Knihovna v norském bytě Alexandry Myškové (nar. 1922), české herečky, pedagožky a režisérky, obsahuje knihy ve čtyřech jazycích. Největší podíl knih je v češtině – nalezneme tu především českou klasiku, ale i samizdatovou i po revoluci vydanou literaturu. Je tu také řada do češtiny přeložených knih světové literatury. Následují knihy v norštině, často jde o světové historické romány. Literatura v angličtině je převážně odborného charakteru – jsou tu teoretické knihy věnované divadlu a výtvarnému umění. V jedné místnosti vyniká vysoká knihovnička plná úzkých sešitů – jde o divadelní hry v různých jazycích. Snadno rozpoznatelná jsou vydání agentury Dilia.

Alexandra Myšková se narodila v roce 1922 jako jediné dítě do rodiny pojišťovacího úředníka a ženy v domácnosti. Rodina žila v Praze na Vinohradech v Hradešínské ulici. Už od dětství se Alexandra věnovala divadlu. Nejprve na Akademickém gymnáziu, později na Pražské konzervatoři. Jako herečka začala působit za války, nejprve ve známém Divadélku pro 99 pod vedením Jindřicha Honzla. Po válce nastoupila nejprve do Realistického divadla, později působila v Městských divadlech pražských. V 60. letech začala pracovat jako pedagožka herectví na pražské DAMU. V roce 1969 se vystěhovala do Norska, kde vyučovala na státní divadelní akademii a později soukromé taneční akademii. Věnovala se ale také režii v norském rozhlase a jako režisérka hostovala v různých norských divadlech.

V současné době žije Alexandra (českými přáteli řečená Saša) v Norsku. Její dny vyplňuje kromě čtení, procházek, telefonátů a návštěv ještě vaření a pečení (nedá dopustit na odpalované těsto a klasické české kynuté koláče). Noviny čte norské, knihy nejčastěji české, s přáteli a rodinou konverzuje česky a norsky, při sledování oper na televizním kanálu Mezzo se ráda opře o anglické titulky.

iLiteratura: Jaký byl u vás doma vztah k literatuře?
Alexandra Myšková: Za mého mládí existoval v Praze privátní vydavatel, který se jmenoval Rudolf Škeřík. Ten vydával jednou za rok nejlepší světové knížky v knihovničce Symposion. (Šlo o pražské nakladatelství převážně soudobé původní i přeložené beletrie a esejistiky se zaměřením na dokonalou grafickou úpravu tisků provozované zubním lékařem Rudolfem Škeříkem, pozn. KS.) Byly to překrásné knížky, v barevné plátěné vazbě se zlatým písmem, a vždycky před Vánoci jich vyšlo několik najednou a většina z nich se pak objevila u nás pod stromečkem. Bylo to pro mamičku.

iLiteratura: A tatínek?
Alexandra Myšková: Ten to mamičce kupoval.

iLiteratura: A jaké byly tvoje první čtenářské zážitky?
Alexandra Myšková: Milovala jsem Karafiátovy Broučky. Já jsem byla tak přecitlivělá, že představa, že by mi četli třeba Perníkovou chaloupku, nepřipadala v úvahu. To bych se byla zhroutila. Mamička říkala: „Brouček za komínem, který má kouř v očích a pláče, to byla ta největší tragédie, kterou jsi přežila.“ Proto Broučci a samozřejmě Dášeňka. Mimochodem můj první pes se jmenoval Siruška. Siruška a Golem byla Dášeňčina štěňata. Dostali je Werichovi, ale Siruška nakonec skončila u nás.

iLiteratura: V roce 1932, když ti bylo deset let, jsi v Českém rozhlasu recitovala k narozeninám T. G. Masarykovi. Cos tam vlastně recitovala?
Alexandra Myšková: To si dobře vzpomínám. Byla jsem v páté třídě a paní učitelka Maregová si mě vybrala a poslala mě do Radiožurnálu, abych za české děti gratulovala panu prezidentovi Masaryku k osmdesátým druhým narozeninám. Tak jsem šla do rozhlasu a… Chceš to slyšet? (Recituje zpaměti.)

