Snad každý Francouz, který prošel střední školou, dobře ví, co je "Lagarde-Michard". Jako několika českým generacím při slově matematika naskočí i o půlnoci „Běloun“, francouzská výuka literatury se po léta neobešla bez Lagarda-Micharda: šestisvazkových dějin literatury zahrnujících období od středověku až po 20. století a přizpůsobených pro učitele a studenty. André Lagarde a Laurent Michard, profesoři literatury ze dvou významných pařížských lyceí, zpracovali tuto tehdy unikátní učební pomůcku v padesátých a šedesátých letech, v reedicích pak souhrn svazků jistě dosáhl mnoha vydavatelských rekordů.

Dnes se většina Francouzů, kdo na Lagardu-Michardovi vyrůstali, o něm vyjadřuje s úšklebkem: jak zastaralé a překonané! Pravda: francouzská teorie literatury a potažmo její výuka na lyceu prošla od 60. let nadšením i slepými uličkami strukturalismu, mnohem úžeji se propojila s lingvistikou, antropologií, filozofií, sociologií. Zavrhla spojování rozboru textů s biografiemi autorů, zkoumá text sám o sobě, text v souvislostech domácí i zahraniční literatury. Zavedla celé terminologické systémy a důraz na jejich osvojení ve výuce postupně upozadil četbu samotnou. Studenti přestali být vedeni ke čtení, ale tlačeni ke schopnosti brilantní argumentace nad vypreparovanými úryvky literárních děl slavných autorů, které vlastně ani nepoznali, jejichž četbu si individuálně neprožili, osobně neužili. Osnovy plné suché teorie jsou ale dnes už kritizovány a učitelé sami cítí potřebu vrátit školní literatuře maso a šťávu.

Nicméně francouzská škola nad českou stále vítězí na celé čáře v tom, že učí literární texty číst. Analýza textu se nedá srovnat s tradiční otázkou českého učitele „Co tím chtěl básník říci?“ Tato metoda se dokáže jedním úryvkem zabývat tak dlouho, až na konkrétním výběru lexika, na konfrontaci s jinými možnostmi, jak „říct“ totéž, na zdůraznění melodie a rytmu autorových vět dokáže, v čem je daný spisovatel výjimečný, jaký byl jeho záměr (co například prozrazuje, co naznačuje, co explicitně neříká), jaké konotace u čtenáře vyvolá... Proč píše dlouhé, anebo krátké věty, proč začíná román právě touto scénou, jak manipuluje „nevinný“ dialog... Studentík se tak ve francouzské škole naučí hledat v textu co tam je, a co není, a přemýšlet nad ním. Pomůže mu to jistě i při vlastní tvorbě – a nemusí být zrovna literární. Pomůže mu to ve vnímání umění a kultury obecně. A právě už publikace pánů Lagarda a Micharda takový pohled na literaturu představuje. V jejich pojetí ještě není tak odtažitě vědecký, jak dokázal být později.

Lagarde a Michard česky? Proč a jak?
Nakladatelství Garamond odvedlo heroickou práci už tím, že se do nevděčného úkolu počeštit klasickou francouzskou učebnici pustilo. Námitky zástupců zdejších francouzských zastupitelských úřadů, již se zdráhali „překonanou“ publikaci finančně podpořit, nakonec přebil argument, že co je ve Francii možná zastaralé, jsme v Čechách bohužel ještě neobjevili. Že totiž tento návod jak učit literaturu může být v našem prostředí i dnes vskutku návodný a užitečný. Francouzská literatura 19. století, jeden z šesti výše jmenovaných svazků, představuje vybrané osobnosti dané literatury a doby velmi podrobně, vedle biografických údajů a charakteristiky děl přináší vždy celý soubor pečlivě vybraných a okomentovaných ukázek, za nimiž následují návodné otázky pro učitele, studenta či čtenáře – takové letmé otestování hlavních momentů, jež by při pozorném čtení neměly uniknout.

Graficky pěkně vypravená kniha se může pochlubit i kvalitními reprodukcemi dobových výtvarných děl, portrétů spisovatelů, fotografií z divadelních představení či filmových adaptací.

Velké francouzské literatuře se tak dostává zasloužené pocty, hold je však třeba vzdát i kultuře české – jež se dokázala bez problémů vypořádat s otázkou „jak“. Publikace povětšině mohla čerpat z již dávno vydaných českých překladů, a co v našich fondech chybělo, bylo pohotově dopřeloženo. Podařilo se tedy nejen zachovat všechny úryvky tak, jak je znají staří francouzští „lagardovci“, ale dokonce i dodržet rozsah a strukturu knihy: vybraný úryvek najdete ve francouzské i české publikaci na stejné straně. Učitelé literatury dostávají do rukou užitečnou pomůcku, jež však potěší i leckterého nadšence (nejen) francouzskou klasikou – a zvlášť toho, který vždy trpěl pocitem, že se ve škole o literatuře nedozvěděl takřka nic než „kdy se narodil a zemřel, jak kruté prožil dětství...“