Na knižních pultech se objevil poměrně rozsáhlý a dlouho očekávaný Slovník francouzsky píšících spisovatelů, rozšiřující jednotnou řadu slovníků spisovatelů, které vydává nakladatelství Libri. Jak je z názvu patrné (na obalu knihy zdůrazněné), eviduje autory zemí a oblastí, kde je francouzština buď mateřským jazykem obyvatel (Francie, část Belgie, Kanady, Lucemburska a Švýcarska), nebo jazykem běžně užívaným aspoň v některých vrstvách obyvatelstva či v některých oblastech veřejného života (což platí zejména o zemích, které tvořily bývalé francouzské koloniální impérium - Bénin, Čad, Mali, Pobřeží slonoviny, Senegal atd.)

Nasazuji si brýle náročného kritika a začínám slovníkem listovat. První, co mě zaráží, je absence tří v posledním desetiletí ve světě nejvydávanějších a nejznámějších francouzských prozaiků. Jména Michel Houellebecq, Milan Kundera, Christian Jacq totiž ve slovníku nenajdete.

Na námitku, že Jacq patří do oblasti populárního čtiva (jeho romány jsou ve Francii občas poněkud nepřesně srovnávány s romány Alexandra Dumase staršího), lze odpovědět, že je také autorem velmi kvalitních populárně historické literatury faktu, vyznamenané dokonce cenou Francouzské akademie. Nadto je v poslední době hojně překládán do češtiny, ať už si o kvalitě těchto románů a jejich překladů myslíme cokoli (románové cykly Ramses, Světelný kámen či Egyptský soudce), ostatně stejně jako je překládán do řady dalších jazyků (v civilizovaném světě budete marně hledat knihkupectví, kde by nebyly zastoupeny jeho knihy). Slovník je vůbec nemilosrdný k populárnějším autorům, nezná je. Pokud jde například o moderní science fiction, jednu ze zásadních literárních tendencí 20. století, nenajdeme zde skoro žádnou zmínku. (Pravda, je zde Barjavel, Boulle či Merle, ale zřejmě jen kvůli tomu, že jádro jejich tvorby nespočívá ve vědecko-fantastické literatuře.) O autorech komiksu nemluvě. Alespoň nepatrnou zmínku by si možná zasloužil Georges Rémi Hergé, belgický tvůrce komikových příběhů s postavou reportéra Tintina.

Více mě překvapuje, že slovník ignoruje okruh autorů sdružených kolem revue Perpendiculaire. Jistě, jejich dílo dosud není zhodnoceno, to je pravda. Ale Michel Houellebecq, nejvýraznější autor skupiny, ověnčený desítkou francouzských i světových literárních cen, by ve slovníku, který vychází roku 2002, patrně chybět neměl. Jako by se nejednalo o spisovatele, jehož každý román vyvolává obrovskou pozornost čtenářů, kritiky i médií, a to nejen ve Francii, ale dnes již v celém západním světě.

A Milan Kundera? Námitku, že ho najdeme ve Slovníku českých spisovatelů, neuznávám. Jestliže se kniha nazývá Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Milan Kundera by do něj zařazen být měl. Nebo snad autorům slovníku uniklo, že svoje poslední tři romány, stejně jako dvě vlivné knihy esejů, napsal ve francouzštině? Ilustruje snad jiný spisovatel česko-francouzský literární kontext lépe než romanopisec, který si díky svým knihám získal věhlas a těší se autoritě nejen v samotné Francii, ale - stejně jako výše zmíněný Houellebecq - takřka na celém světě?

Tři slavná jména, která jsem uvedl, nejsou samozřejmě jedinými, která ve slovníku postrádám. Je-li dílo zaměřeno s "mírným důrazem"na literaturu 19. a 20. století", jak je uvedeno v předmluvě, nedovedu si vysvětlit, proč zde chybí Pierre Assouline, Marie Darrieussecqová, Georges-Olivier Châteaureynaud, Pascal Lainé či Bernard-Henri Lévy. Jde o autory patřící nejen ke špičce současných francouzských či francouzsky píšících prozaiků, ale jejichž knihy (byť od každého - tuším - zatím po jedné) se objevily v českých překladech. To, koho do slovníku zařadit a koho ne, je vždy citlivou otázkou. Jaroslav Fryčer upozorňuje v předmluvě na to, dílo "nemůže postihnout příslušné literatury v celé jejich šíři a rozmanitosti umělecké, historické, žánrové či ideové". Ano, kniha není nafukovací, je limitována určitým stanoveným rozsahem a výběr je více či méně otázkou kompromisu. Má-li ale slovník představit francouzsky psanou literaturu, včetně té současné, je nutno doznat, že ji představuje v poněkud osekané formě. Neboť bohužel opomíjí osobnosti, které mají za sebou nejeden umělecký úspěch a navíc jsou dostatečně známi i v českém prostředí.

