Poté, co se českému čtenářskému publiku představily již tři prózy od maďarského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze – Kaddiš za nenarozené dítě, Člověk bez osudu a Fiasko, se na českém trhu objevil další titul, román Likvidace, který tvoří s předchozími Kertészovými pracemi úzce spjatý celek.

Podobně jako v ostatních dílech i zde autor účtuje s dědictvím holocaustu, tentokrát se však děj románu odehrává po pádu totalitního režimu. Likvidace jistým způsobem navazuje na román Člověk bez osudu, ve kterém opouštíme hlavního protagonistu krátce po jeho návratu z koncentračního tábora do Budapešti. Chlapec, který v lágru přivykl běžnému chodu tamějšího řádu a každodenní hrůzy se pro něj staly přirozenou součástí života, se není schopen zařadit do škatulek „normálního života“ a lidské zlo považovat za absurdní. Mezi ním a ostatními lidmi, kteří holocaust nepoznali na vlastní kůži, se rozevřela hluboká propast.

Právě tu nedokážou překlenout ani protagonisté románu Likvidace, s nimiž se setkáváme několik desetiletí po druhé světové válce, nedlouho po pádu totalitního režimu v Budapešti. „Domněle neprorazitelné zdi náhle povolily“ a oni se ocitají na prahu „nicoty, kterou v počátečním opojení pokládali za svobodu“.

Stejně jako v Člověku bez osudu se klíčová postava románu, spisovatel B., nedokáže po pádu totalitního režimu zapojit do běžného života, jelikož si již na absurditu života v totalitě zvykl a pochopil, že možnost svobody byla člověku již navždy odebrána. Proto také spáchá na začátku knihy sebevraždu. Poté, co B. přežil Osvětim a vzápětí několik desetiletí totality, se v něm cosi nenávratně porouchalo a kromě absence možnosti svobody poznal i „cizotu, která ho od jeho života odděluje“.

Hrdinové Kertészových románů prostřednictvím přímé či nepřímé zkušenosti s holocaustem získali od svého života odstup, který se jim již nikdy nepodaří plně překonat. Bezradně tápou a zápasí s bezmocí života, který ztratil smysl a logiku, a postupně je zrazuje „ochota propůjčovat svému životu zdání smysluplnosti“. Literární redaktor Keserű též zvažuje sebevraždu jako východisko. I on zápasí s již zmíněným odstupem, ztrátou „skutečnosti“, které člověk poosvětimské evropské civilizace čelí: „Náhle jsem pochopil absurditu naší situace, to, že náš příběh, jako každý příběh, je neinterpretovatelný a nezvratný, že pominul, odlétl, zmizel pod hladinou, a my s ním už nadále nemáme nic společného, podobně jako my nemáme takřka nic společného ani se svými životy.“ Po B.-ově smrti se ocitá „bez příběhu“, probírá fragmenty B.-ovy literární pozůstalosti a nabývá dojmu, že B.-ovy rukopisy byly přípravou na velký opus, který musí nutně někde existovat. Pouští se tedy do hluboce zaníceného pátrání detektivního rázu, neboť v nalezení domnělého rukopisu spatřuje možnost „obnovení celistvosti života“ a od B.-ovy sebevraždy i jediný smysl své existence. Jestliže totiž Keserű ještě v něco věří, je to moc „psaného slova“, logos, jediná transcendentální síla, která existuje, „neviditelné pavoučí vlákno, které drží naše životy pohromadě“.

Úryvky z B.-ovy literární pozůstalosti tvoří jednu z několika vzájemně se prolínajících rovin bravurně komponovaného románu Likvidace. Celé dílo je symfonií několika textů – nové i původní verze B.-ovy divadelní hry, rámcové roviny, které dominuje postava Keserűa a v níž se redaktor pídí po zmíněném románu, B.-ův dopis na rozloučenou a dalších. Všechny texty splývají dohromady v jedno mnohohlasné úzkostlivé volání po zodpovězení základní otázky, která prosakuje celou Kertészovou tetralogií: Jak žít po Osvětimi? Jak žít potom, co jsme přežili? Jak žít ve světě, který se otřásl v základech a v němž byly do morku kostí zpochybněny veškeré základní hodnoty křesťanské společnosti? Motto románu Kaddiš za nenarozené dítě: „Přežil jsem, tedy jsem.“ se v románu Likvidace mění v palčivou otázku: „Jsem, či nejsem?“

Kertészova tetralogie o holocaustu výrazně přesahuje hranice běžné lágrové literatury. Osvětim zde nechápeme pouze v doslovném smyslu, jako koncentrační tábor, ale jako metaforu života. B. v úryvku z divadelní hry, psaném ve volném verši, praví: „Život je rozlehlý koncentrační tábor, který Bůh postavil lidem na zemi.“ Ve svém dopise na rozloučenou píše své tajné milence: „Byla jsi pro mě velká útěcha v mizerném lágru tohoto světa zvaném život.“ Osvětim není tedy pouhou zkušeností, ale celoživotním domovem.

Jedinou postavou románu Likvidace, která se pokusí z dědictví holocaustu vymanit, je B.-ova manželka Judita, která už nechce po boku spisovatele vnímat „svět jako svět vrahů“ a touží ho naopak vidět jako místo, v němž je „možné žít“ a „pohodlně se zabydlet“. Opustí B.-a a po boku druhého manžela začne nový život, pořídí si s ním děti, o jejichž početí B. nechtěl ani slyšet, a prožívá rodinnou harmonii až do chvíle, kdy se manžel od Keserűa dozví o pravděpodobné existenci B.-ova ztraceného románu a nahlédne tak do Juditiny třinácté komnaty, v níž zůstala navždy spjata s B.-em, a tedy i s Osvětimí.

I přes komplikovanou strukturu díla se román Likvidace čte jedním dechem, podobně jako Kaddiš za nenarozené dítě (který je pravděpodobně právě oním zmíněným románem, po kterém Keserű pátrá). Hloubka autorovy poctivé reflexe a schopnost téměř plastického verbálního zobrazení prožitku úzkosti, vytvářejí spolu se sugestivním stylem (podtrženým brilantním překladem Dany Gálové) příslib hlubokého čtenářského zážitku, završeného zaslouženou katarzí.