Vladimir Nabokov napsal Čaroděje, jednu ze svých posledních ruskojazyčných próz, v roce 1939 ve Francii, těsně před odjezdem do Ameriky. Za zmínku stojí také historie rukopisu. Domněle zničený rukopis, který Nabokov údajně nalezl až koncem 50. let, nebyl nikdy za jeho života vydán. Stejně jako jej ve Francii odmítl ruský vydavatel, tak jej později odmítl i vydavatel v Americe. Čaroděj vyšel v originále poprvé až v roce 1991 a o 5 let dříve v anglickém překladu Nabokovova syna Dmitrije.

Téma lásky postaršího muže k dvanáctileté dívce, ale i fakt pozdějšího vydání odsoudilo tuto krátkou prózu k neustálému srovnávání s románem Lolita. Přestože jde bezesporu o srovnání opodstatněné, není Čaroděj pouhou skicou k Lolitě, jak čtenáři v předmluvě sugeruje autor. Čaroděj je zcela plnohodnotným a uzavřeným celkem, který se díky výtečnému překladu Nabokovova dvorního překladatele Pavla Dominika dostal nyní i do rukou českého čtenáře.

Na padesáti stranách textu se odehrává příběh staršího muže, který se zamiluje do děvčátka a ožení se s jeho matkou. Jednoho dne se nakonec dočká okamžiku, který si tak dlouho představoval, a který má být začátkem nového života s objektem jeho fantazie. Čarodějův plán budoucího společného života, na který trpělivě čekal, se však v jedinou chvíli promění v noční můru s katastrofickým koncem.

Nezazní ani jméno hlavního hrdiny, ani jméno objektu jeho touhy, příběh se odehrává v blíže neurčené době, na blíže neurčeném místě a aktéry jsou nepojmenovaní hrdinové. Tento experiment má snad spíše než poukázat na nadčasovost tématu, navodit dojem abstrakce a pohádkovosti.

Na malém prostoru Čaroděje Nabokov balancuje na hraně riskantního a provokativního tématu pedofilie, které je ze své podstaty vykázáno společností za hranice života a má místo pouze v estetické oblasti imaginace. Představivost, estetizace mysli, to je také místo, které hrdina vymezí svým touhám. Zde je čarodějem, mágem kouzlícím se slovy. V textu se proplétají ve stylisticky rozdílných formách hrdinovy erotizované představy, pochybnosti a plány s hlasem vypravěče. Stylistické kouzlení a magická erotická obraznost slov čaroděje, je tak shazována například vnějším pohledem na hrdinu jako na plešatícího pána. Tragédie nastává, když čarodějovo pokušení získá tvář konkrétní nymfičky. Ďábelský plán budoucího života s děvčátkem neobstojí při střetu s realitou a s reálnou podobou sexuální touhy čaroděje, který se náhle promění v odporně žalostného zpoceného postaršího pána. Vymyšlený a naplánovaný vývoj událostí se vlivem reálně živočišného pudu zhroutí. Stroze logický úsudek čaroděje nepočítá s faktorem zoologického (živočišného).

V Čaroději získal, tentokrát na pozadí sexuální úchylky, další podobu jeden z Nabokovových leitmotivů – zrádnost překročení hranice, která odděluje „já“ od „ne-já“. U Nabokova platí, že její překročení zákonitě končí, ať byl úmysl jakýkoliv, katastrofou. Reálný život, který mívá vždy přídech improvizace a nedeterminovanosti, proti které Nabokov ve svých textech urputně bojoval, nemůže být jako takový bez následků zaměněn představou o něm, fantazií. Představivost má stejně jako umělecké dílo jediného pána a tvůrce, a tím je autor. Hrdina je pánem a autorem, dokud žije v omezeném prostoru mysli. Ve chvíli, kdy z ní vykročí, ocitá se v rukou osudu. A v případě děl Nabokova je osud ztotožněn s autorem.

I zde jako v jiných Nabokovových dílech nalézáme kouzlo opakovaného čtení. Knihou procházejí obrazy, jejichž významy a souvislosti vyniknou až při dalším čtení. Podrobnosti, které se zpočátku jeví jako upřesňující doplňky či dekorace se po opakovaném přečtení promění ve varovné znaky předpovídající závěr. Malý prostor Čaroděje skrývá miniaturní věštecké stopy, které po sobě zanechává autor.

V rozsáhlém doslovu k Čaroději se Karel Thein mimo jiné pozastavuje i u sporné otázky etického a estetického, tj. diskuze, která se rozvinula zejména kolem Lolity. Zdá se mi, že Čaroděj je jedno z mnoha děl, ve kterých Nabokov nejen že striktně nerozděluje etické a estetické, ale naopak spíše zkoumá různé nuance a pohledy na tyto dvě oblasti, které jsou pro něj neoddělitelně spjaty. A které naopak, ve výsledku tvoří v jeho díle harmonický celek. Jinými slovy, skutečná tragédie Čaroděje spočívá právě v tom, že Nabokov zde rozdělil etické a estetické (či též: logické a zoologické). Tragédie je dvojnásobná. Vinou ruky osudu, tj. samotného autora, byl čaroděj obdařen takovou deviací, která jej donutila k oddělování touhy od reálného života. Školometské ponaučení bychom však u Nabokova hledali marně.