Karolína Stehlíková

„Troufám si říct – po té dost dlouhé době od mých deseti do sto dvou –, že dobrá literatura je to, co je pravda“, říká v rozhovoru česká herečka a pedagožka Alexandra Myšková, která od konce šedesátých let žije v Norsku. V rozhovoru rekapituluje nejen svůj život, ale také svou trvalou lásku k české i světové literatuře.

Díla zádumčivého norského autora jsou na hony vzdálena literární mainstreamu. Přesto Jon Fosse oslovil svými minimalistickými hrami a mystickými prozaickými díly divadelní režiséry, diváky i čtenáře po celém světě a v neposlední řadě i Švédskou akademii, která mu v roce 2023 udělila Nobelovu cenu za literaturu.

Každá generace potřebuje svou knihu o pubertě. Ne, že by se měnila puberta sama a to, jak ji člověk prožívá, mění se ale okolní společnost a přístup k jednotlivým tématům. Holčičí kniha se zaměřuje na dívčí pubertu, a je tedy určena dívkám zhruba mezi devátým a šestnáctým rokem.

Zatímco Češi mají stále problém nahlas a bez uzardění vyslovit slovo přirození, Norové o tomto tématu mluví otevřeně, a to jak s teenagery, tak dospělými. Dokazuje to i publikace o ženském přirození, ve které její autorky-lékařky fundovaně, ale současně srozumitelně píší o samotném pohlavním orgánu, sexuálním životě či antikoncepci.

Šíření jedné kultury do kultury jiné je vždy cenná a mravenčí práce, jejíž nenápadné plody však často sklízejí až nadcházející generace. Právě taková byla i práce slovenského skandinavisty Milana Žitného, který překládal z několika nejen severských jazyků.

Nesmrtelný Ibsen se opět vrací na česká jeviště. Brněnské HaDivadlo pod režijním vedením Ivana Buraje si bohužel vybralo sice efektní, ale poněkud falešnou a prázdnou cestu, jak Ibsena inscenovat.

Milada Blekastadová (1917–2003) se narodila v Praze do nakladatelské rodiny Topičových. V šestnácti letech odjela na zkušenou do Norska, kde poté prožila celý zbytek života. Stala se uznávanou překladatelkou, komenioložkou, literární vědkyní a publicistkou.

Padesátý svazek edice Současná hra Divadelního ústavu představuje nejzajímavějšího soudobého švédského dramatika Larse Noréna. Ovšem není to právě veselé čtení, ať už autor vypráví o válce, nebo o rodinných vztazích.

Rozhovor s norským literárním vědcem Nilsem Magnem Knutsenem o tom, že Norové mají dodnes schizofrenní vztah ke svému literárnímu velikánovi Knutu Hamsunovi. Nemohou se rozhodnout, zda ho mají označovat za významného spisovatele, nebo kolaboranta a nacistu.

Režisér Zdeněk Dušek podnikl pozoruhodný pokus interpretovat Ibsenovo drama Nepřítel lidu jako hru o nakládání s pravdou. Hraje si s textem a jeho interpretacemi, rozpitvává Ibsenovu hru trochu po vzoru brechtovského zcizovacího konceptu a využívá princip vracení scén. Výsledkem je zajímavé představení, které je tak krutě současné, že si budete chvílemi připadat, jako by se odehrávalo u vás v práci.

Německá inscenace je výbornou ukázkou toho, jak lze k Ibsenovi přistoupit, vyjít z původního textu a posílit ty stránky hry, které rezonují s naší současností, aniž by byla hra svévolně dekonstruována pod maskou „přiblížení zkostnatělého klasika současnému divákovi“.

Biografie o ikonické postavě světového dramatu Henriku Ibsenovi přináší nový pohled na tohoto dramatika. Zaměřuje se na mýty, které jsou okolo Ibsena obestřeny a které, jak kniha ukazuje, byly z velké části vytvářeny jím samým.

13. července 2014, dva měsíce po svých osmdesátých narozeninách, zemřel František Fröhlich, překladatel z angličtiny a ze severských jazyků. Člověk marně hledá nepříliš patetické přídavné jméno vyjadřující respekt a obdiv, jejž ti, kteří Františka Fröhlicha znali osobně, při vyslovení jeho jména cítí: talentovaný, suverénní, přesný, důsledný, vytrvalý, erudovaný…

Žitného práce představuje pro české nordisty cenný vhled do historie recepce severských literatur u sousedů, s nimiž jsme ještě před dvaadvaceti lety žili v jednom státě.

