Od doby, co jsem si posteskl nad tím, že Thomas Bernhard (1931-1989) je v naší zemi stále jenom autorem pro germanisty, uplynulo několik let. Z prozaika a dramatika Thomase Bernharda se u nás mezitím stal jeden z nejpřekládanějších autorů z německé jazykové oblasti. Změnila se doba a s ní i hodnotová měřítka pro umění a samozřejmě i přístup k tomuto kontroverznímu rakouskému autorovi. Dnes se tu scházíme, abychom slavnostně uvedli do života další "bernhardovský počin", překlad povídky Beton z roku 1982, kterou v překladu Radovana Charváta vydává nakladatelství Prostor. Zvolna se tím uzavírají české překlady Bernhardových próz; až na povídky a romány ze šedesátých let vyšla vlastně už všechna Bernhardova próza pozdního tvůrčího období. Ještě lépe je na tom dramatik Bernhard, z jehož osmnácti her na svůj český překlad stále zatím čekají poslední čtyři (Der Ignorant und der Wahnsinnige, 1972; Der Präsident, 1975; Die Berühmten, 1976; Über allen Gipfeln ist Ruh, 1981).

Chtěl bych se s Vámi při této příležitosti zamyslet nad tím, kdo to vlastně byl spisovatel Bernhard, co založilo jeho kult v posledních desetiletích nyní už minulého století a v čem spočívá jeho specifická umělecká metoda.

Velká část jeho tvorby spadá do období tzv. postmoderny, o níž se v Rakousku hovoří zhruba posledních dvacet let. Jenomže Bernharda k tomuto dominantnímu uměleckému směru současnosti nelze přiřadit jednoznačně, ačkoli jeho tvorba některé postmoderní znaky, především "estetiku negace", evidentně vykazuje: Bernhard se neřídí (stejně jako postmodernisté) pravidly a zvyklostmi literárního života, dává přednost obtížnějšímu stylu, v němž mu jde výhradně o přesné zachycení myšlenky na úkor její obecné srozumitelnosti, systematicky pěstuje ostrou až agresivní kritiku dosud dodržovaných literárních a životních hodnot a stylizuje se do role umělce, jež svému publiku ani v nejmenším nevychází vstříc. Buď ho donutí své dílo akceptovat v jeho celku, nebo ho od sebe a svých textů odradí. Bernhard navíc celý svůj život úzkostlivě dbal o to, aby nebyl přiřazován k žádnému uměleckému uskupení či programu, což se mu nakonec i vyplatilo: literární kritika ho začala považovat za literárního osamělce, jehož jedinečnost vzala za prokázanou skutečnost, a tím už za autorova života založila jakýsi bernhardovský kult.

Zeptáme-li se, co je námětem Bernhardových textů, dostaneme se trochu do úzké uličky. Bernhard vypráví velmi neobvyklým způsobem. Vezměme si dnes představovanou povídku Beton. Co je jejím námětem a proč se jmenuje Beton? Bernhard v textu několikrát odkazuje na fakt, že jde o poznámky, které zapisuje literární postava Rudolf, viz první: "Od března do prosince, píše Rudolf (podtrhl M.T.), zatímco jsem musel..." (Von März bis Dezember, schreibt Rudolf, während ich große Mengen ... einzunehmen hatte) a závěrečná věta textu: "Zatáhl jsem závěsy, píše Rudolf (podtrhl M.T.), spolkl několik přášků na spaní..."(Ich zog die Vorhänge meines Zimmers zu, schreibt Rudolf, nahm mehrere Schlaftabletten ein...). Až na tuto výjimku je však celý text auktoriálním vyprávěním v ich-formě. Přibližně čtyři pětiny textu pak sestávají z popisu příprav na studii o Felixu Mendelssohnovi-Bartholdym, kterou vypravěč nejenže nemůže po několikaletých přípravách dokončit, kterou nemůže vůbec začít. Popis příprav v téměř hermeticky uzavřeném domě je doprovázen pro autora typickými odbočkami a výpady proti všemu a všem: proti své zemi, proti politice, přátelům, příbuzným, proti životnímu stylu, umění i literatuře. Jedinou oblastí lidské činnosti, jež nepodrobí zdrcující negativistické kritice, je milovaná hudba. Teprve když se v zájmu zahájení studie o milovaném skladateli rozhodne změnit prostředí a odjet na Mallorku, začíná vyprávět příběh, vlastně jakousi reminiscenci na jednu tragickou událost, která pak celému textu propůjčí název. Neznámý mladý muž skončí pádem na betonový chodník před přímořským hotelem svůj život. Záznamem vyprávění mladé vdovy a jejím následným tragickým osudem Bernhardův text vrcholí.

