Činohra Národního divadla Brno uvedla v Redutě Ibsenovu Noru (tedy původně Domeček pro panenky, ale v tomto případě je jedno, jak se inscenace jmenuje). Režisér Rastislav Ballek, který je i autorem úpravy, se rozhodl pro velmi atypický způsob pojetí tohoto známého Ibsenova dramatu. Vyškrtal totiž všechny postavy kromě Nory a Torvalda. To je ale trochu problém. Kdyby nám totiž na jevišti zůstali jen ti dva a jejich repliky, nikdo by nepochopil, o co tu jde, protože – jak je u Ibsena zvykem – všechny informace o tom, co se stalo v minulosti a co z toho plyne, jsou dost pečlivě zabudované do dialogů všech postav dramatu. Proto nakonec museli zůstat (alespoň imaginární) paní Lindová a Nils Krogstad. Ale protože tu fyzicky nejsou, jen se k nim mluví, musí nám Nora na začátku pěkně sama odvykládat, jakže to s těmi vypůjčenými penězi vlastně bylo. Jen úvodní monolog na toto téma trvá téměř půl hodiny a je to velmi monotónní záležitost, ačkoli Eva Novotná dělá, co může, aby to divák nevzdal. Zatímco dvě postavy jsou přítomné pouze „napůl“, doktor Rank, rodinný přítel a tajný ctitel, z úpravy vypadl úplně.

Tohle je vlastně taková Nora s vyloučením veřejnosti. Jako v Sartrově pekle jsou tu ti dva úplně sami jen se dvěma židlemi a spoustou krámů, které postupně zahlcují scénu. Kdyby to alespoň bylo o nich. Inscenace je ovšem učebnicovým příkladem, jak lze nastudovat hru, aniž by divadelníci nabídli jakýkoli výklad. (Kdo si do této chvíle myslel, že to v případě Ibsena není možné, patrně se mýlil.) Zpočátku to vypadá, že Nořina cukavá mimika i gestika je příznakem nějaké plíživé psychózy. Z toho, jak se herečka zadrhává, freneticky pobíhá po jevišti a každý pohyb udělá pro jistotu dvakrát, by člověk hádal, že má nervy nadranc a Torvald (Petr Halberstad) bude asi pěkný psychopat. Jenže není. Spolu s Norou je totiž zcela nečitelný. Chvíli je to drsňák, který Noru po příchodu domů hned obskočí, občas se vyjadřuje ve stylizovaných gestech a deklamuje dutým hlasem a na konci se mimo veškeré předchozí jednání ukáže, že je to úplná troska, jakýsi oslík, kterého rozloží, když jeho Norinka jednou promluví věcně.

Mnohá řešení jsou prvoplánová, některá naznačují vyložené režijní lajdáctví. Děti Helmerových, které symbolizují jejich zimní kombinézky, by fungovaly hezky, kdyby si ovšem Nora nepletla, které dítě je které a po chvíli je neodhodila na okraj scény, kde se odkopnutá děcka válejí až do konce představení. Torvald dává Krogstadovi výpověď e-mailem, jemu samotnému ovšem chodí veškerá korespondence na starém dobrém papíře. Torvaldův notebook je vůbec strašná rekvizita, s níž její majitel zachází těmi nejpodivnějšími způsoby. Ale nejbizarnější je ten krysí ocas, který má Nora připojený k jinak realistickému kostýmu jakési španělsko-italské tanečnice (kostýmy Katarína Kováčiková). Poté, co s ním po návratu z maškarní udělá mnoho (opravdu mnoho) kotrmelců vzad – a jak se ten ocas za ní hezky táhne –, dokonce zakoketuje s myšlenkou, že se na něm oběsí. Je pikantní, že na ni Torvald při odchodu vříská: „Sundej si ten šál!“ Chtěl určitě říct ocas, ale připletl se mu do toho ten nešťastný Ibsen!

Jestliže v první části inscenace herci ještě pronášejí (i když nesmyslně vykuchaný) Ibsenův text, závěr je cosi jako studentské cvičení se zadáním: „Volně asociujte na téma manželský rozchod.“ Proto se vlastně nedozvíme, proč Nora odchází a co by tomuto vyústění mohlo zabránit. Nora to totiž všechno shrne lapidárním „Ne, nic.“ a v norském svetru (to už je letos asi tak třetí norský svetr v inscenaci Ibsena, spolu s polární září zjevně nezanedbatelná rekvizita, inscenujeme-li severské dramatiky, něco jako trička s Kafkou lemující Královskou cestu) někam zmizí. Nic nebouchne ani neklapne, chvíli to vypadá, že si cynická manželka, které došla trpělivost s hloupým manželem, jen někam odskočila.

Jednoduchou scénu zaplňují po dobu inscenace jen dvě obalené židle a zadní prospekt z igelitu, který celou dobu cosi halí. Přestože je scéna holá, na rekvizitách se nešetří – krabice, vánoční řetězy, boby, hračky, plínky, notebook, láhev s vodou, jablko, papíry. Na scéně se toho válí čím dál tím víc a za chvíli je těžké přes jeviště projít, na něco nešlápnout, o něco nezakopnout. Nora s obsesivně kompulsivní poruchou škrtí medvídka, zamotává se do vlastního svetru, uzluje OCAS. Co se skrývá za zadním prospektem, se dozvíme, až když Nora odejde, kdosi trhne igelitovou oponou a na diváky se vyvalí obludně manýristický obraz, který všem nutně vyrazí dech. Se vší úctou k výtvarníkovi Stefanu Milkovovi působí bombastické tabló, jemuž dominuje obří Kristus, ovečka, Nora řádící na oslíkovi, kterému vyrostl na čele roh, a tři králové s hlavami jako tykve, to vše překryté barevným zrnícím monoskopem a podmalované českými koledami, v lepším případě jako halucinace, v horším jako zlý sen – surreálný sen šíleného režiséra, který si myslí, že jedním velkolepým výtvarným řešením zakryje fakt, že vůbec neví, co dělá a proč.

A na závěr jedna poznámka k programu. Dramaturg Martin Kubran ho zaplnil třemi téměř kompletními, již dříve někde otištěnými články na téma Ibsen či Nora a jedním na téma rozdílnost ženského a mužského mozku. Sám k této „antologii“ připsal odstavec, že články mají být chápány jako exkursy, které ovšem nesloužily jako klíč k interpretaci Ibsenova dramatického textu. To je k vzteku, člověka by zrovna zajímal ten klíč! Uvedený způsob sestavování programu ovšem pozoruhodně zrcadlí režijní přístup a vlastně svým způsobem objasňuje, čeho jsme tu svědky. Je to, jako když si chcete pustit film, ale nemáte čas ho sledovat celý, a tak zrychleně převíjíte, sem tam se zastavíte a některou scénu si pustíte celou v originální rychlosti. Tímhle způsobem vám sice uniknou některé postavy, motivy a významy, ale to vůbec nevadí, přece tak nějak všichni víme, o co tu jde. Že to pak celé nedává smysl? Schválně, jestli se diváci nechají napálit.

Tak aby bylo jasno: Nenechají!