Na knižních pultech se objevil další překlad z maďarštiny. Útlá knížka Příběh spojuje dva kratší texty maďarských velikánů – Imreho Kertésze a Pétera Esterházyho.

Kniha začíná Kertészovou povídkou Protokol, v níž autor popisuje cestu vlakem z Budapešti do Vídně dva roky po změně režimu.

Ačkoli si vypravěč zpočátku vychutnává příjemný pocit, že je „na cestě“, tj. „nikde“, pocit, kdy na chvíli pouštíme otěže života a necháváme ho jen tak plynout, začne v něm již na nádraží Keleti klíčit jakýsi povědomý neklid: „jsem nejistý, není ve mně láska.“ Přesto se celkem pohodlně uvelebí v teplém kupé očíslovaného vagonu, kde se cítí „jakžtakž v bezpečí“ a oddává se čtení a úvahám. Konfrontace s celníkem, který spisovatele bezbarvým hlasem požádá o cestovní doklad a o němž je již na první pohled zřejmé: „že v něm není láska“, však autorovu služební cestu změní v nedůstojné fiasko.

Poté, co vypravěč místo čtyř tisíc šilinků přizná jen tisíc, mu celník peníze zabaví spolu s pasem. Přestože vypravěč ví, že se mu vlastně nemůže nic stát, že mu pas musí na hranicích vrátit a nikdo mu přece nemůže nic udělat, spouští se v něm dobře známý mechanismus strachu, který se nedá zastavit. Ve chvíli, kdy prostřednictvím „celního inkvizitora“ čelí absolutní neochotě komunikace a místo dialogu naráží na křížový výslech, tedy na násilné vniknutí do nitra druhého člověka, ho zaplavuje palčivý pocit nejistoty, tak známý z dob dřívějších: „Můj další handicap je, že v prostředí naladěném vůči mně nepřátelsky nejsem schopen souvisle a klidně argumentovat, navíc mi hlas, místo aby nabral na síle, rozčilením vypovídá.“ Uvědomuje si, že je „opět veřejně zostuzen“ a zcela proti své vůli se stává součástí „jakéhosi soukolí hlouposti“, podivné frašky, v níž mu bude odebrána možnost svobodné volby a která svou absurditou nápadně připomíná ovzduší Kafkova Procesu.

Celník vypravěče na hranicích vysadí, nutí ho čekat, až se vyřídí úřednické průtahy, a podepsat zcela nesmyslný protokol. Celníkovo „výhradně úřední, tedy odcizené“ chování, ve spisovateli oživuje veškerá ponížení a újmy z totalitního modelu chování, kterému čelil v podstatě celý život, ať v lágru, v období socialismu nebo po změně režimu:

„Za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, před očima se mi tyčily mříže cel a ostnaté dráty. Tím, kdo na tu otázku odpovídal, jsem nebyl já, nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných.“

Pochopí, že ani v postkomunistické, demokratické společnosti svoboda v podstatě neexistuje, protože už člověku byla dávno odejmuta:

„Doposud jsem žil jako otrok, skrývaje své myšlenky, svůj talent, své pravé já, protože jsem si byl dobře vědom, že jedině jako otrok mohu být svobodný. Byl jsem si dobře vědom, že má svoboda není ničím víc než svobodou otroka neboli iluzí.“

Zhroucení křehké iluze svobody je úzce spjato i s absencí lásky, jež je v povídce periodicky zpřítomňována. Ve světě, v němž „Spasitel má krizi“, v němž není láska a z něhož se vytratila schopnost vést dialog, je pojem svobody v ontologickém smyslu v jádru zpochybněn.

Spisovatel nakonec odmítne protokol podepsat a rozhodne se, že do Vídně nepojede, nasedne na vlak do Budapešti a ještě týž den se do metropole vrátí. Cestou zpět si však uvědomí, že „sedlina různorodých, i když jednotvárných diktatur“ v něm dočista vymýtila „ochotu nechat si věci líbit“ a připravila ho o schopnost emocionálního prožitku:

„Na mém skrz naskrz probodaném, ranami posetém těle, visícím už jen na nitkách nervů, není více místa nejen pro hrot kopí, ale ani pro vpich jehly. Pozbyl jsem schopnost nechat si všechno líbit, přestal jsem být zranitelný. Jsem ztracen. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.“

I Esterházy popisuje v povídce Život a literatura cestu do Vídně, reaguje zde v podstatě na Kertészovu povídku, místy její části přejímá, místy popírá či přetavuje v nový extrakt.

Není až tak pesimistický jako první autor. Jestliže Kertész píše: „tím, kdo na otázku odpovídal, jsem nebyl já, nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný občan,“ Esterházy reaguje: „tím, kdo na jeho otázku odpovídal, jsem byl já, a nikoli po desetiletí týraný, drezírovaný občan.“ I protagonista druhého textu však při setkání s celníkem zažívá bezdůvodný pocit nejistoty a jakéhosi provinění, který v člověku, jenž si prošel drezúrou diktatury, zůstane navždy usazen:

„Omyl! Neplatí, že obvykle jsem neměl sevřený žaludek. Mám ho sevřený jako my všichni, pouze jsem si ve své troufalé důvěřivosti nalhával, že mám schopnost se na svůj žaludek vykašlat.“

I on na dně vědomí nachází stopy nepojmenovatelného strachu, strachu přesahujícího konkrétní kontury společenských systémů, strachu bytostného – „bát se nemůžeme příležitostně, bát se můžeme jen věčně“, ale na rozdíl od hlavního protagonisty první povídky ještě cítí schopnost čelit dalším konfrontacím, má ještě kapacitu pro bolest, a tedy i pro život. Zatím…

„Ano: pohár přetekl, budu tržit nové a nové rány. A nepozbyl jsem schopnost nechat si vše líbit, jsem zranitelný. Nejsem ztracen, ale každým okamžikem se tak může stát. Cestuji vlakem. Nejsem mrtev. Jsem však jako šelma, číhavý a ostražitý.“

Texty tvoří dohromady organický celek, v němž se střetávají pohledy dvou význačných literátů na možnost svobody a důstojné existence v postkomunistické Evropě. Oba literáti zde prezentují geniální schopnost jak skloubit reflexi a styl v živý, podnětný celek, což umocňuje výtečný překlad Dany Gálové.

© Kateřina Horváthová