, a přitom s takovým porozuměním, prožitkem, hloubkou a působivostí. Kniha tak není pouhým dokumentem, ale též stylisticky vybroušeným uměleckým textem.

Titul románu vysvětluje autor na konci textu: „I já jsem prožil daný osud. Nebyl to můj osud, ale prožil jsem ho já.“ A o kus dál uvažuje: „…existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda… jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud… pak tedy je svým osudem každý sám!“ Román končí úvahami o tom, že i v Osvětimi existovala nuda a dokonce i štěstí. Právě o tom chce autor vyprávět: „Všichni se mě ptají jen na utrpení, na ,hrůzy‘: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět, až se mě zeptají příště. O štěstí v koncentračním táboře. – Pokud se ovšem zeptají. A pokud na to nezapomenu i já sám.“

Kertészova kniha je právě takovou odpovědí na otázky, které bychom si neměli přestat klást. A že není jednoduché žít s podobnou zkušeností, dokládají nejen knihy Lustigovy nebo osud Prima Leviho, který ani po mnoha letech neunesl pocit viny, že přežil, a spáchal sebevraždu v roce 1987, tedy dvaačtyřicet let po válce, ale také další Kertészova útlá kniha Kaddiš za nenarozené dítě, která tvoří spolu s románem Fiasko (1988) a s Člověkem bez osudu volnou trilogii a zároveň středobod Kertészova nepříliš rozsáhlého díla.

V Kaddiš se autor vyrovnává s následky přežití koncentračního tábora. Uvažuje o židovství a údělu židů, o holocaustu, ale i o literární tvorbě, lásce, manželství či rodičovství. Vypravěč v dlouhém monologu má pocit, že vlastně holocaust nepřežil, protože nemůže uniknout vzpomínkám na něj. Jako by zde navazoval na jednu větu z konce Člověka bez osudu: „…nikdy nemůžeme začít nový život, můžeme jen pokračovat v tom starém.“

Kaddiš je text mnohem náročnější a nejednoznačnější než Člověk bez osudu. Stylem připomene prózy Thomase Bernharda. Proud vědomí vypravěče se točí kolem mnoha témat, k nimž se vždy znovu vrací a dál je rozvíjí, takže připomíná hudební skladbu. Ostatně mottem ke knize je úryvek ze slavné básně Paula Celana Fuga smrti, který není v českém vydání bohužel přeložen: „…volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru / v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost“ (Překlad Ludvíka Kundery). Jistá duchovní spřízněnost obou autorů je zjevná. Kertész je autorem hlubokého smutku až pesimismu, jemuž se však nemůžeme podivovat. Jeho dílo ovšem vyznívá jako katarze i jako varování. Kertész si nestěžuje, nemá potřebu hledat vysvětlení nebo důvody. Podává svědectví o osudné době, v níž člověk neměl na výběr a život byl závislý na náhodě. Nebo na osudu?

Obě překladatelky se vyrovnaly se záludným autorovým stylem skvěle. Kateřina Pošová navíc první knihu doprovodila osobním doslovem o tom, že její osud se velmi podobal osudu hrdiny. Překlad tak získal s tímto vědomím na zvláštnosti. V knize najdeme také stručný přehled vývoje Maďarska ve 20. století a záslužný slovníček výslovnosti maďarských jmen. Kaddiš je zase doprovozen doslovem, v němž se dokládá význam obou knih. Jelikož první je daleko přístupnější a jakoby „atraktivnější“, patrně si získá větší čtenářskou pozornost než druhá. Závažné otázky však kladou obě, každá po svém: v první je vypravěč vyzrávající dítě, „tabula rasa“, ve druhé stárnoucí muž, hluboce poznamenaný na duši i na srdci, ale nikoli na rozumu.