Vladimir Nabokov, ač eminentní prozaik, začínal verši a psal je pak, někdy dost intenzivně, někdy jen sporadicky, po celý život. Většina kritiky se o nich vyslovovala celkem příznivě, v širším povědomí však zůstávaly a podnes zůstávají ve stínu jeho světově proslulých románů a novel. U nás dokonce natolik, že z šestnácti knižních titulů, jichž se autor Lolity po listopadu 1989 v češtině dočkal, se poezie netýká ani jeden. K té se obrací až ten sedmnáctý: zrcadlové vydání výboru Nabokovových rusky psaných básní, jež na základě příslušných originálů, čtyř překladů Jaroslava Kabíčka a pětačtyřiceti překladů vlastních uspořádal Petr Borkovec. Útlý (a dík grafické úpravě Vladimíra Nárožníka i velice sličný) svazeček nemá už vzhledem k nevelkému rozsahu podobu neosobně antologického průřezu Nabokovovou veršovou produkcí, nýbrž se soustřeďuje na to, co v ní Borkovce nejvíce zaujalo, bylo mu lidsky a umělecky nejbližší. Při takto vyhraněně osobním přístupu nutně pomíjí nejednu její závažnou oblast a polohu. Zároveň však překladateli vytváří takřka ideální předpoklady k tomu, aby tuto část Nabokovova literárního odkazu předvedl na minimální ploše s maximální myslitelnou účinností: nejen jako pozoruhodný literární jev, ale - a to především - jako svůj silný estetický zážitek a požitek, schopný stát se takovým zážitkem a požitkem i pro nás. Jestliže se jím Nabokovova poezie vskutku stala, ještě víc než Borkovec prozíravý pořadatel se o to přičinil Borkovec znamenitý překladatel. Jedině v hojném nahrazování plnozvučného českého rýmu krajně uvolněnými asonancemi (a někdy i konsonancemi) mohl být střídmější. Jinak ale většina jeho řešení vznikala brilantní souhrou konzistentní koncepce a šťastného nápadu; svědčí o bohaté slovní zásobě a jazykové vynalézavosti. Autor překladu si dovede poradit se zvláštnostmi Nabokovovy poetiky, zejména s jejím ustavičným balancováním mezi záměrnou nezdobností a až netykavkovitě křehkým artismem. Překládání mu není pouze záležitostí kvalitní lingvistické výzbroje a zdatnosti, ale také citu pro konkrétní situace a souvislosti, zřetele k různosti národních mentalit, socio-geografických daností, historických zkušeností i individuálního založení a vkusu, a proto ze zásady nepřekládá jednotlivá slova, pojmy, obraty, jednotlivé řádky a verše, nýbrž reflektuje větší celky, tj. věty, strofy, myšlenky, obrazy. Proto tam, kde na dvojlistu jeho výboru na levé stránce čteme prosvety pyšno-golubyje, na pravé stránce stojí skvostná modř; ekvivalentem k ruskému na stole otkrytaja tětraď je u něj české na stole sešit, jenom psát; ruskému i padajut luči kosyje/ skvoz zolotuju seť dožďa odpovídá české a mrholením, zlatou sítí,/ paprsky šikmo padají a s ruskou strofou Kak chorošo v pojuščem mire etom,/ skolzja plečom vdol melovych ograd,/ byť russkim zabludivšimsja poetom/ sreď lepeta latinskogo cikad! koresponduje takto přeskupená česká strofa: Jdu podél ohrad jako křída bílých,/ a milé je být ruským básníkem/ v tom rozeznělém světě zabloudilým,/ v tom crkotání cikád latinském!