Ženy české, matky české!
Slib si dejme a v něm stůjme:
pro blaho své drahé vlasti
všecky síly obětujme!
Nejen muž buď hrdý na to,
že dá všecko pro svou vlast;
vzhůru, ženy, my též chceme
na oltář svou oběť klást.
Muž, ach, ten má meč svůj ostrý,
rámě, sílu – muž má všecko;
ale outlá, slabá žena
jen své srdce a – své děcko.
Dítě! – toto jméno sladké
ženě nebem daný dar,
matky, nejdražší, co máme,
dejme vlasti v její zdar.
Prvním slovem lichotivým,
prvním sladkým celováním
český zvuk jim v duši vlejme
s vřelým vlasti milováním.
Jmenujte jim slavné otce,
vylitou pro právo krev,
řekněte jim, jak se znovu
hrdě zvedá český lev.
Ať z nich vzrostou reci státní,
jako lípy, jako doubce,
ať z nich máme Břetislavy,
práva hájce, zloby zhoubce.
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast
vychovati naše děti
pro tu slavnou, drahou vlast.

To byla Němcová. První tištěné slovo Boženy Němcové. Tak začala moje spolupráce s Českým rozhlasem. Protože v té době začínal Kühnův dětský sbor. Jan Kühn ale také režíroval pro tzv. Školský rozhlas. (Rozhlasové vysílání pro školy fungující v Českém rozhlasu od konce dvacátých let, pozn. KS.) S Bedřichem Pěkným si všimli, že mám hlubší hlas. Pozvali mě proto na klučičí role. Pak jsem začala i zpívat právě v Kühnově sboru.

iLiteratura: Kam jsi v té době chodila do školy?
Alexandra Myšková: V té době jsem začala studovat na Akademickém gymnáziu Na Příkopech. Z kvarty jsem pak přestoupila na státní konzervatoř. Pamatuji se, že když jsem se přišla podívat na takovou tabuli, kdo byl na konzervatoř přijat, stáli tam dva moji příští spolužáci, kteří byli starší. A jeden z nich pohrdlivě utrousil: „Od kdy je tady oddělení pro děti?“ Byl to Jiří Orten. V té době jsem ho samozřejmě vůbec neznala.

iLiteratura: Jaká knížka na tebe zapůsobila na nižším stupni gymnázia?
Alexandra Myšková: Nejdřív jsem četla knížky pro mládež. Když jsem na gymnáziu poprvé začala sahat doma do knihovny, tak jsem vzala do ruky Studnu osamění od Radclyffe Hall. A mamička jenom řekla: „Počkej dva tři roky.“ To pro mě byl zákon. Když mamička řekla počkej, tak jsem to zastrčila a počkala pár let. (Marguerite Antonia Radclyffe Hall byla anglická spisovatelka, jejíž román Studna osamění z roku 1928 byl přelomovým dílem lesbické literatury. Jednalo se o dobový bestseller, jenž byl opakovaně vydáván, pozn. KS.) Maminka mi místo toho vytáhla jiného Rollanda. Začala jsem knihou Dobrý člověk ještě žije. Pak přišla Okouzlená duše. To jsem četla tak kolem dvanácti let, byl to takový zážitek končícího dětství. Vždycky jsem měla ráda historii. To byla zase mamička, která nejen, že mi to dávala číst, ale ještě mě honila po těch Psohlavcích. Do Trhanova se jezdilo znova a znova, že jsem tam na zámku mohla pomalu dělat průvodce. Ta trošku pohádková historie kolem Koziny mě hrozně zaujala. Pro mě to byly báječné pohádky. Karolínu Světlou si vybavuji velice dobře, protože jsem ji rok hrála v inscenaci Román lásky a cti v Divadélku pro 99 v roce 1940. A teď jsem před třemi týdny dočetla velmi zajímavou knížku Františka Kožíka o Zdence Braunerové Neklidné babí léto. To by měli mladí lidé číst, aby si trošku uvědomili kulturu té naší země.

iLiteratura: Co byla vlastně tvá první role?
Alexandra Myšková: Fanka v Čapkově Loupežníkovi, tu jsem hrála na Akademickém gymnáziu, kde byl divadelní spolek sextánů, který vedl Jaroušek Pokorný. (Jaroslav Pokorný (1920–1983), pozdější teatrolog, dramaturg a překladatel divadelních her z italštiny, němčiny, španělštiny, řečtiny a sanskrtu. Z pozice stranického ideologa spoluurčoval směřování a organizaci českého divadelnictví po druhé světové válce, pozn. KS.) Loupežníka jsme hráli, když jsem byla v tercii. Ta hra končí otázkou: „Proč pláčeš, Fanko?“ A na to já jsem odpovídala: „Protože je mi tak strašně líto mýho ztracenýho mládí.“ No, to mi bylo třináct. A s nimi jsem potom v kvartě hrála Zeyerova Radúze a Mahulenu, kde jsem měla roli královny Runy, s tím jsem se pak hlásila na konzervatoř.

