Téma Marie Darrieussecqové, spisovatelky s velmi bohatou, provokující představivostí, je prosté, ale závažné, pro ni tíživé: postavení ženy ve společnosti, její zatížení výchovou, předsudky, nemožnost vlastní seberealizace (příčiny autorka zatím nehledá, jen dovádí důsledky ad absurdum). Problémy probouzející se v ženském těle, tělesnost zážitků a prožitků. Ať už jde o proměnu ženského těla v prasečí, nebo proměnu normální situace „světa s manželem“ do podivného, nepatřičného, hrůzného „světa bez manžela“.

Jako první vydala Darrieussecqová knihu Truismy (Truismes, nakl. P.O.L., 1996), tedy Banality či často opakovaná tvrzení. Proklamované všednosti však název pozbývá tím, že ve francouzštině slovo „truismes“ odvolává k „la truie“, což je svině, prasnice. A román skutečně pojednává o metamorfóze ženy v prasnici. Vypravěčka, chvíli žena, chvíli svině (nikoli však svině v tom smyslu, jak ho užíváme často v češtině), většinou něco na cestě mezi jedním a druhým, je mírumilovná bytost zcela ponořená do svého problému postupného proměňování, jež zpočátku nechápe, později shledává příjemným prostředkem, jak se stát sama sebou, bytostí vlastně nadřazenou všemu dění kolem, podivným poměrům ve společnosti. Darrieussecqová v jednom rozhovoru vypráví, jak ji uchvacují a zároveň popuzují časopisy pro ženy a speciální jazyk reklamy na kosmetické přípravky. Smyslem těchto textů jako by bylo přesvědčit ženu, že musí vypadat o mnoho let mladší, mít hedvábnou, zářící pleť bez vrásek, štíhlou pružnou postavu, objemné řasy, které se nikdy neslepí, elastický vlas s vnitřní buněčnou silou, který se neláme, sníženou hladinu cholesterolu a optimalizovanou látkovou výměnu... Ale co když se ženská začne podobat spíše prasnici? Truismy, v českém překladu Prasečiny, představují na straně jedné krutou, ale ne vulgární bajku – lidé používají podobizny nebo karikatury zvířat odedávna, aby mohli vypovídat o sobě a svých bližních. S pohádkovostí kontrastuje druhá tvář románu, dokazující, jak člověčí slabost, slabomyslnost, násilí ničí vše, co je na civilizaci krásného( jde o jakési podbarvení nosného příběhu politicko-ekologickou katastrofální vizí.

Vypravěčka, mladá žena, obyčejná, bez ambicí, bez minulosti a budoucnosti, o níž nevíme nic bližšího, než že pracuje v prazvláštním kosmetickém salonu s poněkud nezvyklou nabídkou služeb, poskytují se tu totiž takzvané masáže, při nichž se ovšem zákazníkům, nejčastěji mužům, vychází vstříc jak to jen jde (což vypravěčce potíže nečiní, spíše naopak). Hrdinka se totiž pozvolna začne proměňovat, brát na sebe podobu prasnice. Postupně je pro ni stále nemožnější setrvávat mezi lidmi, kromě podoby totiž mění i stravovací a jiné návyky. Občas se sice stává opět ženou, ochlupení mizí, postava se napřímí, i výrůstky na prsou, cecíky, se zmenší, avšak ne na dlouho. V té době i svět a společnost prodělají náhle strašné změny, vlády se ujímají pochybné existence, všude panuje chaos, bída, násilí. Vypravěčka se dává dohromady s podobným vyděděncem, mužem, jenž za úplňku na sebe bere podobu vlčí a stává se upírem. Žijí si v blahobytě a klidu, oboustranné oddanosti a lásce, ale uspokojovat jejich zvířecí potřeby je ve stále přísněji střeženém městě pořád těžší a nebezpečnější. V závěru románu vypravěčka, již hotové prase, pomalu rezignuje na návrat do civilizace, rochní se v lese, přátelí se s kancem a ráda si listuje sešitem, kam zapsala své lidské i napůl sviní vzpomínky.

