Novela Průzračné věci, jež v souboru autorova díla vyšla loni v překladu Pavla Dominika, je předposlední text vydaný Nabokovem (1972). Odehrává se převážně ve Švýcarsku, kde ostatně spisovatel od roku 1960 žil. Do zanedbaného horského hotelu se vrací americký nakladatelský redaktor Hugh Person, jenž se zde před osmi lety seznámil se svou, dnes už mrtvou ženou Armande. Přijíždí tedy za minulostí, přičemž právě ta se stává titulním obrazem novely. Průzračnými věcmi prozařuje historie, mají svůj příběh, propojují se s určitými lidmi a jsou záminkou k jejich setkání (tak jako kniha při seznámení Armande a Hugha ve vlaku).

Předměty bývají v literatuře rekvizitami nostalgie a v Nabokovově novele je ponor do „tehdejších časů“ skrze ně ještě více akcentován. Vypravěč v touze po zachycení prosvítající minulosti popisuje jejich strukturu, stopy, které na nich zanechali jejich výrobci nebo původní majitelé, či pocit, který u protagonistů vyvolávají. Při tomto zanořování se do jejich „života“ používá silně obrazný jazyk, leckdy staví líčení pouze na metaforách: „Tato hmota, tento slisovaný kaviár, se vloží do kovového válce s modrým okem – safírem s provrtanou dírkou, skrze niž se kaviár protlačuje. Vychází z ní jedním nepřetržitým vábným proutkem […], který vypadá, jako by si zachoval tvar zažívacího traktu dešťovky […].“ (s. 14) Tato okouzlující pasáž s intenzivním vizuálním efektem se kupříkladu týká tvorby obyčejné, kulaté tužky.

V Průzračných věcech narazíme na charakteristické nabokovovské motivy (tenis, ruské matrony v exilu, nedospělé dívenky, šachy, redakce nakladatelství, poschovávané odkazy na autorův život, zrcadlové odrazy, znevažování psychoanalýzy, ale i zmíněné tužky a pastelky – vzpomeňme na ikonickou zelenou pastelku Faber, jež se objevuje v Daru i Promluv, paměti) a tragikomické situace – Julie v Hughově garsonce rozeznává byt, do nějž kdysi chodila s jiným milencem; smrt otce v převlékací kabince s napůl nataženou nohavicí nových kalhot upomíná na slavnou pasáž z Lolity: „‚Volá ten zahradník a říká, že tě zabili, Charlotto.‘ Jenomže v obýváku žádná Charlotta nebyla.“

V novele se cestuje především mezi Spojenými státy a Švýcarskem, ale i do Ruska, a setkáváme se tak se všemi Nabokovovými literárními jazyky: ruštinou, angličtinou i francouzštinou, s nimiž si autor zálibně pohrává. Nejde ale o slovní hříčky. Jazykové znalosti jsou tematizovány samy za sebe – postavy přepínají mezi řečmi, přeříkávají se, slova v jednom jazyce jim připomínají nesmyslná spojení v jiném, neznají adekvátní výrazy nebo hledají slova (např. Armande vyslovuje Hugh jako „Ju“; její otec zkomolil jméno Potapov na Patapouf-tlusťoch; Američance Julii zní „ja ljublju těbja“ jako „yellow blue tibia“; Hugh na výletě identifikuje slova couloirs a arêtes jako cool wars a ah rates).