Kletbu na tě vrhám nejmocnější. Ta půjde za tebou a štvát tě bude do smrti, jak plachou laňku smečka vzteklých psů! (Recituje zpaměti.)

iLiteratura: Když jsi přišla na konzervatoř, začala jsi jistě číst divadelní hry? Byl to rozdíl?
Alexandra Myšková: Při čtení divadelních her, když mě něco z postav nebo situací osobně zaujalo, jsem si velice brzo uvědomila, že nejdůležitější slovíčko v životě je: „Proč?“ Protože jakmile jsem začala číst, něco se tady uvnitř dělo. Už možnost jít dozadu a listovat, proč se tohle děje, proč člověk jedná, jak jedná. U mě je to všechno „Proč?“ Kdybych nebyla profesí herečka, určitě bych se nedostala třeba k Dürrenmattovi, což by byla strašná škoda. Vědět všechno o člověku, o to jde.

iLiteratura: Jaké to bylo hrát v divadle v 50. letech? Co jste říkali na budovatelskou dramatiku?
Alexandra Myšková: Já ti řeknu pravdu, já si z toho ani slovo nepamatuji. Takže asi tam nebylo nic, co by mě chytilo a zůstalo v paměti. Možná že jsem měla jenom smůlu, ale skutečně – nepamatuju.

iLiteratura: Ale na hru Karla Dvořáka Boženka přijede si pamatuješ?
Alexandra Myšková: Na to si pamatuju. Nikoli na obsah, ale ten nadpis úplně vidím před sebou. Ano, Boženka byla traktor. A já jsem měla hrát hlavní roli. A pak se něco stalo… No, ano, já jsem radši otěhotněla.

iLiteratura: A jak vzpomínáš na politické procesy?
Alexandra Myšková: Jediné, co se mi okamžitě vybaví, je pochopitelně Jiřina Štěpničková. V Městských divadlech pražských, kde jsem měla tu čest působit, jsme to ani jeden nepodepsali. Jejího syna Jiřího jsem pak učila na DAMU a jeho absolutorium jsme slavily už s Jiřinou v Realistickém divadle. (Herečka Jiřina Štěpničková byla společně se svým čtyřletým synem Jiřím a dalšími lidmi zadržena v roce 1951 při přechodu státní hranice, který byl vyprovokován Státní bezpečností. V politickém procesu byla odsouzena do vězení na 15 let. Propuštěna byla v roce 1960. Rehabilitace se dočkala v roce 1968, pozn. KS.)

iLiteratura: Když jsi později hrála v Městských divadlech pražských, uvádělo divadlo pod vedením Oty Ornesta i současné západní autory jako Casonu, Dürrenmatta, Ionesca nebo Geneta. Jak jste to vnímali?
Alexandra Myšková: Dostat se k Dürrenmattovi nebo k Ionescovi bylo v té době na aplaus. U Ionesca to bylo trošku komplikovanější, protože u nás se předtím nikdy žádný text tohoto typu nehrál, neviděl, nečetl. (Hru Židle uvedla Městská divadla pražská v roce 1966 v české premiéře, pozn. KS.) Když jsem to dostala do ruky, měla jsem pocit, že si lidi v publiku budou myslet, že si z nich utahujeme.

Ale stala se taková zajímavá příhoda. Jeden z mých „ošetřovatelů“ – statista v Dürrenmattově hře Fyzikové (Inscenace z roku 1963, ve které Alexandra Myšková ztvárnila hlavní roli Mathildy von Zahnd, pozn. KS.) mi jednoho dne povídá: „Milostpaní, kdybyste chtěla výjezdní doložku, tak si přijďte.“ Pochopitelně člověk měl nejdřív odstup a vůbec jsem to zkoušet nechtěla. Ale jelikož jsem zrovna měla v ruce toho Ionesca, napadlo mě, že bych v Paříži mohla jedno představení vidět. A tak jsem tedy té nabídky – hanba mi – využila, dostala výjezdní doložku a odletěla, Concordem, společně s Irenou Kačírkovou na čtyři dny do Paříže a tam jsem v jednom malém divadle viděla Plešatou zpěvačku. Byla to velmi důležitá zkušenost.