Románová prvotina Darrieussecqové je dílko odvážné a zralé. Nejpozoruhodnější kvalitou knihy je spisovatelčina imaginace, která předčí všechna očekávání, i když místy už je trochu obehraná. Příjemným rysem díla zůstává jeho soudržnost, přiměřený rozmach fabulace. Práva na román byla prodána do více než třiceti zemí. Slovní hříčka v názvu knihy tak zabavila nejednoho překladatele. V literární příloze deníku Libération se svého času zabývali pestrostí jejich výplodů. Pouze italské Troismi umožnilo převést dvojmyslný titul zcela adekvátně. Většina cizojazyčných mutací pak hraje na „prasečí, sviňskou, sviňáckou“ strunu, jen konotace sexuální je různě silná: španělské Marranadas, brazilské Porcarias, německé Schweinerei, polské Swinstwo, finské Sikatotta. Angličané zvolili jemnější Pig tales, prasečí příběhy, přičemž „pig tails“ je výraz užívaný k označení „culíku“. Maďarské Malacpuder by se snad dalo přeložit jako „prasečí líčidlo“, „prasečí pudr“, nizozemské Zeugzoenen jako „prasečí polibky“. Portugalci přeložili titul volně: Estranhos perfumes s podtitulem Historia de uma metamorfose asi ani nemusíme dále převádět.

Námět druhého románu, Zrození přízraků (Naissance des fantomes, P.O.L., 1998, 158 s.), je jednodušší, ne však zpracování. Autorčina představivost se tentokrát neutíká k antropomorfismu, nýbrž čerpá z vlastních dětských nočních můr, těch známých ďasů zpod postele a z černoty se strachem otvíraných skříní. I tady jde o proměnu: žena dochází ke zjištění, že je samostatnou bytostí, a ne součástí své matky, manžela, přítelkyně, jak dosud svou existenci cítila, žila. Autorka uvádí, že v tomto románu šlo o pokus zapsat nehmatatelno, nekonečno, dílo na pomyslné čáře mezi fyzikou a chemií, moment zhmotnění cítěného, popis zážitku při pohledu na zeď, jež se rozplyne, zmizí.

Mladé ženě se ztratí manžel. Vrátí se z práce, rozzlobí se, že doma už zas není čerstvý chleba, odloží aktovku, jde do pekařství na rohu. A zmizí. Po několika letech života s člověkem, jehož tak důvěrně, podrobně znala, po letech života, jenž přinášel jen samé známé situace, se realita náhle zhroutí. Není proč uklízet, není proč vařit, není... na koho čekat? Vypravěčka po paměti hledá stopu, vůni, znamení, které tu zmizelý mohl zanechat, snaží se zařídit vše tak, jako by manžel už už měl přijít. V jejím světě se zabydlují přízraky... Darrieussecqová přiznává, že v románu chtěla „pranýřovat ubohé předurčení ženy v dnešní společnosti, předsudky vštěpované puritánskou výchovou, podle nichž žena musí žít s mužem, nesmí zůstat sama“.

Zcela čerstvou novinkou je román Mořská nemoc (Le Mal de mer, P.O.L., 1999, 126 s.). Darrieussecqová zde s hlavní postavou pokročila dál: ke vzpouře. Mladá žena, jejíž minulost opět vlastně nepoznáme, se rozhodla „nechat všechno plavat“, „pustit k vodě“ matku, manžela, město, kde žije. Jednoho dne prostě vyzvedne dceru ze školy a společně se vydávají na baskické pobřeží. Matka se vynasnaží nenechat za sebou ani stopu, chce žít sama s dcerou zcela mimo dosavadní svět, jedinou podmínkou je výhled na moře a jeho stálá, hmatatelná přítomnost. Zatímco v předchozím románu byla řeč výhradně o prázdnu, o nepřipravenosti vyrovnat se s osamocením, v Mořské nemoci je tím, kdo mizí, a dobrovolně, sama hrdinka. O to silněji je tu cítit přítomnost moře se všemi jeho poetickými schopnostmi. Mořská nemoc je nevolnost, někdy závrať z pohybů, neklidu moře, z jeho hloubky a tajemna. Moře je pro Darrieussecqovou metaforou nového světa. Matka utíká od rutiny předem napsaného života, „vleče“ dceru za poznáním čehosi vrcholného, ale má pravdu? Má právo? Darrieussecqová popisuje, že v tomto díle chtěla zkusit písemnou formou zachytit moře, obraz, jak se vlny rolují. Proto také střídá úhly pohledu při vyprávění: tak jak se přelévají masy vody a jedna je součástí druhé, navazují na sebe prožitky různých postav uváděné ve třetí osobě... Rozsahem představivosti spisovatelka ani tentokrát nezklame. Vydání románu doprovází milá knížečka nazvaná Précisions sur les vagues, Podrobné údaje o vlnách.

