Slovník francouzsky píšících spisovatelů u nás vyšel naposledy před téměř čtyřiceti lety (Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. Odeon, 1966), a to ještě ani nepokrýval celou frankofonní oblast. Později, v roce 1981, vzniklo ještě v Academii "veledílo", třísvazkové Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, mezi romanisty známé jako Dějiny J. O. Fischera, velmi poplatné své době a proslulé tím, že z nich nelze příliš čerpat. Byl tedy nejvyšší čas toto téma zpracovat nově. V úvodu Slovníku francouzsky píšících spisovatelů také Jaroslav Fryčer, vedoucí kolektivu autorů - "odborníků na dějiny francouzské literatury působících vesměs na ústavech (…) českých univerzit", uvádí, že doba, která uplynula od vydání odeonského slovníku, "přinesla ve vývoji frankofonních literatur takový pohyb, tak hluboce zasáhla do interpretace celých období i jednotlivých autorů a natolik rozšířila naše možnosti používat původní slovníkové, příručkové i monografické materiály, že jediným nosným řešením bylo sepsání slovníku zcela nového. 

Slovník má být, jak se v úvodu píše, pomůckou pro širokou obec zájemců o literaturu - "těm jsou určeny základní informace o autorech a jejich tvorbě a o rámcovém zařazení jejich díla do širších literárněhistorických souvislostí", ale i pro "čtenáře, které přivede zájem odborný či profesní", jimž slovník nabízí "obsáhlejší interpretace autorů a jejich děl, systém odkazů na jiná jména, díla a žánry a poznámky o jejich vztazích k českému kulturnímu a literárnímu prostředí formou překladů, adaptací nebo tvůrčích podnětů". Tato trochu nejasná věta má i nejasný dopad na slovník. Výsledně to totiž vypadá, jako by velcí autoři minulých staletí (třeba Hugo, Balzac, Baudelaire) byli zpracováni "pro odborníky" - včetně velmi podrobných životopisných údajů, rozborů děl a třeba i literárně historických souvislostí, zatímco podobným velikánům, žijícím na přelomu 19. a 20. století nebo později, už se slovník věnuje méně. Zvláštní nepoměr vzniká u délky hesla: Sartre nebo Proust jsou zpracováni na dvě a půl strany, Anatole France na dvě, Giono, Ionesco, ale i Merle, Le Clézio, Romain Gary zaplnili každý jednu stranu, přičemž třeba Henri Michaux se musel spokojit s polovinou a Céline s třetinou stránky. Měřit důležitost autora délkou hesla je asi scestné, vůbec je marné pokoušet se sestavovat žebříček spisovatelů dle jejich významnosti. U díla rozsahu 760 tiskových stran, na němž se podílelo třináct autorů a kde každý údaj, každé slovo jistě bylo vzhledem k obsahu zvažováno, však muselo být těžké uhlídat jediné, striktní hledisko užití či neužití jisté formulace, jistého faktu (například informace, že manželství A. France skončilo rozvodem, mi připadá, odpusťte, v díle tohoto druhu - zbytečná).

Co je, a co není podstatné
Velice náhodné jsou údaje o překladatelích. Obecná tendence ve slovníku velí: překladatele neuvádět, pravidlo má však mnohé, záhadně opodstatněné výjimky. V hesle Rabelaisje zcela namístě zmínka o tom, že se "R. dílu dostalo výtečného převodu zásluhou romanistů sdružených v tzv. Jihočeské Thelémě (mezi zakládajícími členy P. M. Haškovec, F. Kamarýt, J. Rejlek, K. Šafář): 1912 - Gargantua; Gargatua a Pantagruel, 1931, 1953, 1967", bohužel tu ale nestojí nic o zcela současném překladu Patrika Ouředníka. U Marcela Pagnola se dočteme, že drama "Topaze v překladu J. Bernáška hrán nejprve ve Stavovském, poté v režii J. Honzla i v Národním divadle; Marius a Fanny uvedeny v překladech J. Hořejšího ve Stavovském a později Realistickém divadle"; u jiných dramatiků takové údaje nefigurují. U Alfreda Musseta zvíme, kdo všechno ho překládal (Vrchlický, Durych,Hobzík, Zaorálek), tentýž Zaorálek však není zmíněn třeba jako překladatel Célina (natož pak Anna Kareninová), ovšem ani například vyčerpávající heslo o Marcelu Proustovise o autorech českých překladů nezmiňuje. U Michela de Ghelderode je uveden překladatel J. Konůpek (1967), ale současní, Kareninová a Kybal, ne. 

