Český rozhlas 3 – Vltava se ve svém vysílání pravidelně věnuje určitým geografickým oblastem. Po roce francouzském, italském, španělském, britském a roce německého jazyka došlo na kraje odlehlejší, které v letošním případě reprezentuje hned pět zemí evropského severu (Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko a Island). Dramaturgie si tímto širokým záběrem vytkla pozoruhodný, ale nijak lehký cíl – vyváženě představit země, které si jsou sice kulturně blízké, v mnoha jiných ohledech se však zásadně liší. Navíc jde o země na okraji evropského prostoru, kde se hovoří jazyky, které až na výjimky ovládají pouze skandinavisté. V poslední době ovšem zažíváme konjunkturu zájmu o tyto vzdálené končiny, což souvisí s atraktivitou především jejich současných kulturních projevů (krimi, film, alternativní hudba). Je tedy zcela na místě, že se na Skandinávii detailně zaměřil i Český rozhlas. Po více než čtyřech měsících severského vysílání je vhodná chvíle ke zhodnocení, jak je projekt naplňován.

Jak avizovala hlavní dramaturgyně Vladimíra Bezdíčková ve shrnujícím článku, umístěném na internetových stránkách ČRo Vltava, jsou posluchačům nabízeny pořady literární, dramatické, publicistické, dokumentární i hudební. Aktuální severské tipy jsou zařazovány také v rámci některých tradičních publicistických pořadů, jako například ranní kulturní zpravodajství Mozaika nebo odpolední Čajovna.

Impozantní množství a pestrá skladba
Uveďme hned na počátku, že množství programů se severskou tematikou je skutečně impozantní, jejich skladba pestrá a kvalita odpovídající vltavskému standardu. Jak je patrné z programového schématu a zároveň z historické koncepce stanice Vltava, je hlavní důraz kladen na pořady literární, dramatické a hudební, přičemž těžiště leží na klasicích jednotlivých oborů. Tak se posluchači mohou po celý rok setkávat například s Augustem Strindbergem, slavícím letos navíc kulaté výročí, i Henrikem Ibsenem (pořady Tanec života a smrti Augusta Strindberga, chystaný cyklus věnovaný Ibsenovu dílu a rozhlasové adaptace jednotlivých her obou autorů). Zařazen byl komponovaný pořad o Hansi Christianu Andersenovi či čtení na pokračování z románu švédského nositele Nobelovy ceny Pära Lagerkvista. Podobně příznivci klasické hudby pravděpodobně nepřijdou ani o jediný opus Jeana Sibelia či Edvarda Hagerupa Griega. Díky Ladislavu Ščerbaničovi a Jitce Slavíkové mají posluchači možnost se seznámit i s méně známými skladateli Skandinávie. Také severská hudba 20. století nepřichází zkrátka (desetidílný Jazz na Severu nebo komponované pořady Jana Buriana). Pořady reprezentující opravdu současnou hudbu (například Mezi drakem a hadem) se vysílají v časných ranních hodinách, což je škoda, protože opusy Griegovy i Sibeliovy slyší člověk na Vltavě průběžně, zatímco k současným trendům v severské hudbě se posluchač na této stanici příliš často nedostane.

Literatura 20. století je představována plasticky především v podobě čtení na pokračování. Nejlépe zastoupenými žánry jsou pochopitelně román, povídka a pohádka. Objevují se i pořady věnované poezii (například o básnickém díle Fina Paava Haavika).

Drama je prezentováno tradičně silně v rámci Klubu rozhlasové hry a Rozhlasového jeviště, a to jak prostřednictvím děl klasiků, tak her současných severských autorů (mezi nimiž zřetelný prim hrají dramatici norští a dánští).

