V Národním divadle slaví tuto sezónu jedno kulaté výročí. Inscenace Nepřítele lidu v režii Ivana Rajmonta je jubilejní třicátou inscenací Ibsenových her na prknech tohoto divadla. K výročí připravilo divadlo v Mozartově salónku ve Stavovském divadle výstavu dochovaných dokumentů mapující tuto historii. Kromě fotografií se tak návštěvník může pokochat kopiemi dobových plakátů a scénických návrhů.

Nepřítel lidu se u nás nehraje tak často jako jiné ibsenovské evergreeny, přesto je pražské uvedení už jedenáctým zpracováním tohoto téměř v každé době aktuálního dramatu, jehož hrdinou je „první ekoterorista“, jak doktora Tomáše Stockmanna ve své studii uveřejněné v programu vtipně nazývá Jan Keller. Připomeňme, že ve zdánlivě tezovité hře řeší protagonisté dilema, jestli veřejně přiznat, že voda v lázních, které pro město představují hlavní zdroj financí, je zdraví nebezpečná, nebo zda bude lepší – v zájmu prosperity – nepříjemné zjištění raději ututlat.

Hra je uváděná v nejnovějším překladu Františka Fröhlicha. Tento překladatel v duchu Ibsenových vlastních slov o tom, že před divákem má defilovat skutečný život, autorovy texty soustavně jazykově aktualizuje. Uslyšíme proto o mafiánech i gaunerech; použití nevybíravého slovesa „zasrat se“ (v originálu svine sig – zaprasit, ušpinit) může slabším povahám vyrazit dech. Díky současnému jazyku hra skutečně žije. Člověka napadá, jak by to vypadalo, kdyby se podobně naložilo třeba s hrami Františka Langera.

Narozdíl od jiných Ibsenových her, z nichž trčí jejich dobovost, která se musí při novém uvedení obratně obrušovat, funguje Nepřítel lidu stejně dobře jako v době svého vzniku (1882). Naopak – po přestátém 20. století přináší dnešní uvedení úplně nové perspektivy. Koho by nemrazilo při slovech rozvášněného Stockmanna ve čtvrtém dějství: „...Radši se hned omezím na jednu uznávanou pravdu; je to ve skutečnosti odporná lež... poučka, že jádrem národa je lid, dav, masa – ti, že jsou národ sám – že obyčejní lidé, většinou nevědomí a nevyzrálí, mají stejné právo odsuzovat i schvalovat a uznávat, řídit a vládnout, jako těch několik málo příslušníků osvícené duchovní elity.“

Režie a dramaturgie vsadila na tuto burcující notu a postavila představení, které vyniká svou političností (také se protagonistům průběžně dostává potlesku na otevřené scéně; poznámky o předčasných volbách kvituje obecenstvo s ironickým frkáním). Z devatenáctého století inscenátoři hru přenesli kamsi do třicátých let století dvacátého soudě podle funkcionalistických lázní (scéna Martin Černý), omláceného nábytku v redakci a jemně archaizujících kostýmů (Michaela Hořejší). Scéně vévodí bazén umístěný na šikmě, jehož realisticky se vlnící hladinu zajišťuje projekce, která má bohužel tendenci selhávat. Ve 3. dějství, které se odehrává v redakci Lidového posla, bazén v pozadí poněkud ruší. Stejně tak hudba Petra Kofroně je chvílemi jaksi navíc. Je záměrně nenápadná, nicméně podmalovává dialogy tak často, že paradoxně vyvolává dojem vtíravé kulisy, kterou by bylo lépe vypnout.

Obsazení Davida Prachaře do hlavní role je dobrým tahem. Svéhlavý naturel tohoto herce zaťatému Tomášovi Stockmannovi dobře padne. Když ve čtvrtém dějství režisér rozsvítí divadlo, aby publikum vtáhl více do děje, chybí málo a diváci začnou povzbuzovat, případně pokřikovat hanlivé poznámky na adresu dua starosta – tiskař Aslaksen. Jan Hartl dává lékařovu bratrovi, Petru Stockmannovi, lidskou dimenzi. V kontextu jeho civilního projevu a Tomášovy poznámky o tom, že je osamělý, protože nemá rodinu, pociťujeme s tímto strážcem zavedených pořádku dokonce soucit. Saša Rašilov coby přelétavý novinář Hovstad místy přehrává a jeho nervní interpretace způsobuje, že je mu obtížně rozumět. Stockmannovu manželku Kateřinu hraje Jana Boušková jako klasickou domácí puťku. Manželé Stockmannovi tak vytvářejí nerovnoměrný pár, což posiluje původní Ibsenův záměr, podle kterého má být Kateřina Tomášovým kotevním lanem. Morálním partnerem je Tomášovi v rodinném středu pochopitelně jeho vzdělaná a idealistická dcera Petra (Pavla Beretová). Pěknou studii vytvořil Vladislav Beneš v roli tiskaře Aslaksena. Oblečený do úřednické šedi je vzorným příkladem servilního oportunistického „činitele“, kterého má člověk neovladatelnou touhu pořádně nakopnout.

Přestože se inscenační tým nebrání ústřední konflikt hry pateticky vyšponovat, je více než sympatické, že tento patos na samém konci hry srazí závěrečným aranžmá. Poslední dialog mezi Tomášem a jeho rodinou je totiž zábavně vypólován s lékařovou rodinou soustředěnou kompletně na lavičce vlevo a Tomášem klečícím čelem k nim na pravé straně. Obecenstvo jako Buridanův osel pak střídavě hledí z jedněch na druhého a horečnatě přemýšlí, jestli ten původně stoprocentně sympatický chlap vpravo přece jen není extremista a blázen a co z toho v takovém případě plyne.

Ibsen, Henrik: Nepřítel lidu, Národní divadlo, překlad František Fröhlich, režie Ivan Rajmont, premiéra 26. a 27. 2. 2009