Milada Blekastadová vyrůstala na pražské Národní třídě, v secesním domě, na jehož fasádě stálo jméno její rodiny. Studovala na Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici a své rodiče – Jaroslava a Miladu Topičovy – pozorně sledovala při práci pro rodinnou firmu. V nakladatelství Františka Topiče vycházela péčí redaktora a spisovatele Josefa Knapa také severská literatura. Díky kontaktům se severskými literáty se šestnáctiletá Milada mohla podívat na prázdniny do Norska. Tam záhy potkala výrazně staršího malíře Hallvarda Blekastada, kterého si o rok později vzala.

Mladá rodina se mezi lety 1936–51 rozrostla o sedm dětí. Milada přispívala do rodinného rozpočtu překlady a publicistikou. První překlady norských ruralistů Ingeho Krokanna a Tarjei Vesaase vyšly v rodinném nakladatelství. Těžiště její překladatelské práce však spočívalo v překladech do norštiny. Za život přeložila více než dvacet pět knih od klíčových českých autorů 20. století. Kromě románů Karla Čapka to byla především díla Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Milana Kundery, Ivana Klímy a dalších. Přeložila také několik knih Jana Amose Komenského, o něhož se posléze začala zajímat také jako badatelka.

Od konce padesátých let působila na slavistice Univerzity v Oslu a připravovala svou disertační práci věnovanou Janu Amosi Komenskému. Téměř devítisetstránkové dílo s názvem Comenius. Versuch eines Umrisses von Leben, Werk und Schicksal des Jan Amos Komenský vyšlo posléze jako monografie a dodnes zůstává nejcitovanější biografií věnované této evropské osobnosti. Svůj badatelský zájem Blekastadová postupně prohlubovala a stala se editorkou nevydané korespondence Komenského a jeho přátel (1976) a jeho zetě Petra Figula (1989). Inspirovala a podporovala snahy českých komeniologů Antonína Škarky a později Julie Novákové o vyluštění Komenského rukopisu Clamores Eliae. Stála také za švédsko-anglickou edicí Komenského obranného a zčásti autobiografického spisku Continuatio admonitionis fraternae.

Vedle komeniologického výzkumu se paralelně věnovala přednášení o české literatuře, z čehož vzešly postupně dvě monografie (Millom aust og vest, 1958, a Millom bork og ved, 1978).

Největší význam Milady Blekastadové spočívá ve zprostředkování literárních a osobních kontaktů mezi Norskem a českými zeměmi (do Československa celý život pravidelně jezdila). Neveřejně podporovala český kulturní disent a udržovala kontakty s významnými osobnostmi české vědy a kultury nejen v Československu, ale i v exilu, současně s tím se podílela na šíření samizdatové literatury. Tyto kontakty dokumentuje mimo jiné rozsáhlá korespondence nalézající se v pozůstalosti Milady Blekastadové, která je částečně uložená ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, částečně se nalézá ve sbírkách Národní knihovny v Oslu.

Sté výročí narození Milady Blekastadové připomíná výstava Neviditelný most. Milada Blekastadová 1917–2003, která je v galerii Věda a umění Akademie věd ČR na Národní 3 k vidění do 25. 10. 2017. Putovní verze výstavy procestuje v roce 2017 a 2018 Norsko a Českou republiku. Další informace o projektu lze najít na stránkách www.miladablekastad.cz.