Druhý americký román Vladimira Nabokova, Bend Sinister, stojící v pozadí jeho velkých děl, jako jsou Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Dar, Lolita, zazářil ve skvělém aktuálním překladu Pavla Dominika pod názvem Ve znamení levobočka kvalitami jazykovými, svou divadelní a filmovou stylistikou a vizuální senzibilitou. Jsme svědky příběhu Adama Kruga, univerzitního vědce a vzdělance, který, zcela bezmocný vůči totalitní mašinérii a vládnoucí despocii, kráčí svou těžkou cestou do noci. Proti Adamovi, prvnímu pozemskému člověku, proti počátku, stojí Stvořitel Nabokov jako princip vyšší, jako dárce milosti pro Kruga - totiž milosrdného zešílení, a zároveň jako symbol nekonečnosti: literární kreativnost podpírá jistotu přežití, jistotu nesmrtelnosti.

Těžko přeložitelný název Bend Sinister je převzat z heraldiky, kde označuje na štítu či znaku šikmý pruh tažený zleva, což bývalo nejrozšířenějším znamením bastardství, nelegitimního původu. Ve středověku v prostředí šlechty nebylo hanbou být bastardem, v novověku je to silné pejorativum, u Nabokova symbol zkřiveného, zvráceného, zparchantělého světa. Obsahová stránka názvu nabývá na důležitosti jako výstražný poukaz, jako logo zdegenerovaných bastardů, jako znak bastardizace společnosti ovládané německým nacismem či stalinským komunismem. Heraldické formy a motivy vytvářejí určitý zorný úhel a jsou v tomto textu i jedním ze zdrojů jeho obraznosti. Levobočkové se vyznačovali nějakým znamením odlišnosti, ale zároveň ono šikmé dělení štítu (lat. sectio diagonalis sinistra, angl. per bend sinister) může být nazíráno ze dvou zorných úhlů, neboť heraldicky pravá strana je z hlediska pozorovatele na straně levé a naopak. Tento fakt Nabokova upoutal a vyhovoval mu, neboť odpovídal jeho uměleckému nazírání a zobrazování - princip víceznačnosti a optické převrácenosti.

Vně heraldiky funguje anglický výraz bend sinister ve významu "zlověstný ohyb, zákrut, výkyv, zvrat". Obě možnosti sémantické interpretace výrazu se v románu uplatňují jako významové linie. V textu románu se ovšem výraz bend sinister vůbec nevyskytuje, ani slovo bastard či levoboček. Hrdina románu Krug je kladná postava, která může být chápána i jako levoboček ve smyslu odlišnosti od ostatních, neprůhlednosti. Sousloví Bend Sinister můžeme vnímat i jako anagram jména "Sirin" a "best end" - román skutečně znamená konec Sirina (a začátek Nabokova), neboť svůj první román v angličtině napsal autor ještě jako Sirin v Paříži.

Román Bend Sinister je už svým názvem kniha hádankovitá, mnohoznačná, která v některých momentech získává smysl vztahem k Nabokovovým dílům ruským (to se týká především Pozvání na popravu). Je to román-sen s podtextem hamletovským a gogolovským (Plášť, Revizor, Mrtvé duše), orientovaný filozoficky, s parametry grotesky a parodie. Nabokov nikdy nechtěl psát utilitární prózu, ale přesto je tento román, napsaný anglicky už v Americe v zimě 1945 - na jaře 1946, v jistém smyslu románem politickým, neboť politika vstupuje přímo do syžetu v podobě nacistického a komunistického fenoménu. Adam Krug, světově známý filozof (ze strany vypravěče-Nabokova zaznívá ironie "nejoriginálnější myslitel naší doby", ve školních letech "nejchytřejší chlapec školy"), otřesen smrtí své ženy, se ani příliš nezajímá o politické dění - vznik totalitního režimu a policejního státu v čele s diktátorem, kterým je jeho bývalý spolužák Paduk. Krug je přesvědčen, že jeho mezinárodní ohlas ho ochrání před perzekucemi, hledí na politické běsnění jako na divadlo, "jeho pojetí praktické politiky je romantické, dětinské a naprosto falešné". Krug jako filozof se domnívá, že když bude zlo ignorovat, zlo jaksi zmizí, nebude, nedotkne se ho. Režim za drastických okolností zavraždí Krugova syna. Autor je milosrdný: po synově smrti Krug přišel ve vězení o rozum a tak byl uchráněn před utrpením logického vyústění svého osudu. Usmívající se filozof Krug, v bílém pyžamu a bosý jako pradávný světec, šílený, je nakonec zastřelen.

