Novela Slídil (v roce 1996 vydaná pod názvem Oko v překladu P. Dominika z anglického originálu) vyšla poprvé v pařížském emigrantském časopise Sovremennyje zapisky v roce 1930, v době, kdy již byl Vladimir Nabokov všeobecně označován za neobyčejně talentovaného autora. Kritika tedy nikterak nepochybovala o jeho řemeslném mistrovství, její představitelé se vzájemně lišili především mírou nadšení a názory na interpretaci textu. Jednotliví recenzenti již tradičně Nabokovovi vytýkali formální akrobacii nedostatečně opodstatněnou vnitřní soudržností textu, nebo naopak podtrhovali dokonale harmonické propojení vypravěčského experimentu se zápletkou. (Tyto dva pohledy mimochodem provázejí Nabokova dodnes.) Již tehdy však velice bystře v Slídilovi zachytili jedno ze stěžejních Nabokovových témat. Je jím otázka tvorby a tvůrčího já, hranic mezi lidskou existencí a uměním, která se v nejrůznějších podobách a variantách promítla do celého jeho díla. Říkám-li „již tehdy“, nechci tím v žádném případě naznačit, že dnešní kritik je chytřejší než kritik tehdejší a že pohled na literaturu a schopnost ji reflektovat a hodnotit se vyvíjí na časové ose lineárně. Spíše mám na mysli to, že v roce 1930 byla Nabokovova tvorba ještě relativně v počátcích, autor měl před sebou téměř půl století spisovatelské činnosti, a přesto jsou postřehy tehdejší kritiky platné i dnes a i v případě pozdějších textů.

Slídil je vyprávění vedené v ich-formě. Vypravěčem je ruský emigrant žijící přibližně v polovině dvacátých let v Berlíně, který na konci první kapitoly spáchá sebevraždu. Od tohoto okamžiku začíná vlastní zápletka novely – vypravěčovo pozorování postavy jménem Smurov. Na tohoto hrdinu soustředí celou svou pozornost. Vytváří jeho obraz a kromě vlastního názoru se snaží také vyslídit, jak o něm smýšlejí ostatní postavy novely. Je kvůli tomu ochoten podniknout i riskantní vpády do cizího soukromí. S každým dalším názorem se mu však Smurovův obraz tříští a vzdaluje se jeho vlastní představě. Souběžně s tématem vypravěčova pátravého pozorování text rozvíjí další relativní záhadu, jíž je identita samotného vypravěče. Po domnělé sebevraždě je on sám přesvědčen, že vše, co se s ním děje, je dílem jeho představivosti, která žije dál i po smrti. Jak však čtenář z různých náznaků vytuší a v závěru knihy si své tušení i potvrdí, je vypravěč a Smurov jedna a táž osoba.

V předmluvě, napsané dodatečně až k anglickému překladu, který vyšel v roce 1965, Nabokov upozorňuje, že podstatné v jeho díle není ani tak řešení hádanky vypravěčského obrazce jako spíš jeho struktura. Že samotná takzvaná záhada má velice jednoduché řešení. Tímto řešením je jednoduchý fakt, že by čtenář neměl vypravěči bezmezně důvěřovat, neboť se zde jedná, pokud se uchýlíme k moderní terminologii, o figuru nespolehlivého vypravěče. Podle Nabokova není podstatné proč a jak to, že vypravěč a Smurov jsou jedna osoba, jako sama rozpolcenost a způsoby, jakými je čtenáři prezentována. Právě proto je ironie, jaký ohlas dodnes otázka Smurovovy identity vzbuzuje. V této souvislosti se stal předmětem interpretačního sporu kritiky i jeden dosud nezveřejněný Nabokovův dopis jeho ženě Věře, ve kterém se spisovatel vyjadřuje o skupině posluchačů své novely, kteří vycházejí z toho, že vypravěč zemřel a jeho duše přesídlila do Smurova. Interpreti tohoto dopisu se však nedokážou shodnout, zda si Nabokov na tuto posluchačskou reakci stěžuje (jak se domnívá autor Nabokovovy biografie Brian Boyd), nebo ji naopak chválí (jak soudí Stacey Schiff, autorka biografie Věry Nabokovové). Možná bychom ale mohli dodat, že právě pro samu nejasnou formulaci není řešení této otázky, případně záhady, jak říká Nabokov, pro novelu tak zásadní. Přinejmenším by to nebylo poprvé, kdy tento velký mystifikátor zanechal ve svých textech stopy, které nikam nevedou, ale které zároveň čtenáři a interpreti urputně zkoumají. Pokud bychom ale Nabokovovo zhodnocení toho, jak na jeho novelu reagovalo publikum, chtěli chápat jako upřímné rozhořčení, či nadšení, na němž se kritici nejsou s to shodnout především díky jazykové neschopnosti jednoho či druhého tábora, pak by nezbylo, než dodat, že celá tato zamotaná situace s luštěním spisovatelova dopisu jako by jen stvrzovala slova Oscara Wildea, jež Nabokov s velkou oblibou opakoval, že umění nenapodobuje život, ale že život napodobuje umění. Život jako by se zde vysmíval záludným spisovatelským hrátkám pomocí autorovy vlastní zbraně – hry s mezemi interpretace.