Ve výčtu spisovatelů, kteří ve slovníku chybí, bych mohl pokračovat: Hector Bianciotti, Philippe Djian. Z dramatiků postrádám Bernarda-Maria Koltese, klasika moderního francouzského divadla, jehož hry jsou rovněž uváděny na českých divadelních scénách. Z význačných literárních teoretiků a kritiků chybí Lucien Goldmann, Julia Kristeva či René Girard. Filozof a sociolog Alain Finkielkraut, známý u nás díky knize Destrukce myšlení, byl jedním z autorů, kteří v době totality přijížděli do Československa pořádat ilegální semináře; ve slovníku ho nenajdete. Zmíněni ale nejsou ani historikové Jacques le Goff a Georges Duby či sociolog Gilles Lipovetsky. Podotýkám znovu, že nemluvím o autorech, kteří k nám dosud uvedeni nebyli, ale o autorech, kteří si v českém prostředí získali již určitou prestiž.

Nyní ještě několik poznámek k vlastním heslům. Je třeba říci, že texty jsou vesměs zpracovány velmi dobře a s nepochybnou erudicí, což platí zvláště pro hesla nejvýznamnějších francouzských spisovatelů (např. Henri Bergson, Paul Claudel, Gustav Flaubert, Émile Zola). Autoři slovníku jdou v těchto případech často do hloubky a vedle obecně známých informací přinášejí leckdy i pozoruhodné podrobnosti. Na druhé straně jsou spisovatelé, kteří by si zasloužili větší prostor a krátké články u jejich jmen neodpovídají významu, který jim přísluší. Mám na mysli např. Georgese Bataille, Louise-Ferdinanda Célina, René Daumala či Michela Foucaulta. U posledně jmenovaného není například uveden jeho spis Raymond Roussel z roku 1963, přičemž se jedná o studii, jež je významná právě pro literaturu. Samotný Raymond Roussel by si zasloužil rovněž daleko vetší pozornost, než jen pár takřka nic neříkajících řádků. U Françoise Mauriaka chybí informace, že v roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za literaturu; kdyby se nejednalo o nejvýznamnější literární cenu vůbec, dalo by se nad tím mávnout rukou. U Maeterlincka se sice dozvíme, že "od dětství miloval vodu, pozoroval lodi a přemýšlel o smrti", ale jeho nejvýznamnější divadelní hra Modrý pták, známá i z proslulého filmového přepisu režiséra George Cukora (s Elizabeth Taylorovou, Jane Fondovou a Ave Gardnerovou), je uvedena pouze v závěrečném výčtu děl. Ale to už jsou - uznávám - jen nepodstatné drobty.

Poměrně nevyrovnané jsou údaje o českých překladech. Zatímco u některých spisovatelů (např. Andrei Makine, Alain Gerber či Amélie Nothombová), jsou zmíněny i překlady, které vyšly v minulém či předminulém roce, jiní autoři tohle štěstí bohužel nemají (např. již zmíněný G. Bataille, J. Baudrillard či Mircea Elliade). Namátkou Slovník opomíjí fakt, že románový debut Pozvaná Simone de Beauvoirové vyšel česky v roce 1991. Český výbor z jejího slavného díla Druhé pohlaví, byť obsáhlý, je zde zato vydáván za úplný překlad. Nedozvíme se, že je v českém překladu dostupná novela Bolest (č. čas. 1987, kniž. 1990) od Marguerite Durasové. U této autorky není v souvislosti s její tvorbou pro film zmíněn scénář k světově proslulému snímku Alaina Renaise Hirošima, má láska, což mě rovněž nemálo překvapilo. Ve Slovníku dále není uvedeno, že patrně nejvýznamnější dílo Michela Butora, román Proměna, bylo v českém překladu publikováno časopisecky (Světová literatura 3-4/1959). Nezmiňuje se ani o Butorově esejistické knize La Prague de Kafka (1986). Naopak u Georgese Péreka jsou překlady uveřejněné ve Světové literatuře uváděny, zato chybí údaj o překladu jeho Un cabinet d'amateur (Kabinet sběratele, č. 2001, kniha je ve slovníku prezentována jako Amatérův kabinet). U Albertine Sarrazinové chybí chybí zmínka o českém překladu románu La Traversiere (Kriminálnice, č. 1997). U Raymonda Arona schází, že pozoruhodný, bezmála devětsetstránkový soubor Une histoire de vingtieme siecle máme v českém překladu již také k dispozici (Historie XX. století, 1999).

Co se dále nedozvíme, je řada nikoli nepodstatných informací o takříkajíc česko-francouzských literárně-politických souvislostech. Slovník nám zamlčuje otevřený Duhamelův protest proti Mnichovské dohodě. Nebo že světová premiéra hry Rogera Vaillanda Doznání plukovníka Foseta proběhla za jeho účasti roku 1952 v Komorním divadle v Praze. Prachšpatný román Elsy Trioletové Le Monument (1957) je sice ve výčtu děl uveden, ale nedozvíme se, že se týká příběhu českého sochaře, jenž vytvořil obludnou Stalinovu sochu.