Věčné ruské téma - inteligence a revoluce - je pojednáno především jako svoboda intelektuála versus despocie. Děj se odehrává ve vymyšlené zemi, ale modelem despocie je hlavně Rusko (pasáže ze sovětské ústavy fungují jako cyklostylovaný oběžník). Zřetelné jsou aluze na Gogola a Saltykova-Ščedrina (parafráze sekvencí z Revizora). Významná noční scéna na mostě připomíná noční setkání Nikolaje Stavrogina s Feďkou na mostě ve druhém díle Běsů Dostojevského (kapitola nazvaná Noc). Most jako místo, na němž se události vyhrocují a kde dochází k důležitému poznání, má u obou autorů ideologický charakter.

Zatýkají a vymýšlejí sofistikované způsoby likvidace Němci. Nabokov už před válkou zdůrazňoval totožnost nacistického a stalinského režimu a toto přesvědčení nikdy neopustil. V Bend Sinister je jeho diagnóza zaměřena především na totalitní myšlení a na jakékoliv diktátorské a despotické tendence, tedy na to, co ohrožuje svobodné analytické myšlení filozofa. Krug je pohroužen do reflexí filozofických a psychologických, které se dotýkají reality a ireálnosti času, existenciální absurdity, otázek smrti. Jeho hledání smyslu v činech totalitní moci se ukazuje jako nesmyslné. Krugovo suverénní myšlení a jazyk by mohlo v analogiích a metaforách snad i poukazovat k velkým německým filozofům - ti mluví např. o hbitosti myšlenky, u Nabokova "myšlenka si to sviští jako čarodějnice na koštěti". (Podobná místa mohou být parodií na mýtus veliké německé filozofie.) Řeč Paduka a jeho slouhů, bastardů, odhaluje nemyšlení, je to prázdný žvást bez rozhledu. Pachatelé zrůdných činů jsou lidé podprůměrné inteligence, kteří se vyjadřují ve frázích z úředního života, v banálních klišé. Dva parametry jsou zřejmými předměty zatracení u Nabokova: především to, co je v románu označeno jako "ekvilismus" a představuje nepochybnou parodii na "rovnost", jak ji vymyslel Šigalev a vysvětluje Verchovenskij v Běsech (jako absolutní rovnost, zestřednění, zarovnání hor, uvedení všeho na jednoho jmenovatele), a abstraktní rétorika vytyčující abstraktní cíle, které opravňují páchat vraždy. Obojí je ve značné míře reakcí na revoluční koncepty hlásané hrdiny v Běsech Dostojevského (a Dostojevským odmítané), i když reálie nacistické a komunistické jsou dobře rozeznatelné. Román má, jak tomu většinou bývá u Nabokova, literární podklad a ukazuje na kontinuální propojení spisovatele s ruskou literaturou.