Takto strukturovaný text svádí k tomu, že čtenáře zaujmou především autorovy slovní výpady a nenávistné tirády, ať už proti Rakousku, katolicismu, socialismu, společenským a kulturním institucím, jazyku a literatuře, přátelům nebo lidstvu vůbec, které považuje za hlavní náplň Bernhardova díla. Tuto nedílnou součást Bernhardovy tvorby je však třeba vnímat v přímé souvislosti s celým textem i s jeho formou. Bernhard se v žádném svém textu neidentifikuje s perspektivou vypravěče (stačí mu k tomu i jen jediná poznámka v textu a může být i nenápadná - v Betonu je to třeba již zmíněná první a poslední věta -, který se jinak může tvářit velmi autobiograficky a skutečně i spoustu prvků z vlastního Bernhardova života obsahuje), tudíž nelze invektivy v textu obsažené bezmyšlenkovitě identifikovat pouze s jeho osobou. Žádné Bernhardovo dílo totiž není pouhým protokolem kritických výpadů proti společnosti, umění a politice, je pouze důležitou integrální součástí vyprávěného celku (jakkoli se nám vlastní vyprávěný příběh může zdát marginální). Bernhard verbálními útoky ironicky, satiricky, ba sarkasticky své téma nadsazuje a teprve v takto pozměněné podobě ho používá jako stavebního prvku pro svou literární kompozici. Bernhard rád přehání a tato schopnost se stala základním kompozičním principem jeho prozaických i dramatických textů. Ne nadarmo ho literární kritika obdařila epitetem "umělec v přehánění" (Übertreibungskünstler). On sám ovšem čtenáře na svůj postup upozorňuje, například ústy hrdiny Muraua z románu Vyhlazení (Die Auslöschung): "Kdyby nám chybělo umění přehánět, byli bychom odsouzeni k příšerně nudnému životu, k existenci, kterou by ani nestálo zato žít. Já jsem své umění přehánět dovedl k nebetyčným výšinám". (Wenn wir unsere Übertreibungskunst nicht hätten, (...) wären wir zu einem entsetzlich langweiligen Leben verurteilt, zu einer gar nicht mehr existierenswerten Existenz. Und ich habe meine Übertreibungskunst in eine unglaubliche Höhe entwickelt.) Bernhard navíc umění přehánět spojuje s pochopením a porozuměním textu: "Chceme-li něco pochopit, musíme přehánět" (Um etwas begreiflich zu machen, müssen wir übertreiben), pokračuje ústy svého hrdiny. Z toho můžeme vyvodit, že jedním z nezanedbatelných principů Bernhardova umění je prostý didaktický princip veškeré satirické literatury - přeháněním se dobrat podstaty problému. Bernhard, protože není typickým literárním satirikem, ho navíc kombinuje s vyhraněnou ironií a ozvláštňuje nepřehlédnutelným gestem karatele.

Rámec, který literární satiře poetika vymezila, však Bernhard svým uměním přehánět přesahuje vždycky, když se mu satira stává základnou pro jeho radikální estetický negativismus. V takovém okamžiku záměrně vyhrotí každou reflexi, každou větu, ba každé slovo natolik, že ho doslova zbaví jeho původního (a čtenářem očekávaného) smyslu. To však již nezachycuje realitu formou vyprávěného příběhu, ale deformuje a destruuje ji do formy nekonečného monologu. V praxi to pak vypadá tak, že byť jen náznak auktoriálního vyprávění je už v zárodku doveden do absurdity tím, jak sám autor zlehčuje svůj vlastní úsudek i schopnost vyprávět. Z toho vyplývá, že Bernhardovy polemiky, výpady a nenávistné tirády zdaleka nejsou autostylizací jako spíše perzifláží sebe sama jako "umělce v přehánění". Čteme-li proto Bernharda výhradně kvůli jeho přehánění, začneme zdůrazňovat pouze obsah těchto výpadů a přehlédneme vlastní poselství textu.

Ono nás to k tomu většinou svádí, protože Bernhard se v přehánění stal úplným fanatikem. Radikální fanatismus v přehánění ho dovedl až k literárním provokacím. Dovoloval mu, aby okamžitě zpochybnil či vyvrátil jakékoli sebelépe myšlené tvrzení, a vedl ho k výběru takových literárních prostředků, které radikalizaci vyprávění umožňovaly. Jedním z nich je překvapivá změna perspektivy vyprávění - vypjatá rétorika invektiv se najednou prudce zlomí, zrelativizuje se až se promění ve svůj opak. V povídce Beton jsme svědky takového postupu například v charakteristice Rudolfovy sestry. Nenávistnými výlevy a obviňováním její povahy najednou probleskne hřejivý střípek pochopení, lásky a dokonce starosti o ni, aby byl okamžitě vystřídán stejně tvrdým a nenávistným odsudkem jako na počátku. Obdobný postup volil Bernhard i v povídce Wittgensteinův synovec (Wittgensteins Neffe), která vyšla ve stejném roce jako Beton. Ovšem příznačné je, že v dalších dílech let osmdesátých provokací a fanatického radikalismu přibývalo. Stupňovala je jednak domácí politická situace ve sporech politiků s intelektuály a umělci o volbu Waldheima presidentem republiky, jednak Bernhardovy latentní zdravotní obtíže. Mýcení (Holzfällen), Vyhlazení (Die Auslöschung), Alžběta II. (Elisabeth II.) doprovázely literární a divadelní skandály, jež vyvrcholily jeho dramatickou "připomínkou" 50. výročí osudného anšlusu ve hře Náměstí Hrdinů (Heldenplatz) z roku 1988.

Bernhard provokoval a dráždil. Mnohé dokonce k nepříčetnosti. Jenomže co je to provokace? Vždyť je to výzva podněcující k dialogu. Bernhard sice vedl zdánlivě nekonečný monolog, ale jeho provokativním charakterem s námi chtěl navázat dialog. Chtěl s námi, svými čtenáři, mluvit. Jestliže na jeho hru přistoupíme, vyloupne se nám dílo tohoto výjimečného autora moderní světové literatury jak oříšek ze skořápky a my pochopíme, proč je toto dílo tak nekompromisně kategorickým odmítnutím bezútěšného a odcizeného světa naší současnosti.