Per Petterson (1952) nebyl donedávna zrovna známý autor. Za svůj život vydal zatím sedm knih a teprve román Na Sibiř z roku 1997 zabodoval u kritiky i čtenářů. Pettersonův předposlední román naproti tomu provází nebývalý ohlas i za hranicemi Skandinávie a autorovi už vynesl pět důležitých norských i zahraničních ocenění, z nichž nejdůležitější je bezpochyby International IMPAC Dublin Literary Award. Co způsobilo takový zájem zahraničních kritiků i nakladatelů? Nejspíš je to kombinace emocí, s nimiž kniha pracuje. Jak pěkně shrnuje Richard Allen Greene z BBC News – příběh je to „tender, touching and painful“, tedy křehký, dojemný a bolavý. Takové charakteristiky budí nejvyšší podezření. Po přečtení knihy zjistíme, že její kouzlo nespočívá ani tak ve vyprávěném, jako v tom, co řečeno nebylo. A pokud jde o dojemnost a bolavost, na mnohého čtenáře může kniha naopak působit studeně, vždyť její hrdinové se spolu skoro vůbec nebaví.

Děj románu vypadá na první pohled nekomplikovaně (autor se v jednom rozhovoru přiznal, že jestli něco nesnáší, tak jsou to zápletky) a navíc naplňuje středoevropské představy o severské literatuře (odehrává se kdesi u hranic se Švédskem, kde je zima, tma a počet obyvatel na kilometr je hluboko pod evropským průměrem). Jakýsi Trond se na stará kolena po smrti své druhé ženy odstěhuje do míst, kde v dětství trávíval prázdniny. Odříznutý od civilizace se osaměle věnuje pomalým opravám zchátralého domu, přičemž společníka mu dělá jen fenka neurčité rasy. Jeho jediným sousedem široko daleko je o něco mladší Lars. Noční setkání, při němž se oba muži seznámí, nastartuje u Tronda proud vzpomínek na léto roku 1948, které mělo pro jeho další život klíčový význam. Od této chvíle se v knize prolínají dvě časové linie a tento dvojhlas postupně skládá obraz o Trondově minulosti a o něm samém.

Jak se ale vyjevuje až postupně, nejde vlastně vůbec o události (jakkoli dramatické) toho léta, jde především o zvláštní zradu hrdinova otce, kterou Trond zřejmě nikdy nezpracoval, ale kterou mu poměrně překvapivě nejspíš nezazlívá. Autor jako by solidarizoval se svými postavami – je stejně málomluvný jako ony. Některé skutečnosti jsou díky tomu v románu odhaleny jakoby mimochodem a po částech, takže čtenář musí listovat knihou nazpátek, aby jednotlivé motivy pospojoval. Autor nechává na něm, jak si vyloží mezi řádky vsunutou informaci, jestli si domyslí, co z ní vyplývá.

Z Pettersonova psaní jasně vystupuje dichotomie mezi mužským a ženským světem. Jsou to muži, kteří spolu komunikují a o něž v románu jde. Na ženy je nahlíženo tak trochu jako na jiný biologický druh. Ano, jsou tu přítomné a jsou pro hrdiny důležité, ale muži jim zrovna moc nerozumějí. Příkladem tohoto přístupu je setkání Tronda a jeho dcery Ellen. Trond ji má rád, ale podle toho, jak s ní mluví, to spíš vypadá, že ho dcera svou přítomností obtěžuje. Také ze vzpomínání na mrtvou ženu a sestru, které hrdina zřejmě velmi miloval, získáme pocit, že při Trondově neschopnosti dávat najevo city, to zmíněné ženy vůbec nemusely vědět. Trondův otec z historické linie příběhu je zase zmítán mezi vztahem k vlastnímu synovi a vztahem k cizí ženě, a zřejmě po určitou dobu vůbec neví, jak svou situaci vyřešit. Ačkoli je to statečný muž, který se s přehledem a sympaticky nenápadně účastní protinacistického odboje, v citové oblasti je nejspíš silně nevyrovnaný, jak se zdá ze způsobu, jakým se nakonec zachová. Jeho zrada je nicméně kompenzována snahou alespoň částečně zarovnat dluhy – poslední léto vykácí se synem kus lesa a pošle dříví po vodě na pilu do Švédska. Stržené peníze mají opuštěnou rodinu na nějaký čas finančně zabezpečit, jak vyjde najevo později.

Do útlé knihy zasahují úryvky z románů Charlese Dickense, který je oblíbeným autorem hlavního hrdiny. Když Ellen při své návštěvě zacituje otci první větu z Davida Coperfielda („Zda budu hrdinou vlastního života, anebo to místo zaujme někdo jiný, ukážou tyto stránky.“), rozkryje nevědomky Trondovo trauma. Trond tuší, že jeho otec odešel za jinou ženou, a v povědomí se užírá smutkem, že jeho synovské místo zaujal někdo jiný. Trond navíc ví, kdo to byl. Vědomí je to o to bolestnější, že poslední prázdniny si syn s otcem už rozuměli jako muž s mužem.

Poetický název knihy vychází z hesla, podle něhož se kdysi poznali odbojáři Franz a Trondův otec, zároveň je spojení klíčem k dobrodružné hře, kterou spolu hrají malý Trond a jeho kamarád Jon. V onom sousloví jako by se odrážela prastará maskulinní touha být svobodný, nevázaný a především pobývat s muži. Takové pocity jsou pochopitelné nejen pro hrdiny norských románů. Nelze popřít, že když Bůh stvořil Evu, mezilidské vztahy se silně zkomplikovaly.