Borkovec, jak patrno, dobře ovládá umění citlivě volených překladatelských substitucí, kompenzací a náznaků; jeho překlady jsou v tom ohledu příkladem převodů opravdu tvůrčích a s originálem se vyrovnávají tak dokonale, že na čtenáře působí zcela přirozeně a svěže, jako by šlo o původní verše.
Dík tomu si lze na základě výboru udělat o Nabokovově poezii poměrně spolehlivou představu. Nezanedbatelně se o to zasloužil i všestranně poučený doslov Kamily Chlupáčové, jenž jednak podává hutný, základními biografickými a bibliografickými údaji solidně podepřený nástin Nabokovova díla v celku, jednak přesně vymezuje místo, jaké v něm zaujímá básnická tvorba, a víceméně shodně s Borkovcovou překladatelskou i ediční praxí charakterizuje její tvárná i duchovní specifika.

Nabokov i z těchto dílčích interpretací vychází jako autor, který si ve verších nepočíná tak protitradičně, nevybočuje tak nápadně z řady jako v próze, méně si libuje v jinotajných převlecích, ochotněji se otevírá běžným lidským problémům, častěji dává nahlédnout do svého nitra a neváhá promlouvat za sebe samého - prostě se převážně projevuje jako lyrik. I tento Nabokov ovšem hlavní hybný princip výstavby uměleckého díla spatřuje v dobře promyšlené a takticky vedené hře; jenomže její těžiště přesouvá od rozplétání tajuplných záhad do sémanticky funkčního využívání fonologických a rytmických potencí jazyka. Takže jeho poezie se přes své vnějškově civilní ladění vyznačuje vysokou frekvencí rafinovaných kalambúrů, zvukomalebných exhibicí, aliterací, provokativních přesahů a neobvyklých, radikálně dekanonizovaných veršových zakončení. Nemluvě o bohaté a bohatě diferencované škále nejrůznějších prozodických systémů včetně časomíry.
 

Patří-li k příznačným rysům celé Nabokovovy tvorby mimořádně pregnantní konkrétnost výrazu, pak - a výbor to dokládá zcela jednoznačně - o Nabokovově poezii to platí dvojnásob. Vděčí za to spisovatelovu výtečně vyvinutému smyslu pro detail a jeho soustavně pěstované schopnosti přesně pozorovat a výsledky pozorování neméně přesně zaznamenávat. Přistoupilo-li k tomu výrazně vizuální, na zrakové vjemy orientované ustrojení Nabokovova talentu a trvalý sklon zmocňovat se skutečnosti i ve slovesném projevu prostředky co nejbližšími prostředkům výtvarného umění (zejména malířství), není divu, setkáváme-li se v jeho verších s takto zevrubným, rigorózně faktografickým, jakoby z učebnic přírodopisu převzatým a přitom nanejvýš poetickým popisem zevnějšku i chování vzácného motýlího druhu: Aksamitově černý, s teplým nádechem dozrálé švestky,/ roztáhl doširoka křídla; tím živým sametem/ vesele prozařuje pás chrpově modrých zrn/ podél třásnitých obrub, žlutých jak obilný lán.

Obdobně Nabokov postupuje nejen v případech, kde jeho umělecký zájem splýval s jeho zájmy entomologickými, ale také při mnoha dalších příležitostech, například líčí-li servírujícího tenistu: Hoch - bílý, lehkonohý -, strakatý šátek kolem boků;/ ...s úsměvem pozdvihl hlavu, nadhodil stříbřitý míček,/ prohnul se a vláčným pohybem mávl stostrunnou raketou -, či evokuje-li interiér venkovského domu, kde pár čmeláků pod stropem bloudí,/ na celé kolo láteří,/ chladivý vánek oknem proudí/ ze sadu, ze dna alejí,// v záhadné směsi vane až sem/ vůně lip, hub a jedloví:/ z vlhkého lesa ozývá se/ barevný halas, štěbot, hvizd!

Právě tak se u něj dočítáme, že jak krátký černý šíp/ vlaštovka kmitla se v modři, že nad Něvou jak tužky šrafující stíny/ smrákání tiše šustěla, že před výzkumníkovým zrakem srdíčko rozpjaté rosničky/ sladce se rdí, jak přezrálá, lepkavá višeň, že uprostřed noci jak krůpěj medu v černé číši/ sladce se luna blyskotá atd. atp.

