Jazyková kouzla a úskalí velkého čaroděje
Překladatel Pavel Dominik obdržel v roce 1991 za Lolitu nejvyšší tuzemské překladatelské ocenění, Cenu Josefa Jungmanna. Přesto se rozhodl svůj převod románu Vladimíra Nabokova revidovat...
Překladatel Pavel Dominik obdržel v roce 1991 za Lolitu nejvyšší tuzemské překladatelské ocenění, Cenu Josefa Jungmanna. Přesto se rozhodl svůj převod románu Vladimíra Nabokova revidovat.
Hana Ulmanová: Mohl byste uvést několik příkladů, kde a jak jste překlad vylepšoval?
Pavel Dominik: Od prvního vydání uplynulo dvanáct let a nevyužít příležitosti k porovnání tvůrčích schopností v takovém časovém rozpětí by určitě bylo škoda. Navíc jsem mezitím přeložil několik dalších Nabokovových knih, které mi zpětně pomohly lépe pochopit i Lolitu. S Nabokovem totiž člověk zažívá závratný, často paradoxní pocit stálého objevování nového v autorově světě, který se přitom v zásadě nemění. Proto je nutné posuzovat používané metafory a motivy v kontextu celého autorova díla. Dnešní překlad Lolity mi připadá vytříbenější, více podřízený vnitřnímu logickému i jazykovému řádu, který knize vtiskl Nabokov. Zmizely - doufám! - nedotaženosti, neobratnosti, hovorové anachronismy (padesátým letům jistě sluší více výraz "pošuk" než "exot"), polopatismy související se skutečností, že americké reálie jsou dnes českým čtenářům mnohem známější než v čase, kdy jsem pracoval na prvním překladu, což bylo za normalizace. Kupříkladu přeslechnuté jméno jezera nedaleko Ramsdale se nyní jmenuje Slůněčí - Humbert Humbert je totiž posedlý vším, co souvisí s mládím, s mláďaty, jeho mozek nepřijímá a neslyší skutečné jméno "Sluneční"; navíc se tohle adjektivum na rozdíl od dřívějšího řešení pohodlně skloňuje. A tak dále, a tak podobně.
Hana Ulmanová: S kým jste na překladu Lolity editorsky spolupracoval, když jste jej připravoval pro Odeon? A s kým jste věci konzultoval při nynější revizi?
Pavel Dominik: Tehdy mi byl redaktorem můj kolega a skvělý překladatel Jiří Josek. Ten však zanedlouho profesi nakladatelského redaktora opustil. Od té doby je takřka mým výhradním partnerem nad veškerými texty Milan Macháček, nyní redaktor nakladatelství Paseka. Absolutní profesionál, vždy ochotný vydat ze sebe všechno ve prospěch literárního díla. S jeho pomocí jsme před lety začali uskutečňovat myšlenku na vydávání Nabokovových - byť dosud nečíslovaných - sebraných spisů. Velkou oporu mám rovněž v rusistce docentce Kamile Chlupáčové z katedry slavistiky pražské filozofické fakulty. Patří mezi největší tuzemské znalce Nabokovova díla a většinu překladů děl, která byla původně napsána rusky či později do ruštiny přeložena, s ní konzultuji.
Hana Ulmanová: Kdo vlastně u nás "objevil" Lolitu a prosadil ji do edičního plánu Odeonu?
Pavel Dominik: Na Lolitu již v roce 1969 upozornila a ukázku přeloženou z ruštiny uveřejnila v časopise MONA Ludmila Dušková. Jeden ze stěžejních úryvků románu se pod značkou -rth- objevil již o rok dříve v časopise Plamen. V druhé polovině sedmdesátých let vznikla první verze mého překladu Lolity. Následovala dlouhá léta úsilí uvést konečně Nabokova na naši literární scénu. Na překlad Lolity se nejprve několik let prášilo v pracovně šéfredaktora Odeonu. Jakmile nastalo příznivější politické klima, dostavila se i větší odvaha nakladatelských pracovníků - v revue Světová literatura vyšly ukázky z Lolity a z autorových memoárů. Odeon ještě před listopadem 1989 připravil do jednoho svazku Nabokovovu Lužinovu obranu a Pozvání na popravu, kniha se na trh dostala v roce 1990. Rok poté následovala Lolita.