Podstatnější než tyto drobné, ale zajímavé údaje je ovšem něco jiného. U hesla Jacques Derrida není jediná zmínka, že slavný filosof v roce 1981 spoluzakládal Společnost Jana Husa, jež v 80. letech vykonala obrovský kus práce pro český disent. Zajišťovala cesty francouzským intelektuálů a spisovatelům do Prahy, zasílala noviny, časopisy, knihy, audio a videokazety, jednala s francouzskými nakladateli a řediteli časopisů o vydávání textů z Československa. Derrida byl dokonce při tajném bytovém semináři v Praze policií zatčen a vypovězen ze země. V hesle týkajícím se básníka a esejisty Pierra Emmanuela rovněž není vzpomenuto, kolik tento skvělý člověk vykonal pro boj za svobodu v bývalém Československu. Například že byl tajemníkem Nadace pro evropskou vzájemnou intelektuální pomoc a předsedou Mezinárodního výboru na podporu Charty 77. Že pomohl posrpnovým emigrantům ve Francii. Že pomáhal českým disidentům (zejm. spisovatelům), kteří se stali obětmi represe normalizačního režimu. Nezlobte se na mě, ale tohle jsou informace, na něž bychom zapomínat neměli, které by slovník uvádět měl, byť alespoň jen ve stručné připomínce. (Nezmiňuje se zde ale ani české vydání Emmanuelova výboru z jeho esejistické tvorby Žít zde. Eseje z roku 1994.)

Slovník pod vedením Jaroslava Fryčera zpracoval tým předních českých romanistů, působících na vysokých školách a nezřídka známých ze své výtečné překladatelské činnosti (např. Petr Kyloušek, Jiří Pelán, Pavla Doležalová, Aleš Pohorský, Jiří Šrámek a další). Že se jedná o dílo vpravdě ambiciózní, o tom svědčí skutečnost, že kniha obsahuje na 1400 hesel. Nutno rovněž podotknout, že slovníková práce srovnatelného rozsahu týkající se francouzské a frankofonní jazykové oblasti u nás vyšla naposled v polovině 60. let minulého století. Českému uživateli tedy aktuální příručka tohoto typu citelně chyběla.

Jaroslav Fryčer v úvodu knihy připomíná, že "francouzská literatura byla od doby národního obrození pro nás jedním z nejsilnějších a nejpůsobivějších inspiračních zdrojů a nejednou i hodnotovým měřítkem pro českou literaturu". Také v úvodu upozorňuje, že "pro zařazení autora do hesláře bylo rozhodující místo, které zaujímá ve své národní literatuře, vývojová hodnota jeho díla či myšlenek, jeho mezinárodní ohlas i jeho ohlas v českém literárním prostředí". A jedním dechem dodává, že - což jsem už předznamenal - "mírný důraz byl přece jen kladen na jevy literatury moderní, tj. literatury 19. a 20. století".
S těmito slovy lze souhlasit. Nicméně slovník tato kritéria, jak vyplývá z výše uvedených připomínek, bohužel do důsledků nesplňuje. Co se týče aktuálnosti, je v době internetu knižní slovník samozřejmě zastaralý už ve dni, kdy vychází. S tím se musíme smířit. Že to o Slovníku francouzsky píšících spisovatelů, vydaném za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, platí dvojnásob, je věc jiná. Věc, která stojí za zamyšlení.

Co říci na závěr? Uvědomuji si, že s lecčím, co jsem možná až příliš hnidopišsky vytkl, lze polemizovat (zejména se zařazením těch či oněch autorů, s rozsahem, který jim přísluší či nepřísluší, s důrazem na ta či ona díla). Jsem si rovněž vědom, že práce na slovníku je práce nesnadná (nejen kvůli výběru či dodržení rozsahu hesel) a že není možné vyhovět všem požadavkům. Na otázku, zda jsou moje výhrady oprávněné, zda nejsem příliš náročný a kritický, nechť si však nad knihou odpoví každý podle požadavků sám.

Přesto je nutno říci, že svou úlohu slovník splňuje. Ačkoli nechci ulamovat hroty své kritiky, přece jen bych rád zdůraznil, že se - i přes všechny vážnější i drobnější nedostatky - jedná o dílo bezesporu záslužné a užitečné. Dílo, které v našich knihovnách už dlouhou dobu scházelo a do něhož budeme často nahlížet. Sundám-li si nyní kritické brýle, musím konstatovat, že jsem rád, že slovník konečně spatřil světlo světa. A že jeho klady přirozeně vysoce převyšují nedostatky, na které jsem se v tomto článku zaměřil.