Takových záběrů a momentek existuje v Nabokovových básních na desítky a citovat všechny, které by si to zasloužily, znamenalo by opsat nejméně třetinu, ne-li polovinu knihy. Vesměs totiž netrpí metaforickou mlhavostí a rozplývavostí, i v příměrech preferují přímá pojmenování, vynikají bystrým postřehem, precizními formulacemi, neotřele osobitým viděním a odvahou spojovat přísnou věcnost s fantazijním rozletem a předmětně plastickou názorností. Však také Borkovec věděl, co dělá, když se latinským názvem svého výboru Ut pictura poesis výslovně přihlásil k okřídlenému 361. verši Horatiova veršovaného traktátu O umění básnickém, v němž se zdůrazňuje hlubinná spřízněnost poezie a malby, slovesného a výtvarného umění.
 

Nabokovovy verše - či alespoň ty, jež nám zprostředkovává tento výbor - nejsou plodem chladného kalkulu a pracně natrénované virtuozity, ale je na nich vidět, že je Nabokov psal z hluboké vnitřní potřeby a s chutí, chápal se jich jako obzvlášť vhodného prostředku aktivního sebepotvrzení a seberealizace, bral je jako příležitost proměňovat fakta svého života a života a světa kolem v artefakty, v počiny trvalejšího významu a dosahu. Pro toho, kdo se umí dívat, je každodenní život plný objevů a radostí, konstatuje ostatně on sám v jednom ze svých esejů; svou vlastní tvorbu nejednou označuje za zdroj slasti, rozkoše pro sebe i pro jiné. A pokud jde přímo o verše, výmluvně v nich o tom vypovídá například jeho soucit se slepcem, jenž pro svůj handicap procházeje alejemi/ nepovšiml si žilkování/ na listech, z něhož tají se dech, jeho přesvědčení, že ve vědách o chvění života/ všechno je krásné, či jeho úžas nad tím, Kolik se tají něžných světů/ v nejnicotnějším hroším těle!.

Háček je ovšem v tom, že objektem Nabokovova zálibného, s labužnickým vychutnáváním jednotlivin hraničícího zaujetí vskutku nebývá ani tak syrová konkrétní realita jako spíše její reflex v autorově vědomí, její přetrvávání v jeho mysli a paměti. Sen, vzpomínka, evokace, vize, ale i jistota, že odraz skutečnost překonává, zkušenost, že tvou siluetu z náměstí/ v paměti básník odnes si, že jako si do herbáře vkládáme přeludně zvadlý javorový list, lze si v sobě ukrýt podzimní jasný den a pak se jím těšit - to jsou určující základny Nabokovovy poezie, zorná pole, v jejichž rámci básník pojednává svá klíčová témata včetně toho nejčastějšího, jímž je stesk po Rusku. Ten se samozřejmě občas hlásí s palčivou drtivostí otevřené rány (to ruské struny bolí/ na lyře znavené), nenapravitelné křivdy a ztráty (Klenby chodidel mých teskní napořád/ po zemi, jež dokázala zraňovat.), zmarnění (viz hrůzně obsedantní báseň Poprava s nemilosrdným líčením popravčího aktu, avšak zakončená adorací Ruska, hvězdného nebe - a rokle celé ve střemchách!). Nicméně mnohem častěji, takřka zpravidla Nabokov své exulantské reminiscence konkretizuje v rovině důvěrně laděného rozpomínání na dětství a rané mládí prožité v patriarchálně idylickém prostředí venkovského rodového sídla uprostřed nenarušené přírody severního Ruska (Zavírám oči - v okamžení/ ten venkovský dům poznávám; A celé mládí mé stálo tu přede mnou:/ jeřáby, javor, plůtek z proutí...)