Chystáte se v létě na Ischii? Nabízíme vám návod, jak spojit dovolenou s poznáváním jednoho z největších světových dramatiků Henrika Ibsena.

Skandinávskou literaturu druhé poloviny šedesátých a částečně sedmdesátých let dvacátého století charakterizuje postupně se zvyšující potřeba společenské angažovanosti. Spouštěčem aktivizace a pozdější intelektualizace kulturního prostoru byl jako ve všech západních demokraciích vstup USA do války ve Vietnamu.

Z celé inscenace, která se vyznačuje důkladnou dramaturgickou přípravou, koncepční režií a nepřehlédnutelným nasazením všech, je patrné, že Ibsenův Peer Gynt stále zůstává pozoruhodnou ambivalentní postavou, k níž lidé potřebují zaujímat postoj.

Režisér Rastislav Ballek se rozhodl pro velmi atypický způsob pojetí tohoto známého Ibsenova dramatu. Vyškrtal totiž všechny postavy kromě Nory a Torvalda. To je ale trochu problém.

Tři z pěti textů výboru současné severské dramatiky spadají do kategorie „rodinná konverzačka v ibsenovském duchu“. Nejprogresivnějším textem souboru je bezpochyby Pinocchiův popel dánského dramatika Jokuma Rohdeho v duchu Elfride Jelinekové. Norská hra zavedeného prozaika Larse Saabye Christensena je dílo na zakázku napsané obratným stylistou a nejvýstižněji ji charakterizuje přídavné jméno „ukecaná“.

V duchu panující módy severské krimi přirovnává pojetí Vinohradského divadla hru k detektivce. Řeší se v ní především, proč se Rosmerova první žena zabila, kdo je vinen a jak se svou vinou naloží. V případě takového čtení se ale Rosmersholm stává spíše hororem. Stíny zemřelých se přibližují, kopyta bílých koní duní a dlouho potlačovaná traumata ženou hrdiny do náruče smrti.

V Uherském Hradišti mají od minulého víkendu skvěle vyloženého i zahraného Ibsena, za kterým se vyplatí vážit cestu. Nora je v podání Slováckého divadla vlastně figurína, která se nechává manipulovat a umí v tom bruslit, a to doslova – Nora dostane pod stromeček brusle a několik scén absolvuje s nimi na nohou.

Jan Nebeský se v inscenaci Henrika Ibsena Eyolfek v Divadle v Dlouhé rozhodl zaútočit na diváka vizuálně. Na scénu umístil jakési akvárium, v němž se odehrává většina akce, a tři projekční plochy. Odhlédnuto od  této „videomasáže“ je Nebeského čtení hry precizní a jde o velmi pěknou inscenaci s čistými hereckými výkony a čitelným vzkazem dnešním divákům.

Norský autor Jon Fosse ve své novele o životě, smrti a lásce nehledá neobjevené, ale právě naopak ukazuje, že lidské osudy jsou triviální a po staletí se opakují. Přesto (nebo možná právě proto) nás znovu fascinují a přitahuje nás způsob, jakým jsou vyprávěny.

Je tu podzim, nebude to dlouho trvat a napadne první sníh. Harry Hole se ovšem na první vločky netěší, protože začíná tušit, že spolu s nimi lze očekávat další brutálně zavražděnou matku od dětí. Už je to tak, osmý díl detektivkové série Joa Nesbøho je tady a odehrává se jako obvykle v  Oslu, kde tentokrát řádí sériový vrah, na které má alkoholem zkoušený vyšetřovatel mimořádné štěstí.

ČRo 3 – Vltava se v letošním roce zaměřil na kulturní sever Evropy. Množství programů, které nabízí, je skutečně impozantní, jejich skladba pestrá a kvalita odpovídající vltavskému standardu. Navzdory nejasné dramaturgické koncepci a slabé propagaci rozhodně převažují pozitiva tohoto seversky laděného roku, jehož velkou část mají milovníci Skandinávie ještě před sebou.

Jo Nesbø se do Prahy, kterou předtím nikdy nenavštívil, pozval sám, jak prohlásil na tiskové konferenci, jež se konala v pátek 13. dubna v hotelu Ramada. A jaký je Jo Nesbø v civilu? Dobře naladěný, upřímný a místy stejně ironický jako jeho hrdina.

Norská autorka Karin Fossum pracovala řadu let v norském ústavním systému a své romány komponuje jako důmyslné psychologické sondy, v nichž nahlíží do duší lidí na pokraji společnosti, kteří bývají obvykle – ne vždy však oprávněně - v roli podezřelých a čelí předsudkům společnosti.