Hana Ulmanová: K překladu Lolity jste připojil poměrně rozsáhlé vysvětlivky. Studoval jste k tomu sekundární prameny, nebo jste spoléhal na své vlastní čtenářské zázemí?
Pavel Dominik: Domnívám se, že u beletrie jsou vysvětlivky jakýmsi bonusem, čímsi, bez čeho se erudovaný čtenář může obejít, i když mu některé narážky zůstanou skryty. Jistěže jsem svého času nahlédl i do sekundárních pramenů. Nicméně odjakživa jsem se bránil přílišnému pitvání literárních děl z obavy, že přijdu o rozkoš z překvapení, které se někdy vyjeví až při práci na překladu, ze strachu, že z tvůrčího procesu se stane jen banální, víceméně mechanická macha.
Hana Ulmanová: Podle Normana Podhoretze, konzervativního amerického literárního kritika, spočívá největší nebezpečí Lolity v tom, že podlehneme kouzlu Humbertovy řeči a začneme ho chápat, byť je zvrácený. Co vy na to?
Pavel Dominik: Nebezpečí? A není to nakonec i kouzlo? Přesně v intencích nabokovovského kánonu? Zvlášť v tomto románu, kde se tolik věcí relativizuje. Není snad dokladem vrcholného mistrovství, že čtenář s blaženým úsměvem padá do pasti připravené tím potutelným čarodějem a věří mu všechno? A přitom si v žádném okamžiku nemůže být jistý, zda nejde jen o další hru, případně o hru ve hře. Nepostřehnutelná - a přitom promyšlená a pevná - struktura románu podkládá řadu možných výkladů. Například: tématem románu je selhání, zneužití intelektu. Humbert Humbert silou svého génia přesvědčuje čtenáře, že jeho memoáry jsou milostným příběhem (a oni ho dokonce litují!). Jenže co máme věřit Nabokovovi?
Hana Ulmanová: Viděl jste obě filmové podoby Lolity? Myslíte si, že zachytily adekvátně sílu knihy?
Pavel Dominik: Viděl. Tu první, Kubrickovu, dokonce vícekrát. Nabokov svým mistrovstvím, svou někdy až arogantní, zpupnou a zároveň úspěšnou snahou ovládat jednání svých hrdinů (nejraději by si na ně pořídil bič, jak se jednou vyjádřil), a to do posledního detailu, do posledního, smyslem nabitého barevného odstínu a do posledního slova v dialogu, právě tímhle Nabokov pro inscenátory představuje téměř nepřekonatelnou překážku. Scenárista či režisér se naivně chytnou na vějičku textu, jímž jsou okouzleni (aby ne!), a netuší, že padli do pasti. Nadšeni podlehnou iluzi, že příběh a téma čekaly jenom na ně. Jenže... text je natolik "hotový", že ho takřka nelze upravovat, a zatím se nenašel žádný filmový tvůrce, který by byl natolik odvážný, aby ho "zahodil" a zkusil vytvořit svébytné dílo, v němž by se pozitivní "nedostatek" respektu k původnímu dílu skloubil s jinou, žánrově odlišnou kvalitou. A to nemluvím o stresujícím a omezujícím tlaku puritánské Ameriky, jemuž byl počátkem šedesátých let vystaven jak režisér Stanley Kubrick, tak o pětatřicet let později Adrian Lyne. Mimochodem, sám Kubrick se jednou o Lolitě vyjádřil přibližně v tomto smyslu: Kdyby ji napsal horší spisovatel, mohl z ní být lepší film.
Článek vyšel v MFDnes, 26/3/03,
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky.