Imre Kertész, dosud jediný maďarský nositel Nobelovy ceny za literaturu (2002), se narodil 3. listopadu 1929 v Budapešti v sekularizované židovské rodině. V březnu 1944 byl zajat a deportován do Osvětimi a Buchenwaldu, kde se na jaře 1945 dočkal osvobození. Po dokončení gymnázia pracoval v redakci několika listů, od roku 1953 působil ve svobodném povolání jako překladatel a spisovatel. Do maďarštiny přeložil například díla Nietzscheho, Freuda, Josepha Rotha, Canettiho či Wittgensteina.

Po udělení Nobelovy ceny se Imre Kertész, jehož dílo bylo vždy vysoce ceněno především v německém jazykovém prostředí, dočkal zasloužené odezvy také v domácím literárním prostředí. Jeho dílo již bylo přeloženo téměř do třiceti jazyků světa a sám autor získal mnoho domácích i zahraničních ocenění (Kossuthova cena, Herderova cena), v nedávné době mu byla za jeho životní dílo udělena cena Deutsche Gesellschaft.

Již počátkem šedesátých let začal Kertész psát svůj první román Sorstalanság (Člověk bez osudu; česky 2003), který se mu podařilo vydat až v roce 1975. V tomto dnes již světoznámém díle se autor na základě vlastních prožitků pouští do zpracování svého „věčného tématu“ holocaustu. Jeho hlavní snahou je zobrazit toto trauma moderní lidské společnosti nikoli jako jednorázovou historickou událost, nýbrž jako do dnešních dnů trvající, nijak nepřekonanou a neodvolatelnou skutečnost, která ukončila jedno dlouhé období lidských dějin. Impulsem k napsání tohoto díla byla spisovateli dle jeho vlastních slov realita maďarského socializmu 50. a 60. let, která měla ve své podstatě na člověka a osud jednotlivce podobný destruktivní vliv jako doktrína předchozího režimu. O této zkušenosti se Kertész rozepisuje ve svém následujícím románu A kudarc (Fiasko; česky 2005) z roku 1988.

Dalším Kertészovým stěžejním dílem je román Kaddis a meg nem született gyermekért (1989; Kaddiš za nenarozené dítě; česky 1998 a 2003). Svým rozsahem poměrně útlý svazek je brilantním vnitřním monologem intelektuála, který se snaží vyrovnat se sumou osobních zkušeností vážících se k jeho židovskému původu, přísnou analýzou sebe sama i historického kontextu. Díky svému ucelenému stylu evokujícímu samovolný myšlenkový proud se skvělou gradací v závěru, díky hloubce a věrnosti zobrazení existenciálního prožitku člověka deformovaného totalitním režimem patří toto dílo ke skutečným skvostům současné maďarské literatury.

V roce 2003 autor navázal na svou dřívější románovou trilogii dalším dílem s názvem Felszámolás (Likvidace; česky 2006), které z celého souboru činí tetralogii, přičemž velmi úzkým způsobem koresponduje právě s předchozím titulem Kaddiš za nenarozené dítě; shodné jsou zde nejen motivy, ale částečně také postavy a děje. V díle se Kertész snaží s tématem holocaustu zúčtovat, netoliko osobně, jako spíše společensky: dochází k závěru, že konfrontovat se s tímto temným obdobím historie zdaleka není pouze úkolem (a údělem) jeho přímých svědků. Román lze z obecnějšího hlediska chápat v podstatě jako Kertészův příspěvek do debaty o stavu člověka „poosvětimské“ evropské kultury na přelomu tisíciletí.

Vedle své románové tvorby je Kertész znám také jako komentátor a autor esejů, které vydal v několika sbírkách: Gályanapló (1992; Galejníkův deník) je próza deníkového charakteru, Az angol lobogó (1991; Anglický prapor) sbírka esejů a deníkových záznamů.

V roce 2006 vyšel titul s názvem K. dosszié (Akta K.), vzniklý z rozhovorů, které se spisovatelem v letech 2003-2004 vedl literární publicista Zoltán Hafner. Toto dílo osvětluje stěžejní období spisovatelova života a přibližuje některé základní ideje jeho životního díla, mezi nimiž autor naznačuje nutné paralely.

Čeští čtenáři měli od roku 1998 až do současnosti, kdy se jim do rukou dostává překlad posledního Kertészova románu, možnost seznámit se postupně se všemi díly spisovatelovy jedinečné tetralogie.