Ani český překlad Prasečin (Prasečiny, překlad Ladislava Chateau a Zdena Šmídová, vydalo nakl. Vetus Via, Brno, 1999, 138 s.) si s názvem příliš nevyhrál. Komerčně jistě přitažlivé Prasečiny posunují román kamsi jinam, příliš daleko. Vydavatelé sice mluví o „mnohoznačnosti“ jimi zvoleného slova, ale ani rozsáhlý Slovník spisovného jazyka českého neuvádí více než „1. vepřové maso, 2. zhrub. nestoudné, nemravné mluvení, jednání, špatnost vůbec, expr. kniha ap. s nemravným, oplzlým obsahem, expres. zdrob. k 2 prasečinka“. Pokud si vzpomeneme na význam původního Truismes, tedy „banality“, a budeme stůj co stůj chtít udržet své prase, svini, pak bychom se možná trošku blíže možná dostali s méně zatíženým „Vepřoviny“? Překlad vůbec působí dojmem nahonem odvedené práce, v tiráži se ani neuvádí, zda knihu četl nějaký redaktor. I když celkově je nasazení pěkné, adekvátní originálu – jde o spěšnou výpověď ženy-prasnice, která píše rychle, dokud ještě v proměňující se ruce udrží pero. Prožitků má očividně hodně a sotva je stačí vyprávět. Překlad byl ovšem pravděpodobně spáchán stejně bleskově. Je znatelně doslovný, věty leží tak, jak byly postaveny ve francouzštině, překladatelky si nedělají hlavu s tím, co v češtině více hlídáme, například opakování týchž spojek, příslovcí tam, kde to není úmyslné (hned s. 9: Jen vybavit si samotný sled událostí už je pro mě velmi obtížné. Vybavuji si ty výjevy, jen když se pořádně soustředím, a pokouším se vylovit je z hloubi paměti, jen když se dostanu až těsně před zmíněné rozhodující události...), nesmyslně časté užívaní ukazovacích zájmen (s. 58: Černošky jen v kalhotkách tanga zavěšovaly těm pánům kolem krku květinové věnce a ti pánové jim za kalhotky zastrkovali bankovky. Ti pánové se s těmi černoškami hned spárovali, a s černochy taky, tyhle věci jsou dost obvyklé.), nepředstavitelně časté jsou chyby v interpunkci, čárky tu překladatelky rozsévají pravidla nepravidla (s. 36: Ředitel říkal, že je škoda, že se i nejlepší pracovnice někdy dostanou na scestí, a že se už člověk nemůže doopravdy na nic spolehnout; s. 109: Vypadalo to, jako by měl Yvan ruce vrostlé do země, a jako by se ty ruce chtěly zemi zároveň pomstít, jako by ji chtěly rozkuchat.). Četbu ruší formulační nedotaženost (s. 14: Jeho prsty se mi vrývaly do kůže /zarývaly?/; s. 20: V parku nebylo nikdy dost času na to, abych je (jablka, pozn. JŠ) dobře pokousala /rozkousala?/; s. 67: K rozhodnutí jít na mši přispěl fakt, že nechali skácet duby /pokácet?/; s. 109: jeho celková tělesná zhroucenost a bolest prvních kroků zmizela pod jeho stříbřitě měsíčnou srstí po ranách tesáky, po jeho skocích do dálky a lehkých výskocích, stejně ale divokých, a po vycenění bílých zubů do jakéhosi úsměvu). Překladatelky skutečně jen automaticky převádějí, co čtou v originále, to se projeví například u „bezobsažných“, „vatových“ výrazů – častý výskyt spojení „v každém případě“ tam, kde bylo třeba najít lepší řešení (s. 21: Chytla jsem prostě gynekologa za hlavu a přitáhla jsem si ho k sobě. V každém případě se hrozně rozčilil a začal mi nadávat do kurev.). Najdeme i místa, kde skřípe užití slovesných časů (s. 13: Honoré mi vyprávěl, že při některých soukromých večírcích vpouštějí do bazénu žraloky, kteří mají před smrtí ve sladké vodě pět minut na to, aby schroupali příliš pomalé hosty. Prý tím na takových oslavách vzniká neopakovatelná atmosféra. Potom se prý v té rudé vodě koupali až do svítání.), školácké hrubky (s. 67: Ty šaty vypadaly na plakátě dobře, rozhodně líp než na mě...; s. 81: Vyndala jsem s plastikového pytlíku čisťoučký župan.) atd. atd., téměř na každé druhé stránce něco.

Těžko odhadnout, co vedlo nakladatele k takovému spěchu s vydáním románu, jenž je jistě zajímavý, avšak ne tak převratný, aby jeho převedení do českého kontextu nemohlo počkat na základní redakční zpracování nebo na zkušenějšího překladatele.