Jedním z nejčerstvějších titulů edice Filmová řada nakladatelství Academia je román Imre Kertésze Člověk bez osudu, jenž se svého filmového zpracování dočkal v roce 2005 a stal se režijním debutem do té doby pouze kameramana Lajose Koltaiho, známého především díky dlouholeté spolupráci s režisérem Istvánem Szabóem. Právě Lajos Koltai stál za kamerou Szabóova filmu Mefisto z roku 1981, filmového přepisu stejnojmenného románu Klause Manna, jenž vyšel ve zmíněné edici o několik týdnů dříve. Podobně jako Mefisto, jenž získal v roce svého vzniku také Oscara za nejlepší cizojazyčný film, sklidil i Člověk bez osudu řadu úspěchů na mezinárodních filmových festivalech.

Až do roku 2002, kdy získal Imre Kertész jako první maďarský spisovatel Nobelovu cenu za literaturu, byl ve své vlasti autorem tak trochu opomíjeným. Známý byl spíše za hranicemi, především díky německým překladům svých děl. Krátce po udělení Nobelovy ceny se zásluhou překladatelek Kateřiny Pošové a Dany Gálové dostala českým čtenářům do rukou celá Kertészova stěžejní tetralogie tvořená romány Sorstalanság (1975, Člověk bez osudu, česky 2003), A kudarc (1988, Fiasko, česky 2005), Kaddis a meg nem született gyermekért (1989, Kaddiš za nenarozené dítě, který vyšel česky poprvé již v roce 1998 v nakladatelství Hynek) a Felszámolás (2003, Likvidace, česky 2006).

Román Člověk bez osudu je autorovou prvotinou, která vyšla poprvé v roce 1975, kdy bylo Kertészovi již 46 let. K jeho napsání byl autor podle svých slov „donucen“ snahou zobrazit problematiku holocaustu z nového zorného úhlu, a sice autenticky a opravdově, čemuž předcházelo zjištění, že díla, jež by prožitky a události zprostředkovávala tak, jak si je sám pamatuje, bez soudů a hodnocení, v podstatě neexistují (jednou z mála výjimek byly podle spisovatele povídky polského autora Tadeusze Borowského).

Hrdinou románu je sotva patnáctiletý chlapec Gyuri, vyrůstající v sekularizované židovské rodině z prostředí budapešťské střední třídy. Právě popis událostí v podání mladého hrdiny, navíc dítěte rozvedených rodičů z nábožensky vlažného prostředí, umožňuje Kertészovi zobrazit skutečnost bez jakékoliv konvenční předpojatosti, v podstatě nezatíženou žádným citovým ani rozumovým poutem vyplývajícím z vžitého postoje sounáležitosti s určitým postojem či řádem. Hledání vlastní identity mladého vypravěče a jeho vesměs neúspěšné pokusy začlenit se do svého okolí, ztotožnit se s vnějším světem a někam patřit, poskytují autorovi možnost střídání perspektiv pojetí skutečnosti a jejího mnohovrstevného, plastického zobrazení. Když je pak chlapec vržen v celé své nepřipravenosti do víru neznámých a nepochopitelných, krutých událostí, když je jednoho dne cestou do práce zajat a posléze deportován do koncentračního tábora, což je vlastně jen začátek jeho strastiplné cesty, nabízí Kertész čtenářovi prostřednictvím chlapcova nevinně naivního popisu věcí, postav a dějů takové zobrazení skutečnosti, které je stejně intenzivní, bolestné či právě lehkovážné jako prožitek, jejž události vzbuzovaly v samotném hlavním hrdinovi. Tato metoda má často za následek ironii, se kterou se v literatuře tohoto zaměření setkáme jen zřídka, dokonce humor, jemuž byl literární kritikou přisouzen přídomek „plynovokomorový“. (Vzpomeňme například scénu příjezdu transportu do místa určení, popis nádherného úsvitu a východu slunce sledovaného z vlaku stojícího před branami lágru i hrdinovu výtku, že se kvůli únavě po několikadenní cestě „jaksi zapomněl radovat“, že jsou konečně na místě. Při tom všem běhá čtenáři doslova mráz po zádech.) Díky těmto postupům (především sjednocení momentu vyprávění s časem vyprávěného) se autorovi bezezbytku podařilo dosáhnout vytyčeného cíle: zobrazit lágr jako přítomnost, nikoli jako ohraničenou událost, nýbrž jako trvající proces… Proces, který má své pevné místo v hrdinově životě a kterého se odmítá zříci právě v zájmu nalezení a zachování vlastní identity a svobody. Jak říká Gyuri v závěru románu: „…existují jenom dané situace a nové danosti v nich. I já jsem prožil daný osud. Nebyl to můj osud, ale prožil jsem ho já. (…) O ty kroky jsem postoupil já sám, a nikdo jiný, a prohlašuji, že ten osud, který mi byl dosud dán, jsem prožil poctivě až do konce. (…) …proč nechtějí uznat, že existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda; (…) jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud, a pak tedy... pak tedy je svým osudem každý sám!“

Ve svém románu zobrazuje Kertész jedince konfrontovaného s historickými událostmi označovanými později souhrnně jako holocaust, ve svém poselství je však mnohem obecnější. Živnou půdou jeho psaní totiž byla realita pozdější – všední existence v dobách maďarské komunistické diktatury: „Hnus a deprese, průvodci mého každodenního probuzení, mě ihned zavedly do světa, který jsem si přál evokovat. Přitom jsem si uvědomil, že člověka stiženého logikou totality zobrazuji vlastně v jakési jiné totalitě, což učinilo jazyk, kterým jsem svůj román psal, nepochybně sugestivním médiem. Takže když dnes zcela upřímně zvažuji svou tehdejší situaci, nevím, zda bych dokázal na Západě, ve svobodné společnosti, napsat tentýž román, který je ve světě znám jako »Bezosudovost«,“ prohlásil Kertész v projevu předneseném při převzetí Nobelovy ceny za literaturu. Česká reedice jeho stěžejního díla v roce dvacátého výročí pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě tím navíc získává další opodstatnění.