Antiutopické ztvárnění dává čtenáři na vědomí, že děj i postavy jsou vytvořeny textem, že si je vymyslel sám Nabokov. Aktualizuje se otázka vztahu mezi politickou a životní realitou na jedné straně a realitou textovou na straně druhé. Autorská ironie a rozvinutí některých negativních rysů totalitního systému do absurdnosti odlehčují děsivou hrůzu faktů, vymyšlená sémantizující příjmení se zdají potvrzovat, že jde o hru, kterou hraje Nabokov se svými postavami i se čtenářem. Tak jméno totalitního vládce Paduk (přezdívka Ropucha) má motivaci několikerou: kromě vazby na výraz paddock (ropucha) ze Shakespearovy angličtiny je tu ve slovanských jazycích souvislost s pavoukem - emblém strany ekvilistů je vlastně svastika (křižák) a Paduk může tak představovat metaforu smrti. Zároveň Paduk znamená lživůdce, falešný vůdce. Hlavní hrdina má příjmení německé - Krug, které poukazuje jednak na geometrickou figuru kruhu (jazykové a kompoziční kruhové ztvárnění, kruhovité literární zarámování - to je oblíbený Nabokovův postup), jednak patrně míří na kruhovou argumentaci ve filozofii - podle Aristotela proces myšlení se pohybuje v kruhu (Krug je filozof, myslitel). Křestní jméno Krugovo - Adam, které v bibli jen málokdy označuje jednotlivce, většinou kolektivní člověčenstvo, zdůrazňuje, že člověk je stvořením Božím, tedy že stvořitelem Adama je Nabokov. Adam je závislý na svém stvořiteli, který mu propůjčil mnohé své vlastnosti i zkušenosti. Ve vztahu k Adamovi platí mravní hledisko: Krug ztělesňuje šlechtický stav ducha, je vybaven odznaky lidské důstojnosti. Projekce autobiografické jsou zřejmé: Krug koná turné po amerických univerzitách po famózním úspěchu své knihy Filozofie hříchu (předpověď Lolity), má stejné jméno jako jeho otec (totéž: Vladimir Nabokov), láskyplné a něžné pouto ho spojuje s ženou a malým synem.

Nabokov se ocitl po exilu evropském, který absolvoval pod pseudonymem Sirin, v exilu americkém - Sirin se změnil v Nabokova, změnil jazyk, ale nepřestává být emigrantem. Jeho chápání emigrace jako prostoru pro svobodnou tvorbu, jako tvůrčího vzepětí, se reflektuje i v textu tohoto románu: "V možnosti utéct z Padukgradu do ciziny viděl cosi jako návrat do minulosti, neboť v minulosti bývala jeho vlast svobodná. Připustí-li, že prostor a čas jsou jedno, útěk a návrat jsou vzájemně zaměnitelné." Totalitní myšlení a zřízení vytváří divadelní prostor pro zvýraznění postavení osamoceného vyděděnce Kruga-Nabokova v pekle plném maškar, pro grotesku a frašku. Nabokov realizuje teatralizaci příběhu, simuluje provoz natáčení filmu (režisér, scénář, statisti aj.), přičemž se snaží propojit zákony snu a filmového plátna (producent snů). Tím si vytváří podmínky pro uplatnění své mohutné kreativní imaginace - autorské "já" je skutečný otrok obraznosti. Nabokov píše román jako báseň, jeho malířské vidění uchopuje obrovité masy podrobností, výraznou barevnost. Realistické popisy plné detailů působí dojmem pravděpodobnosti, ta je ale vzápětí popřena surrealistickou imaginací související s lidským nevědomím a podvědomím. Prvky politické reality se básnickému ztvárnění vzpírají, někdy působí neorganicky - různorodý materiál není tak dobře propojen jako např. v románu Dar. Z chaosu vlastní biografie a materiálu politického vývoje v Evropě se Nabokov snaží vytvořit řád uměleckého textu i přes jistou inkompatibilitu diskursu básnického a politického. Chtěl patrně předvést americké inteligenci, která v té době stála na straně Stalina a k ruským emigrantům neměla sympatie, obraz evropského totalitarismu a osudy intelektuálů, k nimž patřil. Bylo ale nesnadné pochopit, do jaké míry je obraz Evropana Kruga, obyvatele imaginárního státu, svébytnou skutečností a do jaké míry čirou fantazií. Nabokovova cesta k americkému čtenáři tímto románem ještě nebyla zdolána.