Formát popoledních desetiminutovek, opakovaných pozdě večer, je věnován různým fenoménům. Ve dvaceti dílech byla představena například skandinávská kinematografie či uvedeny portréty překladatelů ze severských jazyků. Příjemným úkrokem do publicistiky byl desetidílný seriál věnovaný skandinávským antropologům. Za zmínku stojí i pořady „severské provenience“ (pětidílná pohlednice přibližující město Ålesund od norské bohemistky Kristin Kilsti nebo převzatý mezinárodně oceněný dokument Kari Hesthamarové o múze Leonarda Cohena).

Snaha spojit se Severským rokem známou osobnost (respektive její hlas), tak jako tomu bylo u roku francouzského nebo britského (Chantal Poullain, Martin Hilský), se tentokrát realizuje v každodenních desetiminutovkách Jana Buriana, který posluchače seznamuje s „básníky, muzikanty a vypravěči“, ale i s architekturou či geografií Skandinávie, k níž tento autor přiřazuje i pobaltské státy. Zde ovšem platí – především s ohledem na eklektičnost některých příspěvků a jejich jistou monotónnost – rčení, že „čeho je moc, toho je příliš“ (se vší úctou k Burianovi coby písničkáři a spisovateli). Velmi příjemnými zážitky jsou naopak pořady, v nichž se historii severského regionu věnuje redaktorka Eliška Závodná spolu s naším předním specialistou na tuto oblast Zdeňkem Hojdou.

Několik konstruktivních výtek
Po pochvalách uveďme několik konstruktivních výtek. Celý Severský rok působí, že nemá příliš jasnou dramaturgickou koncepci, což je pravděpodobně dáno tím, že jde o prostor tak rozlehlý a diferencovaný. Z dosud uvedených pořadů je zřejmé, že lépe pojednané jsou oblasti, k nimž se někdo z redaktorů či ze stálých spolupracovníků „přihlásil“. Vedle toho jiné zůstávají nepokryté (pro ilustraci třeba finské nebo islandské drama), což může být jistě i tím, že na danou oblast tu specialista není. Severský rok by ovšem mohl být dobrou příležitostí, jak takové „odborníky“ vyprofilovat. Také klíč, podle něhož jsou vybírány příspěvky regionálních redakcí (Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Hradec Králové, České Budějovice), není zřejmý. Také určité další záležitosti (například výslovnost severských jmen) by možná stálo za to řešit centrálně. Základní pravidla by stačilo shrnout do dokumentu, pro sporné případy by redakcím mohlo být k ruce pár stálých konzultantů.

Dramaturgie se rovněž vyznačuje opatrností, pokud jde o nejsoučasnější trendy (například alternativní a elektronická hudba) a okrajové literární žánry (braková literatura). To je jistě způsobeno také tím, že Vltava stále sází především na posluchače starších ročníků. Má koneckonců i dobrou výmluvu – na mladšího posluchače (respektive na mladě smýšlející populaci, jak stojí na stránkách rozhlasu), kterého zajímá současná hudba, film či architektura, se zaměřuje stanice Wave – nutno však podotknout, že ta vysílá jen digitálně. Přitom právě jeden z redaktorů rádia Wave se specializuje na nejsoučasnější severské hudební trendy a vůbec by neškodilo, kdyby ty nejzajímavější představil v dobrém vysílacím čase i na Vltavě.

Projekt Severský rok má také málo výraznou propagaci. Do vysílání jsou průběžně zařazovány znělky a upoutávky. Pravidelný posluchač tedy nemůže o projektu nevědět, naopak místy může mít pocit, že se mu neustále sděluje, co už přece několik měsíců ví. Na druhou stranu člověk, který Vltavu nesleduje, většinou o žádném tematicky zaměřeném roce nic netuší. Na krátké agenturní zprávy v úvodu roku už všichni zapomněli. Pravidelně připomíná severský program Vltavy v rámci svého webového kulturního servisu pouze občanské sdružení Skandinávský dům. Jediným tištěným médiem, které o projektu referuje, je Týdeník Rozhlas. Výpravný magazín Vltava, obsahující zajímavé doplňující informace či představující chystané pořady, je určen jen úzkému okruhu členů Klubu Vltava. (Nestálo by za to nabídnout tento časopis na stránkách Vltavy za poplatek ke stažení ve verzi pro elektronické čtečky?) Je potěšující, že hned zpočátku roku přibyly na webu na žádost posluchačů týdenní přehledy se severskými pořady. Přehled by nicméně mohl být nabízen jako čtrnáctidenní nebo být pružněji aktualizován (v současné chvíli se na stránkách objevuje až v neděli pozdě večer).