Slova a předměty se tak spojují v jedné materii literárního textu, v němž nic není samoúčelné. Kvůli scéně, v níž Hugh přijde o Armande, bylo nutné vyprávět jeho minulost a akcentovat určité motivy, neboť ty se v této klíčové epizodě setkávají (rolák, plameny, náměsíčnost, nemotorné ruce, slézání zdi v hotelu, závrať u okna ad.). Zpětně tak získává na významu i banální líčení bloumání dospívajícího Hugha po Truxu a letmá zmínka o zelené figurce lyžařky ve výloze prodejny suvenýrů na začátku novely: nejenže se jeho pozdější dvoření odehrává při lyžování, jeho budoucí žena má na sobě zelenou kombinézu, ale vypravěč (v tu chvíli zdánlivě bezdůvodně) konstatuje, že figurku vyřezal trestanec Armand (!) Rave (angl. zuřit, ale i blouznit; Jiří Pelán v doslovu chybně uvádí Reve, ale i to by s odkazem k fr. rêve, sen, dávalo smysl), který uškrtil (!) incestní sestru svého milence. Minulost předmětů zde slouží k budování ryze literárního efektu.

Svou tezi o průzračnosti vypravěč předestírá na věcech, vztahuje ji však i na osoby. Lidé se stávají vrstvami minulých zkušeností, které lze sledovat, podobně jako pozorujeme míchání grafitu s mokrým jílem, aby z nich vznikla tuha. I u tak marginální osoby, jako je prodavačka v obchodě, je letmo načrtnuta její historie či společenské ukotvení. Literární postava se pak neliší od cibule nebo od hoblíku. Není náhoda, že je uvedeno, že Armande zemře „nástrojem“, přestože se jedná o ruce. Proto je ve vyprávění několikrát zmíněna „nešikovnost“, tedy neschopnost obyčejné věci uchopit a současně nutnost jejich fungování probádávat, ať už je to deštník, žaluzie, baterka nebo knoflík.

Hugh Person se ironickému vypravěči stává oním objektem, do nějž je možno nahlédnout. Je figurou, kterou čtenář sleduje, aniž by dostal šanci s ní soucítit či jí opovrhovat. Antiiluzivní postupy plurálového vypravěče na konci mnohých kapitol („Touto bizarní poznámkou naše téma uzavřeme“; „jenomže my teď musíme naše povídání o lásce ukončit“; „A teď si pojďme názorně objasnit naše těžkosti“) v novele udržují dojem analytické studie či přerušovaného a komentovaného filmového pásu, na němž sledujeme scény Personova života, všímáme si předmětů, nástrojů, oblečení, jež je dotvářejí, a rozebíráme jeho rozhodnutí.

Vyprávění se tudíž vpřed posouvá jakýmisi přískoky, neplyne, ať už proto, že ho vypravěč narušuje svými sternovskými vsuvkami a komentáři, nebo protože je třeba – s ohledem na průzračnost v titulu knihy – objasnit hlubší minulost osob či popsat předměty, jimiž jsou obklopeny. Tyto pasáže se hromadí zvláště ve dvou zrcadlových hotelových scénách v úvodu a následně v závěru novely, v němž se dozvídáme informace o materiálu kravaty, umístění kapsy na saku, poloze postele v jihozápadním rohu místnosti či odstínu koberečku u ní. Finální zdůraznění metody noření se do života Hugha Persona je odůvodněno jeho náhlou smrtí v pokoji, v němž ho kdysi Armande navštívila po jejich seznámení. Potřetí opakovaný požár (simulovaný v hotelu na svatební cestě v Itálii, snový v New Yorku a reálný ve švýcarském Wittu) v závěru novely však působí už jako manýra, podobně jako když do sebe vypravěč zamotává motivy a slova popisující „imaginární hranici imaginárního blaha“ (s. 99).

Výsledkem pak není okouzlení nad brilantním stylem autora s porůznu poschovávanými aluzemi na více či méně známá díla světové literatury, ale pocit, že se prodíráme houštinou odkazů, kalambúrů, motivů modelujících postavu a křížových odkazů na předchozí místa textu. „Průzračnost“, tak jak je prezentována v novele, je vlastnost věcí otevírat v sobě nové a nové vrstvy minulosti. V tom smyslu Nabokovův text průzračný je – postrádá však průzračnost coby lehkost, srozumitelnost a jiskřivost.