Dramaturgie Divadla na cucky (Jan Žůrek) si vytkla za cíl prozkoumat v probíhající sezóně nejrůznější žánry. Fosseho pružný text, který lze formovat téměř jakkoli, uchopili divadelníci jako horor. Inu, opuštěnost místa, kam se nevyrovnaná dvojice Ona a On právě přistěhovala, nevítaný soused a předtucha temných zimních nocí takovému výkladu pochopitelně výtečně nahrává.

Hluboká scéna je zpočátku téměř prázdná až na smaltovanou vanu v pozadí, v níž se v průběhu celého představení smáčí démonický Muž – soused. Postupně přibudou skládací plátěná křesílka fungující jako venkovní lavička a stůl synekdochicky zastupující celý interiér koupeného domu. Prostor domu ohraničují kameny z mohylky, jaké zná každý turista, který kdy brázdil skandinávské hory. Scénický prostor doplňuje pár rekvizit – dětské kufříky hrdinů, atrapa starého gramofonu, svícen, kbelík, fotografie a metaforická hlávka zelí, která je v průběhu představení loupána, okusována, hltána, plivána, dávena a jejíž dva lupeny poslouží závěrem jako fíkové listy.

Hudebně rámuje inscenaci vyhnanecká píseň Přejdi Jordán v provedení Heleny Vondráčkové. Kromě tohoto zazní také dvakrát motiv z Griegova Peera Gynta (Makabrózně nalíčený Muž vstupuje na scénu ve froté županu za zvuků Pochodu trollů. Hudba tak poněkud polopaticky signalizuje, že tenhle soused nebude tak úplně z tohoto světa). Záměrnou hudební nesourodost doplňuje ještě například taneční hudba Nory Brockstedt nebo minimalistické kousky tvůrců ambientní hudby Geira Jensena či muže působícího pod pseudonymem Svarte Greiner.

Ústřední dvojice (Ona – Petra Ševců a On – Tomáš Uher) jsou ve Fričově výkladu dva neurotici, kteří přestěhování do opuštěného domu evidentně prožívají coby manželskou terapii, jsou to vyhnanci z ráje, kterým nezbývá než se ukradeným jablkem poznání alias hlávkou zelí postupně zadusit. Ve snaze nepropadnout panice z děsivého světa (vážně vtipný sarkasmus představovat si svět mimo ráj jako nehostinné Norsko) sedává dvojice nad zapálenou vonnou tyčinkou, drží se za ruce a se zavřenýma očima mantricky opakuje repliku Ty a já. Hororová postava Muže, jehož mokré, ulíznuté vlasy evokují hada, se vynořuje z vany, proplouvá neslyšně jevištěm a v závěru se opět zanořuje do vody s jasným vzkazem, že naše zlo, špatné svědomí, vina, hříchy i běsy se za námi doplíží (dotečou) i do nejopuštěnějšího fjordu na světě.

Herecký projev je vysoce stylizovaný. Opakující se gesta (ruce vztahované vzhůru, clonící si obličej, trhající chtivě jablko) se vracejí podobně jako jednotlivé refrénovité repliky. Petra Ševců je zosobněný úlek, její výraz chvílemi připomíná zrůzněnou tvář na Munchově obrazu Křik. Tomáš Uher představuje její protipól – mužský pragmatismus, který se zuby nehty snaží nenechat se vyhodit z konceptu, typické je pro něj zachmuřené čelo a pečlivé frázování. Slizký soused Zdeňka Vévody útočí pochopitelně především na ženu, jediným závěrečným gestem však dá najevo, že muže má také plně pod kontrolou. Když odchází z domu, majetnicky ho pohladí po skloněné hlavě.

Inscenace má funkční koncepci, představení plyne svižně a dobře graduje. Člověk by si snad odpustil schválnosti typu župánku s nápisem I love Ibsen nebo repliku pronesenou norsky. To jsou ale detaily. V Olomouci udělali představení, které ač pouze poloprofesionální aspiruje rozhodně na víc než jen na amatérské přehlídky.