V anglicky psaných románech Vladimira Nabokova je autorská přítomnost v textu zřetelně silnější než v jeho románech ruských, kontrasty jsou ostřejší. V Bend Sinister je vztah mezi kódem autora-vypravěče (třetí osoba) a kódem hlavní postavy (první osoba) složitý a proměnlivý, přičemž ""já" patří nejen hrdinovi, ale často Nabokovovi. Difúznost dosahuje takového stupně, že vnitřní monolog autora-vypravěče přechází ve vnitřní monolog postavy a naopak i v rámci jediné věty. K takovýmto postupům, které zvýrazňují úlohu autora jako budovatele literární konstrukce a mají i význam obsahový, patří i interakce několika jazyků, neustálé lingvistické převtělování - ruština, francouzština a němčina v prostoru angličtiny, a uměle vytvářený jazyk z prvků slovanských a germánských, kterým mluví všichni obyvatelé imaginárního státu i sám vypravěč. (V mnohohlasí převládá ruština, nebo její nápodoba.) Vnitřní řeč, dialogy "jazyků", mnohohlasí, vytvářejí zvláštní sémantické komplexy.

Neustálé jazykové inkarnace a reinkarnace snad by bylo možné chápat i jako reflexi mnohohlasé jazykové identity a obtíží při hledání hlasu autonomního - přechod z ruštiny do angličtiny v literární tvorbě byl pro Nabokova velice obtížný i přes jeho výbornou znalost angličtiny. Organicky se jako kreativní fenomén v románu uplatňuje princip překladu (Krug je překladatelem Shakespeara, Nabokov překladatelem Oněgina), a to v nejrůznějších podobách: parodování textů vytvořených zpětným překladem, lingvistické hříčky s ekvivalentací cizojazyčných prvků a mnohé jiné postupy. "Translatologicky" lze vnímat koncepci románu jako překlad politické reality do poezie, převod tragédie do frašky, transpozici otázky "být či nebýt" do prostoru totalitarismu. S jazykovým furorem kontrastuje nemožnost komunikace Kruga s Padukem - propast v myšlení a vědomí nelze překlenout. Otázka lidského vědomí je stále znovu nastolována: "Vědomí je jedinou realitou světa a největší jeho záhadou." Mnémosyné, paměť, i tady funguje jako inspirátorka - Krug, vdovec v imaginárním světě, solus rex, si neustále zpřítomňuje své dětství, přivolává obraz ženy a šťastné chvíle s ní, v myšlenkách a snech se často odebere do vzdálené země, kde je všechno harmonické a pochopitelné.

Obvyklé pro Nabokova literární reference (citace, narážky, reminiscence apod.) jsou v sedmé kapitole knihy soustředěny na otázku autorství Shakespearových děl - text je prostoupen citáty z Hamleta a aluzemi na některé aspekty polemiky. Nabokova lákal fenomén tajného autorství , nerozluštěného a nerozluštitelného. V mládí Nabokov sdílel (viz jeho báseň Shakespeare z roku 1924) široce rozšířenou hypotézu o tom, že autorem geniálních her byl člověk vážený, vzdělaný a známý, který ale nechtěl, aby okolí vědělo o jeho vášni pro poezii a proto si u Willi Shakespeara koupil právo využít jeho jméno. (Willi S. byl málo vzdělaný člověk z provincie, špatně psal - asi byl levák.) Nikoliv poprvé a ne naposledy se spekulativní myšlení Nabokovových hrdinů uplatňuje v oblasti záhad a tajemství spjatých s osobou a tvorbou Shakespearovou; konstruují se i nové etymologie jmen, např.: Telemachos (válčící zdaleka) - Telmah - anagramaticky Hamlet. Pozice Nabokova se tak ocitá v kooperaci se Shakespearem, na druhé straně pak s Gogolem, Dostojevským, Saltykovem-Ščedrinem. Jsou to i úniky Nabokovových hrdinů, úniky do literatury, která je utěšitelkou.

