Ve věku 86 let zemřel 31. března po dlouhé nemoci maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny a představitel svědectví o holocaustu Imre Kertész. Ve svých prózách tento autor, který přežil věznění v koncentračním táboře v Osvětimi, vycházel zejména z této zkušenosti.

Narodil se v Budapešti v roce 1929 v židovské rodině. V roce 1944 byl odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi a posléze byl vězněn v Buchenwaldu. Po návratu do Maďarska v roce 1945 pracoval jako novinář v deníku Világosság, ale kvůli nesouladu se stranickou linií byl v roce 1951 propuštěn. Z politických důvodů nemohl nadále povolání novináře vykonávat, a proto se živil jako spisovatel na volné noze a překladatel z němčiny (přeložil mj. díla Friedricha Nietzscheho, Ludwiga Wittgensteina, Friedricha Dürrenmatta nebo Sigmunda Freuda).

Ke zkušenosti s holocaustem se Kertész opakovaně vracel ve své prozaické tvorbě. První a pravděpodobně nejslavnější z jeho románů, Člověk bez osudu (Sorstalanság), je částečně autobiografickým ztvárněním příběhu 15letého chlapce, deportovaného do koncentračního tábora, kde hrůze a brutalitě čelí nikoli hněvem a vzdorem, ale vůlí k přežití a nezaujatou lhostejností k okolí. Vznikal v letech 1960–1973, ale zprvu byl nakladatelstvím zamítnut. Po vydání v roce 1975 nevzbudil u veřejnosti ani u kritiky výraznější ohlas. K tomu se Kertész vrátil v románu Fiasko (A kudarc, 1988), druhém díle pomyslné trilogie, jejímž završením je Kaddiš za nenarozené dítě (Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990). V roce 1990 vyšel román v němčině, čímž začala stoupat Kertészova mezinárodní reputace, jež vyvrcholila udělením Nobelovy ceny za literaturu v roce 2002.

Po udělení Nobelovy ceny přesídlil Kertész do Berlína, kde vytvořil svá poslední díla – podle vlastních slov „ne kvůli architektuře, ale kvůli životu“ –, a později se vrátil opět do Budapešti. Jeho veřejné kritické výroky z berlínského období na adresu jeho rodné země vzbudily na počátku 21. století v Maďarsku bouřlivou debatu.