Nesbø je suverénní vypravěč, který nás tentokrát vodí za nos méně než posledně, a přestože se série vražd vyznačuje až přehnanou rafinovaností a některé Harryho kousky vzbuzují podezření, že se autor příliš často dívá na akční filmy (po střeše za bouřky vstupuje do cizích bytů snad jen James Bond), ve výsledku je Pentagram detektivka jako lusk.

Rozhovor překladatelek o současném fenoménu severských detektivních románů, důvodech jejich úspěšnosti, dobrém marketingu i souvislosti s nedávným teroristickým útokem v Oslo.

Inscenační tým buranské Hedy vsadil na jiný způsob modernizace, který staví na podtržení slova a zásadním zcivilnění akce. Je to ryze současná Heda, jak ukazují atributy naší doby, jako je mobilní telefon, notebook nebo vystoupení karaoke. Herecká akce je opřená o text, který je poněkud „doobalený“. Ladí to tak krásně, až se divák neubrání pocitu, že Ibsen je jeho současník.

Knihy tohoto norského detektivkáře jsou temné, zápletky komplikované, napětí z nich odkapává a notorického pijana a asociála Harryho Holea si čtenáři (a především čtenářky inklinující k těmto inteligentním machistickým prevítům typu Indiana Jonese) hned oblíbí. Nemesis, čtvrtý román z Nesbøho série, má na přebalu pásku reprodukující výkřiky britských recenzentů: „Nový Stieg Larsson! …ale lepší…“

Norský antropolog Thomas Hylland Eriksen je ve své zemi milován a ceněn. Jeho přístupně napsané knihy si rychle získaly oblibu i v zahraničí a byly zatím přeloženy do více než dvaceti jazyků.

Breiteig není autorem, který by u nás byl úplně neznámý. Ve zmiňované antologii Krajina s pobřežím vyšla drásající povídka Na Ronnyho psa z jeho pozdější sbírky Surogáty.

V češtině se s dílem tohoto norského autora setkáváme už počtvrté. Jako první u nás vyšel kultovní román Naivní. Super, v němž bezejmenný hrdina řešil mladickou existenciální krizi dětsky prostými postupy.

Český název subtilní text přesně vystihuje, i když jde o určitý posun oproti originálu. Původní titul Andvake pochází ze staroseverštiny a vyjadřuje podivný mátožný stav na pomezí spánku a bdění, kdy vědomí pracuje, zatímco tělo spí.

Divadelní inscenace, po které si publikum na závěr představení může ruce utleskat (tak tomu alespoň bylo na plzeňském festivalu Divadlo letos v září), aby dalo divadelníkům najevo, že tohle byla trefa do černého, se nerodí každý rok.

Helene Uri je bezpochyby oblíbená spisovatelka, coby jazykovědná poradkyně je zavalovaná otázkami a jako přednášející zvána na široké spektrum akcí. Její zatím poslední román z univerzitního prostředí Ti nejlepší z nás (2006, česky 2008) vzbudil však kontroverzní reakce. Částečně proto, že jde do určité míry o román klíčový (někteří z akademických pracovníků Univerzity v Oslu se v knize poznali).

Nepřítel lidu se u nás nehraje tak často jako jiné ibsenovské evergreeny, přesto je pražské uvedení už jedenáctým zpracováním tohoto téměř v každé době aktuálního dramatu, jehož hrdinou je „první ekoterorista“, jak doktora Tomáše Stockmanna ve své studii uveřejněné v programu vtipně nazývá Jan Keller.

Olomoucké Divadlo na cucky působící na půdě Uměleckého centra Univerzity Palackého uvedlo v režii hostujícího Jana Friče jedno z nejuváděnějších dramat Jona Fosseho Někdo přijde.

Hrdinkami románu Ženy bez mužů jsou sestry Jana a Tina, které pracují v parfumerii na trajektu mezi Dánskem a Německem a společně vychovávají Tininu nemanželskou dceru Ditu. Jejich svět tvoří už jen několik kamarádů z trajektu a  rodina Lundových, starší manželský pár žijící s dospělým synem, do jisté míry doplňující neúplnou rodinu obou sester.

Sandemose ve svém románu za pomoci tehdy populární metody psychoanalýzy dešifruje a hodnotí vlivy, které pokládá za klíčové pro vývoj osobnosti. Pro hrdinu knihy je celá výpověď způsobem terapie, jejímž cílem je udělit si rozhřešení. Snahou Espena Arnakkeho je jinými slovy svalit vinu za svůj čin na prostředí, z něhož vyšel a které ho formovalo.