Kdo překládal Maeterlinka (představeného pozoruhodnou větou: "pocházel ze zámožné rodiny, žil s přísným otcem, něžnou milující matkou a třemi sourozenci, prázdniny trávil u Terneuzenského kanálu v Oastackeru, od dětství miloval vodu, pozoroval lodi a přemýšlel o smrti"), nám prozrazeno je, dokonce tu stojí informace o tom, že M. ovlivnil tvorbu R. Těsnohlídka. V souhrnu poměrně suchopárné popisy životů a děl spisovatelů tu a tam oživí nenápadné mrknutí tvůrce hesla: třeba u Makina čteme: "Přítomnost francouzské babičky (…) vytvořila v jeho životě představu o naprosto jiném světě, kam se po studiu uchyluje, aby zde publikoval svá první díla, nejdříve vydávaná za překlady z ruštiny (jinak by je nikdo nevydal)." Rozuměj: Makine, původem Rus, žije od roku 1987 ve Francii, o níž mu babička, původem Francouzka, v mládí ráda a krásně vyprávěla. Dovětek v závorce snad nebyl nutný. V hesle o quebeckém autorovi J. Ferronovi zarazí, že "Neklid, bouřliváctví a nekonformismus (…) z něho učinily inspirativní postavu pro intelektuály tzv. klidné revoluce 60. let 20. století". O Ramuzovi se píše: "jeho otec byl obchodník s koloniálním zbožím; po klasickém gymnáziu R. studoval na filozofické fakultě v Lausanne (první básnické pokusy; četba › Baudelaira)…" - dozvěděli jsme se něco nezbytného, věru podstatného?

Slovník nabízí i úvodní studii, která na dvaceti stranách stručně shrnuje dějiny francouzské literatury od středověku po současnost a podobně se věnuje francouzsky psané literatuře belgické, lucemburské, švýcarské, kanadské, maghrebské, africké, libanonské a z oblasti Indického a Tichého oceánu. Vedle hesel podle jmen autorů slovník nabízí i hesla tematická, zaměřující se však především na středověk: dozvídáme se, co je mirákl, mystérium, hrdinská epika, grál atd., ovšem podobnou informaci o termínech současných, namátkou o Dílně potenciální literatury (OuLiPo), o skupině Tel Quel nebo třeba o tzv. novém románu hledáme marně. 

Výběr současných autorů je samozřejmě křehkou otázkou, při pohledu na francouzský knižní trh má člověk pocit, že ve Francii vydává každý, kdo je gramotný. Najít objektivní hledisko pro zařazení hesla zřejmě nelze. Ve slovníku tohoto vymezení a rozsahu jsem nečekala a nenašla autory, kteří se sice už dočkali i českých vydání, avšak na výsluní frankofonní literatury nepatří (Darrieussecqová, Alina Reyes, Laurensová). Kupodivu jsem tu našla W. Mouawada (nar. 1968), Rochefortovou, Cauvina, H. Guiberta, přitom jsem však marně hledala další spisovatele, jejichž díla vyšla v poslední době česky - třeba Philippa Djiana, René Depestra, Pascala Brucknera, Erika Orsennu, nebo patří mezi výrazné osobnosti literatury - Belgičané Dominique Rolinová, J.-Ph. Toussaint, E. Savitzkaya nebo A.-M. Adamek, Francouzi B.-M. Koltes, Michel Houellebecq, Marie Redonnetová, letošní držitel Goncourtovy ceny Pascal Quignard, chybí i Dominique Aury nebo Jean de Berg (vyšla r. 2001 v Hostu), autorky skandálních knih erotických, o nichž je potřeba vědět, pokud se máme ve francouzské literatuře orientovat, nebo "černý" Kourouma, dál už jistě netřeba rozvádět.

Slovník překvapivě až na malé výjimky (Prévert, u něhož je uvedeno šest překladatelů, chybí ale nový pokus o překlad Skarlantův; Cauvin…) registruje česká i francouzská vydání většiny knih až do roku 2001, avšak právě ty malé výjimky pak činí dílo nespolehlivým. Nesystematické se jeví udávání nakladatelství, kde knihy vyšly: prakticky všude tento údaj chybí (záměr je jasný - nedostatek místa), jen tu a tam se objeví, kupodivu však mi oči padly vždy výhradně na Gallimard. 

Cenná pomůcka
Dost kritiky, vydání Slovníku francouzsky píšících spisovatelů je samosebou velký a záslužný počin, a bezpochyby i nevděčná záležitost. Věřím, že většině široké i odborné veřejnosti poslouží, jak má, pokud ona v něm bude hledat informace, a ne mouchy jako já. Studenti budou psát lepší referáty, novináři bohatými údaji podložené články a nadšenci publikující na internetu informace o literatuře snad najdou čas a překopou své texty, které donekonečna opisovali z výše zmíněných Dějin J. O. Fischera. Francouzská literatura si to zaslouží.