Vrátíme-li se k autorově předmluvě, je tím, co v novele skutečně nejvíce okouzluje, právě onen avizovaný obrazec vyprávění. Rozpad osobnosti na pozorovatele a pozorovaného, na vypravěče a jeho hrdinu vnáší do textu nejen široké téma dvojnictví, ale zejména výše zmíněnou čistě literární otázku týkající se vztahu autora k jeho tvorbě, ke světu, jejž vytváří, i k samotné tvůrčí činnosti. Kniha tedy na jednu stranu strhujícím způsobem vypráví příběh poměrně ubohého a politováníhodného člověka, jímž Nabokov navazuje na prototyp tzv. zbytečného člověka, který má v ruské literatuře hlubokou tradici, vzpomeňme třeba Gogolovy či Dostojevského postavy. Můžeme ji ale vnímat i jako příběh poměrně mizerného spisovatele, jemuž schází dar vidět víc a dál než obyčejný člověk, jemuž schází cit pro skutečnost, který je pro umělce, přinejmenším v Nabokovově případě, tak důležitý. Smurova můžeme považovat za literárního samozvance, jehož představy o sobě samém jsou plné kýčovitých klišé z triviální literatury a u nějž je nedostatek talentu zcela vyvážen naprosto nezdolnou živelnou touhou pozorovat a představovat si, stát se nezúčastněným divákem sledujícím sebe i své okolí, což by v jistém smyslu hrdinu zbavilo i zodpovědnosti za sebe, umožnilo by mu vzdát se vlastního života a proměnit se pouze v pasivního pozorovatele.

Prostřednictvím námětu rozpadu jedné osoby na vypravěče a jeho hrdinu nabízí Nabokov čtenáři i možný pohled na otázku odtrženosti a distance autora textu od jeho postav. Ta se ve Slídilovi otiskla ve variantě jejich úzkého propojení. Sebevražda, již hrdina v první kapitole páchá, jako by byla podmínkou schopnosti nestranného pozorování. Tak jako se mu však nepovede se zabít, nedokáže se zcela osvobodit ani od subjektivních tužeb. Snad bychom mohli říct, že Smurov je mizerným pozorovatelem a spisovatelem i proto, že není schopen dostatečně se od svého díla, od sebe samého distancovat. Způsob, jakým vypravěč sám sebe vykresluje, je příliš ovlivněn jeho vlastními kýčovitými představami o tom, jak má správný hrdina vypadat. Skutečný Smurovův obraz se z textu začíná vylupovat na jednu stranu ve chvíli, kdy vypravěč začíná pochybovat a kdy je sebekritický a upřímný. Ale také si jej čtenář může opatrně poskládat z jednotlivých charakteristik ostatních postav novely. Přestože i jejich pohled je zkreslený a ovlivněný jejich lidskými vlastnostmi a slabostmi, neboť každá z postav do Smurovovy charakteristiky promítá něco ze sebe samého. Vypravěč k tomuto poznamenává, že jeho podobu ovlivňují „podnebné podmínky, převažující v různých duších – že v chladné duši má jeden odstín, kdežto v žhoucí je zabarven jinak“ (s. 49).

V tomto mozaikovitém způsobu vyprávění, kdy je čtenář nucen aktivně se do tvorby textu zapojit, samozřejmě v autorem přísně stanovených hranicích, a doplnit si explicitně nevyřčený, ale pouze naznačený obraz či motiv, je Nabokov skutečný mistr. Slídil tak tvoří jakýsi labyrint pohledů, který však v žádném případě nelze chápat jako obhajobu dehierarchizujícího „relativismu“. V Nabokovově případě by bylo přesnější hovořit o mnohosti, z níž vyrůstá jediný konkrétní celek s pevnými obrysy. Jádro novely, jež tvoří otázky literárního postupu či vůbec povahy literárního bytí, přerůstá v Nabokovově podání hranice literární teorie a bere na sebe podobu konkrétních životních situací. Tak jako v řadě dalších svých děl i zde Nabokov ontologizuje literární postup. V závěru novely hrdina téměř udolaný množstvím a různorodostí pohledů na Smurova, ztrácející se v tomto bludišti obrazů sebe samého, přece jenom nachází pevnou oporu pro svou další existenci. Východiskem z rozporu mezi vlastními představami a představami okolního světa se pro něj stává únik do konejšivého objetí fantazie. Absolutizace Smurovova závěrečného monologu a jeho extrapolace na celou Nabokovovu tvorbu bychom se však měli vyvarovat. Nezapomínejme, že Slídil je nespolehlivý vypravěč.