– V blízké době vyjde v České republice další tvůj román a několik divadelních her. Jak vnímáš expanzi svého díla do celého světa? Ještě tě to udivuje?
– Moje věci byly přeloženy už do více než čtyřiceti jazyků. Zrovna včera jsem našel e-maily o inscenacích, které se chystají v Japonsku, Brazílii a Francii. Nikdy si na to nezvyknu, ale je pravda, že moje cesta kolem světa už trvá víc než deset let, takže nové to pro mě už taky není. Zároveň si velmi vážím skutečnosti, že jsem v kontaktu s těmi, kteří mě na tyto cesty vysílají. Není to tak vždycky, ale s tebou a s několika dalšími lidmi z České republiky jsem ve spojení. Už je to dávno, co jsme se my dva potkali v Praze na scénickém čtení hry Někdo přijde. Když se koná něco takového, je to samozřejmě hezčí. A taky mám velkou radost z toho, že je přijímaná i moje próza. Díky překladům už mě u vás trochu znají a já se moc těším, že se do Česka zase podívám.

– Tvoje romány i divadelní hry mívají za ústřední hrdiny obvykle zcela obyčejné lidi. Román Melancholie, který je o známém norském malíři, se z tohoto schématu vymyká. Proč ses v tomto případě rozhodl psát o skutečné historické postavě?
– Lars Hertervig je vlastně taková mystická postava mého dětství. Pamatuju se, jak můj dědeček vyprávěl o šíleném malíři, s nímž jsme byli spřízněni. Vybavuju si, že tento jinak moudrý muž mluvil o svém příbuzném s velkým despektem. Hertervig byl příbuzný s matkou mého dědečka. Pokud vím, byla její matka nebo babička sestra Hertervigovy matky. Nikdy jsem se nepokoušel dohledat podrobnosti. Nicméně když jsem potom v mládí uviděl Hertervigovy obrazy, samozřejmě jsem na tohle myslel. A to možná taky způsobilo, že na mě obrazy zapůsobily tak silně.

– Překladatel tvých děl nutně naráží na problém množství interpretací, které skrývají tvé často rozostřené věty. Redaktoři nám pak píchají do jednotlivých slov a ptají se: „Nemá tohle být spíš takhle?“, na což můžeme jen pokrčit rameny a říct: „Tak by to taky mohlo být.“ Zaznamenal jsi někdy u překladu posun oproti vlastnímu záměru?
– No jistě. A samozřejmě jsem narazil i na naprosté omyly. Nicméně já se domnívám, že s malými chybami se musí žít, důležitější je, jestli je v pořádku celek, například že muzikálnost překladu odpovídá muzikálnosti mého textu, že sedí rytmus. Jednotlivé překlady pochopitelně neprocházím, ale samozřejmě rád odpovídám všem překladatelům na jejich otázky. Je to trochu jako s inscenacemi: není v mé moci dohlížet na to, jakým způsobem se moje hry inscenují. S tím jsem se smířil. Ve skutečnosti to jediné, za co můžu nést zodpovědnost, je norský text.

– Co říkáš nálepce nový Ibsen, kterou jsi dostal od německého časopisu Die Woche v souvislosti se svou dramatickou tvorbou?
– Být srovnáván s Ibsenem člověku pochopitelně lichotí. Zároveň je to ale značně pochybné a nespravedlivé pro nás pro oba! Ale pravda je, že já jsem jediný norský dramatik po Ibsenovi, který se hodně hraje v Norsku i jinde. Ibsen je nicméně druhý nejhranější dramatik na světě, jenom Shakespeare se hraje víc, takže to, co můžu nabídnout já, je v porovnání s tím zatraceně málo. Proto srovnávat mě a Ibsena je do určité míry stejné jako srovnávat nějakého hodně hraného současného britského dramatika se Shakespearem. 

– Vím, že píšeš i knihy pro děti. Máš mezi dětskými čtenáři nějaké ctitele?
– Pár dětských knížek nebo knížek, které vyšly jako literatura pro děti, jsem opravdu napsal. Někteří lidé si myslí, že tyhle příběhy ve skutečnosti nejsou pro děti a nejsou pro ně ani vhodné. Musím říct, že na tom možná bude trochu pravdy. Taky už je to řádka let, co jsem něco skutečně zamýšleného pro děti napsal. Nicméně rád bych zase něco takového udělal. Myslím si, že děti potřebují dobrou literaturu. I když jestli zrovna já jsem ten, kdo by ji měl psát, tím si tak úplně jistý nejsem. Každopádně německý překlad knihy Sestra je letos nominovaný na Deutsche Jugendlitteraturpreiz, tak snad se mi něco málo podařilo.

Ptala se Karolína Stehlíková.