Vysokoškolské prostředí je obrazem toho, jak všichni univerzitní vzdělanci (kromě Kruga) podlehli vábení totalitní moci, někteří se stali vykonavateli násilí, ostatní se poddajně koří autoritě. Protagonista Krug, profesor, vědec, spisovatel, zůstává bezmocný, bez možnosti obrany, když odmítl podepsat manifest věrnosti vládci. Kolega ho přemlouvá: "Ale no tak, příteli, nebuďte blázen. Podepište ten zatracený žvást... Co na tom pro všechno na světě záleží? Připojte svůj komerčně cenný klikyhák. No tak! Nikdo se nemůže dotknout našich kruhů - ale musíme mít nějaké místo, kde je můžeme kreslit." Možná, že Nabokov tady s jistou zlomyslností naznačuje problém potenciálního prototypu (M.Heidegger).

Text je i v této knize Nabokova expanzí obrazů a slov, která mu dodávají půvab a pohyblivost, stávají se nástrojem hry, která stvrzuje fiktivnost, ale matricí snové konstrukce je těžká, surová realita. Román je básnickým textem i tragickým příběhem, fraškou a ideologickou parodií, hrou fantazie a intelektu a ukázkou Nabokovova kompozičního a stylistického umění. Systém vnitřních referencí předpokládá, že čtenář uvidí souvislosti mezi pasážemi a slovními soubory i hodně od sebe v textu vzdálenými. Dynamika textu je dána hlavně jazykem, jazykovou hrou, v níž se reflektují některé rysy Gogolova stylu (viz odkaz na Gogoleviče).

Anagramy a metafory mají vizuální bázi, nadvláda zraku a existence pozorovatele potvrzují divadelní charakter světa, v němž je možné obrácení života a smrti. Šílený Krug se před smrtí vrací do klukovského dětství a stvořitel Nabokov, "jako antropomorfické božstvo pevně třímající otěže rozehrané frašky", svůj ansámbl rozpustil. Útěcha z filozofie, která nepomohla ani Krugovi, ani Hamletovi, je nahrazena útěchou z literatury - v poslední scéně Nabokov sedí u svého psacího stolu "v chaosu napsaných a přepsaných stránek", na okno naráží noční motýl. Nemožnost nesmrtelnosti se stává možností v podobě literární tvorby, jejím prostřednictvím. Ostatně kruh je jediný pohyb, který nikdy nedosahuje konce - Krug se navrací do náruče svého stvořitele. To je Nabokovovo řešení otázky "být či nebýt" v totalitním světě bastardů. Zůstává potřeba jiného světa, "plného něhy, jasu a krásy," k němuž vedou ony trhliny v matérii a světlo Krugovy lásky k ženě a synovi.

Kniha klade vysoké nároky na tvořivé chápání čtenáře a tvůrčí spoluúčast překladatele. Pavel Dominik už prokázal, že dovede vytvořit a dále rozvíjet českou podobu nabokovského stylu, která není mechanickou reprodukcí, ale přirozeným ekvivalentem. I v takovém kontextu se tento překlad jeví jako výjimečný, neobyčejně zdařilý, vtipný a čtivý, moderní. Možný dojem čehosi už minulého překlad Pavla Dominika šťastně překryl autenticitou živé metaforické řeči, skvělým dialogismem a spojil tak knihu se současností. V plné míře zachoval básnický půvab, lyrismus. Nabokov vyhlásil estetickou hodnotu výmyslu, klamu, mystifikace, všelijakých pseudomorfóz čili klamotvarů, a překladatel Dominik je schopen takové prostředky a postupy ekvivalentovat s vědomím, že u Nabokova všechno prochází přísným filtrem estetické náročnosti. Nabokov měl výtvarné cítění, věnoval mimořádnou pozornost barvě a formě, krásu hry světa viděl ve vzájemné součinnosti všech jednotlivostí, srov. u Dominika: "V dáli, za okrajem mraků, se na pozorovatele připoutaného k mostu usmála náhlá nahota nebe a řeky, a křivky vzdálených hor dotáhla perleťová zář, z níž různým způsobem čerpala jak řeka, tak usměvavý smutek i první večerní světla v oknech domů na jejím břehu." O sobě Nabokov napsal, že myslí v obrazech a že dobrý spisovatel je především "okouzlovač" (volšebnik), poskytující estetické blaho - toho všeho se čtenáři v tomto překladu dostane v plné míře.