Musí být posluchač Vltavy skutečně jen „náročný“?
Stanice jako by počítala především se svými stálými posluchači, kterým neopomíná připomínat jejich exkluzivitu (co jiného znamenají pravidelné znělky uvádějící pořad pro „náročného posluchače“?). Ale musí být posluchač Vltavy skutečně jen „náročný“? Co takový občasný posluchač se selektivním zájmem o kulturu konkrétní oblasti, daný umělecký žánr, nebo dokonce nijak nekvalifikovaný posluchač zvaný zvědavý? Nezvedlo by poslechovost Vltavy, kdyby se i tento posluchač – nazvěme ho zvědavý se základním kulturním rozhledem – dozvídal o nových vltavských pořadech také z televize, z celostátních deníků a z internetových zpravodajských serverů?

Popisovaný problém „Vltava sobě“ dobře ilustruje následující příhoda, která se recenzentce přihodila před několika týdny. Na přestupním autobusovém uzlu jednoho brněnského sídliště se k ní se spikleneckým výrazem přitočil sympatický pán, který zareagoval na knihu s podobiznou švédského klasika: „Víte, že v sobotu dávají v rozhlase od tohoto autora Hru snů?“ Recenzentce v duchu uklouzl povzdech: „Copak já to vím, ale ví to na tomhle sídlišti ještě někdo jiný kromě nás dvou?“

Skeptik bude argumentovat tím, že kultura bude vždycky jen pro elitu, která si tento mentální luxus může dovolit. Vzpomínám si, jak jsme před pár lety v mateřském centru na kraji Osla poskládali mimina do kroužku na žíněnky a jeden tatínek místo obligátních témat kašiček a plínek nadhodil: „A třetí díl Knausgårda už jste četli?“ (To jako by se přeptal na něco mezi Báječným rokem Michala Viewegha a Českým snářem Ludvíka Vaculíka, na nějž by ovšem visely plakáty v metru.) Strhla se diskuse na téma memoárový román, v níž měli potřebu se vyjádřit téměř každá přítomná matka či otec.

Ladím, ladíš, ladíme Vltavu!
Závěrem ale zpátky k pozitivům, která v Severském roce rozhodně převažují. Jak je zřejmé, milovníci Skandinávie mají letos opravdu z čeho vybírat. V dalších dvou třetinách letošního roku se můžeme těšit na více Finska (čtení z Waltariho Plavovlásky, Kalevala na dobrou noc, drama Oštěpař finského prozaika Kariho Hotakainena), severskou krimi (tematicky v pořadu Páteční večer, čtení na pokračování ze Zasněžené ženy Finky Leeny Lehtolainenové či dramatický seriál podle románu Nemesis Nora Joa Nesbøho). Z klasiky dojde například na dvacetidílnou četbu z kanonické Kristiny Vavřincové norské nositelky Nobelovy ceny Sigrid Undsetové nebo páteční večer věnovaný její švédské kolegyni Selmě Lagerlöfové. I na děti se dostane, čeká je více než třicetidílné čtení ze Sofiina světa Josteina Gaardera. Dne 23. října 2012 proběhne celodenní vysílání zaměřené na Norsko, jedna z Víkendových příloh se zase zaměří na současné Dánsko. Z historických záležitostí budou jistě zajímavé Páteční večery věnované islandským ságám či královně Dagmar. Výčet není kompletní, chystá se toho mnohem více, takže – ladím, ladíš, ladíme Vltavu!