Tím ovšem jeho emigrantská nostalgie nabývá obecnější platnosti a přerůstá v zásadní apoteózu jedinečného a provždy obohacujícího prožitku uskutečněného ráje, poněkud paradoxně jej inspiruje k veršům, které nejsou jen úlevným a uklidňujícím útočištěm - únikem před tragikou vyhnaneckého údělu, ale dokonce i zdrojem posily - katarze tváří v tvář celkovému pocitu existenciální marnosti a prázdnoty. Pro Nabokovovu poezii jsou vůbec signifikantní verše typu Do snu odcházeje,/ pokaždé si říkám:/ možná, že si najde chvilku,/ na návštěvu zajde/ nabalené, nemotorné/ dětství či ...ach, navždy takhle být -/ víčka, z nichž slzy štěstí kanou,/ nemuset nikdy otevřít!

Obdobně vlastní je jí častý výskyt slova ráj jako synonyma pro stav absolutního blaženství, avšak i to, jak hojně v ní figurují nejrůznější kategorie andělů a dalších nadpřirozených a do přirozeného životního provozu zasahujících bytostí a jevů, jak samozřejmě se tu hovoří například o převtělování duší a smrt se nechápe tragicky, jako definitivní konec, nýbrž jako normální a namnoze vlastně žádoucí, vítaný přechod z jedné formy bytí do formy jiné, vyšší. Tato jiná, nezemská rovina se ve většině Nabokovových básní mnohonásobně protíná s rovinou první, pozemskou, a tím do jeho poezie na jedné straně vnáší plodné napětí, chvějivé neurčito, okouzlení čarovným a nepoznaným zatím a na druhé straně ji vybavuje mnoha stabilními a přesnými významy, umožňuje jí koncentrovat se na minuciózní deskripci přítomnosti jako světlé skuliny mezi dvojím chaosem, poznávat a vyslovovat iracionální tajemno prostřednictvím racionální řeči (doslov K. Chlupáčové). Otevřené konstatování všudypřítomnosti nepozemského, vševidoucího a jediného nesmírného... oka vede navíc k tomu, že u Nabokova básníka ještě mnohem zřetelněji než u Nabokova prozaika věčnost a věc (veščestvo) splývá, poněvadž všechno, co je dělí, zmizí tam, a zároveň všechno, co je zde, každá sebemenší empirická drobnůstka vzhledem ke své pomíjivosti nabývá na hodnotě, stává se jedinečnou, zaslouží si, aby byla co nejvěrněji a nejpůsobivěji zpodobena.

Právě z víry v moc slova, z přesvědčení, že v jediném slově dřímá síla/ pozemské věci osvětlit, vyrůstá schopnost Nabokovovy poezie dát nikoli rezonérsky diskursivním výkladem, ale živoucím tvůrčím aktem zaznít jeho svrchovaně supranaturalistickému, transcendentna si plně vědomému a přitom z půvabů tohoto světa nic nepřezírajícímu filosofickému postoji. Dokonce bych řekl, že jej dokáže projevit zřetelněji a explicitněji než jeho prózy, v nichž bývá všelijak zastřen umnou fabulací a zašifrován do komplikovaného syžetu. Nebudiž tomu rozuměno tak, že snad lze Nabokovovu poezii klást nad jeho prózu - v té, a nikoli v sebevytříbenějších verších tkví těžiště jeho přínosu. Avšak verše u něj nejednou plnily funkci jakési laboratoře, kde se zkoumaly a ověřovaly prostředky a postup, které se pak uplatnily a osvědčily v prozaických útvarech. Právě tak nám Nabokovovy verše mohou i dnes posloužit jako nad jiné užitečný klíč k lepšímu pochopení obtížných partií spisovatelovy románové a novelistické tvorby, pomáhají přibližovat a odemykat její tajemství. Už to víc než napovídá, že v nich máme co činit s organickou a plnoprávnou součástí Nabokovova životního literárního díla, s žádnou okrajovou kuriozitou či nahodilým extempore, za něž bývají někdy vydávány. A že je jen dobře, jsou-li dnes alespoň v letmém průhledu k dispozici i v naší mateřštině.