Ženské hrdinky podobně jako jejich mužské protějšky hledají svou novou identitu. Na rozdíl od vykořeněných mužských poloviček mají ovšem ženy tu výhodu, že jejich přerod trvá podstatně déle a ony už se v nové kůži částečně naučily pohybovat. Jejich románové osudy nemají zrcadlit jejich tápání, ale demonstrovat jejich sílu. Všechny je totiž spojuje jedna jistota – o sobě nepochybují.

Příběh je to „tender, touching and painful“, tedy křehký, dojemný a bolavý. Takové charakteristiky budí nejvyšší podezření. Po přečtení knihy zjistíme, že její kouzlo nespočívá ani tak ve vyprávěném jako v tom, co řečeno nebylo. A pokud jde o dojemnost a bolavost, na mnohého čtenáře může kniha naopak působit studeně, vždyť její hrdinové se spolu skoro vůbec nebaví.

Středočeské divadlo Kladno při svém hledání hry pro dvě herečky narazilo na text Plíseň Marit Tusvikové, který do češtiny (a slovenštiny – originál je dvojjazyčný) přeložila Daniela Mrázová.

Rozhovor s norským spisovatelem Jonem Fossem o překladech jeho děl ve světě, Ibsenovi i literatuře pro děti.

Román Melancholie z roku 1995 je prvním do češtiny přeloženým románem tohoto spisovatele, který spolu s autory jako je Dag Solstad či Kjartan Fløgstad zaujímá podstatné místo v norské experimentální próze. V Melancholii sledujeme osudy norského malíře Larse Herterviga, ve své době outsidera a mentálně narušeného člověka, jehož díla dnes ovšem visí v Národní galerii v Oslu.

Letošní mezinárodní festival Divadlo byl zaměřen seversky. V duchu moderní evropské geopolitické perspektivy vykolíkovala dramaturgie tento prostor značně široce, takže se do něj vešly skandinávské země i s pobaltskými státy. Ze skutečných seveřanů dorazilo do Plzně jen norské Národní divadlo s představením Divoké kachny, kterou nazkoušelo už v roce 2004.

Recenze laponských mýtů z překladatelské dílny manželů Lyčkových.

Rozhovor o nově vydaném románu Jona Fosseho Melancholie.

Svou autobiografickou črtu nazývá Hoem dokumentárním románem. Zbeletrizoval v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí paralelu k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let velice chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené.

Arne Lygre je jedním z nejslibnějších mladých norských dramatiků. Po úspěšném debutu na konci 90. let (hry Máma a já a muži a Náhle věční) rozšířil tento autor své dílo o hry Stín jednoho chlapce (2005) a Muž bez cíle (2005).

Ačkoli teoretická reflexe díla norského spisovatele Jona Fosseho je poměrně bohatá, na monografii, která by uceleně reflektovala tvorbu autora, jehož hry od devadesátých let zdárně dobývají jeviště celého světa, čekala odborná i laická veřejnost poměrně dlouho.

Toril Moiová (*1953) vystudovala komparatistiku na norské univerzitě v Bergenu. V současnosti je profesorkou literatury a románských studií na Duke University v Severní Karolíně ve Spojených státech.

V letošní sezoně se v Česku hrají čtyři Ibsenova dramata. Peer Gynt v Městském divadle v Mladé Boleslavi je navíc už desátým porevolučním zpracováním této hry.

Brněnské nakladatelství, které se v roce 2002 rozhodlo rozšířit svůj záběr o vydávání norské literatury, přišlo před Vánoci s útlou knihou, jejímž autorem je mladý norský vědec a popularizátor oboru sociální antropologie Thomas Hylland Eriksen (nar. 1962).

Narozeniny Henrika Ibsena na vlnách norského rozhlasu.

100. výročí úmrtí Henrika Ibsena a jeho české oslavy.

Na jednu stranu se kniha tváří jako autentický dokument o životě jedné kábulské rodiny, na druhou stranu má dílo beletristickou formu. Jedny burcuje, druhé nudí. Proč?

Výbor Krajina s pobřežím, který připravili pražští studenti norštiny spolu se svými pedagogy (odpovědná redaktorka Jarka Vrbová, předmluva od norského lektora Thora Henrika Svevada), má podtitul Sto let norské povídky.

Román Naivní. Super. Erlenda Loea byl záhy prohlášen za klíčové dílo směru označovaného jako nový naivismus.