Poté, co Imre Kertés získal Nobelovu cenu za literaturu, začala se v edičních plánech českých nakladatelství intenzivněji objevovat i další maďarská jména. Prozaik, dramatik a esejista Péter Nádas (1942) debutoval ve dvaceti letech a v následujícím období se stal mistrem maďarské povídky. V českém překladu vyšel nejprve jeho klíčový román Kniha pamětí (MF 1999). Totéž nakladatelství v loňském roce vydalo výbor z jeho povídek pod názvem Dům paní Kláry.

Soubor obsahuje sedm textů napsaných mezi lety 1962 a 1970. Nádas v nich reflektuje především maďarskou životní zkušenost z období po roce 1956, ale i zkušenost člověka žijícího v izolaci, osamoceně, případně pod tlakem vnějších okolností. Trauma šestapadesátého roku a reflexe dějin se jako téma v moderní maďarské próze objevuje poměrně často. Nádas ho ovšem pojímá z poněkud jiného úhlu – nejčastěji prizmatem dětského světa, situovaného do privilegovaných vrstev budapešťských prominentů (povídky Bible, Zeď). Autor ukazuje dětský svět ve vší jeho krutosti a zároveň zmatenosti a zranitelnosti, jako jakési pokřivené zrcadlo světa dospělých. Děti vedou „války“ na život a na smrt způsobem, který odpozorovaly u svých rodičů. Jsou osamělé v zahradách obrovských vil, a tak hledají prostředí, do něhož by mohly patřit, ale jemuž se zároveň vzpírají. Autoritářské principy prostředí bez lásky, v němž vyrůstají, pak uplatňují ve vztahu ke slabším – ostatním dětem, služkám nebo zvířatům. Nakonec zůstávají samy, nepochopené a zničené.

Neiluzivní pohled na dětskou osamělost nabízí Nádas i v povídce Zahradník, v níž konfrontuje dvojí smutek - smutek otce a dítěte. Osiřelý syn vnímá odchod matky jinak než jeho otec a právě odlišnost jejich truchlení mezi nimi vytváří hlubokou, takřka nepřekročitelnou propast.

Další propast mezi lidmi otvírá a do samoty je uvrhá jejich „jinakost“, v případě povídky Beránek jde o jinakost rasovou. Izolace hlavního hrdiny, Žida pana Rótha, žijícího uprostřed semknuté komunity, je metaforou člověka žijícího v davu, a přece bez možnosti komunikace s ostatními. Bariéru odcizení se v tomto případě nesnaží překročit děti, což patří mezi tra tradiční literární stereotypy, ale ženy, stojící v rodinné hierarchii (nejen u Nádase) padesátých let často na nejnižší pozici.

Ze samoty vykročí i hrdinka titulní povídky Dům paní Kláry – poněkud bláznivá stará dáma, bývalá komunistka a manželka národního hrdiny, která si najme služku. Konfrontace dvou žen pocházejících ze zcela odlišného prostředí představuje další Nádasův oblíbený motiv – tváří v tvář odlišné sociální zkušenosti se ukazují lidské charaktery jasněji a ostřeji. Ze srovnání vycházejí nejlépe ti hrdinové, kteří jsou schopni své „protivníky“ přijmout a pod jejich vlivem se proměňovat. V Domě paní Kláry Nádas s motivem samoty a vyrovnáváním se s ní pracuje nejdůkladněji, na každodenním osudu staré dámy vidíme jeho proměnlivost a mnohostrannost, sledujeme rychlé střídání nálad a intenzivní snahu najít pevný bod ve vesmíru.

Ve všech povídkách dává autor především nahlédnout do nitra postav – vševědoucí vypravěč popisuje nejjemnější psychické hnutí, své hrdiny odhaluje a zachycuje zejména v okamžicích tápání a slabostí, nesnaží se čtenáři vlichotit. V tom také do značné míry spočívá dynamika jeho textů; čtenářské sympatie jako by přecházely z postavy na postavu, žádná figura není ani kladná ani záporná.

Pocit tíhy a beznaděje, který nalezneme v podtextu všech povídek, kulminuje v závěrečném Mínótaurovi (maďarské vydání souboru z roku 1979 neslo – velmi logicky – právě tento titul). V tomto textu psaném jakoby v jednom tahu Nádas metaforicky zachycuje princip abstraktního, stále hrozícího, nikdy však nepojmenovaného zla. Za použití mýtických motivů (Mínótaurus, labyrint) vytváří svět, jehož hrdinové – manželský pár – žijí pod neustálým tlakem ve sklepě skryté příšery, kterou je třeba udržovat při životě i za ceny ztráty vlastního života. Neschopnost vymanit se, bojovat a vzepřít se, věčné trauma a strach má tak pochopitelně mnohem širší přesah a představuje jednoznačný odkaz na život nejen v totalitním režimu. Zároveň se ukazuje, že v okamžiku, kdy jde o nejzásadnější věci, se člověk obrací do soukromí a zachycuje se nejbanálnějších všednodenních detailů.