S mimořádným režisérem Václavem Hudečkem jsme k tomu přistupovali z lidského pohledu, šlo o vztah manželského páru. My jsme nebyli vedení k abstraktnímu pohledu na lidi, takže jsme s hereckým partnerem Ottou Šimánkem hráli o vztahu těch dvou. V textu bylo, že čekáme někoho vysoce postaveného, a tak jsme čekali u dveří. Hudeček si vymyslel, že přišli dva liliputáni. Nevím, jaký dojem z toho všeho mělo publikum. Myslím, že to byla dobrá inscenace, ale jestli byla úspěšná v Československu, kdy na takové drama nikdo nebyl zvyklý, to nedovedu posoudit. My jsme to hráli moc rádi.

Ale ze světové dramatiky mě provázel hlavně Wilde. Jako Gwendolina Fairfaxová jsem vystřídala dva Filipy – to byl Vladimír Ráž a Lubomír Lipský. Lipského jsem měla nejradši. Filipa jsem také několikrát režírovala v Norsku.

iLiteratura: A jakou dramatiku jsi dělala se studenty na DAMU? S jakými texty jsi nejradši pracovala?
Alexandra Myšková: V prvním ročníku se dělala vždy především poezie, poezie a poezie, aby všichni uměli mluvit a ocenili češtinu. Stejně jako já jsem na konzervatoři ze začátku dělala verše a verše – Šrámek, Seifert a Nezval. Asi proto jsme všichni uměli mluvit. Já to navíc milovala.

iLiteratura: Když ses přestěhovala do Norska, jak probíhalo tvé seznamování s norskou literaturou?
Alexandra Myšková: Mě to všechno zajímalo. Ale než jsem začala norsky číst, tak to chvíli trvalo, jednodušší bylo se norsky vyjadřovat. Na místní divadelní škole jsem první půlrok vyučovala v němčině. Norské klasiky jsem znala ještě z domova, maminka severskou literaturu milovala. Doma v knihovně byla celá taková řada. Severská literatura proto pro mě nebyla žádné překvapení. Kulturní šok jsem neprožívala, leda takový radostný. Lidé se tu všichni pořád usmívali.

iLiteratura: A pokud šlo o divadelní hry?
Alexandra Myšková: Ibsena jsem četla nejdřív v češtině. Bylo nás tu pár Čechů a knížky jsme si mezi sebou půjčovali. Ten český kruh byl velice hezký, ráda jsem se v něm pohybovala. To byl scénograf Luboš Hrůza a jeho manželka výtvarnice Madla a malíř Jan Kristofori a jeho žena. Znala jsem samozřejmě i Miladu Blekastad, která učila na univerzitě v Oslu.

iLiteratura: Co je podle tebe dobrá literatura?
Alexandra Myšková: Troufám si říct – po té dost dlouhé době od mých deseti do sto dvou –, že dobrá literatura je to, co je pravda. Jakmile mám pocit pravdy, tedy když okamžitě cítím, že to tak je, že to není jenom tak naplácaná fantazie, že to je lidská pravda, pak mě to drží.

iLiteratura: Která kniha je tvému srdci nejbližší?
Alexandra Myšková: Šrámek, v tom jsem se nezměnila. Moje nejoblíbenější sbírka je Ještě zní. To je moje největší životní láska, která nikdy nepřešla. Když jsem před osmapadesáti lety byla poprvé v Lázních Vráž, tak jsem s touhle sbírkou seděla u jezírka v lese a říkala si, že tuhle báseň musel napsat tady. (Recituje zpaměti.)

Tenkrát jsem tu líhal v mechu,
ničemu se nedivil.
Mohla přijít jedna z vil,
proč ne? Račte pod mou střechu.

Je to sic jen střecha jedle,
ale vám to nevadí,
zvyklá jste spát v kapradí
nebo za vsí v napajedle.

Aspoň vám tu oschnou vlasy.
Chcete? Já je rozpletu.
Máte to z těch pelechů,
samý žabinec a řasy.

A kdo já jsem? Však vy víte.
Lelky chytám, pasu čas.
Někdy při tom slýchám vás,
když se v tůni zazubíte.

Někdy ovšem také lákáte.
Srdce, viďte? To já znám.
Já to také mívávám.
Jak si při tom pomáháte?

U všech všudy, nechte breku.
Čert mi tohle našeptal,
Abych se tak hloupě ptal.
Ne, od lásky není léku.

Nu tak, dost už. Na kolena
položit vám hlavu smím?
Nebojte se, že vás sním.
Budu tichý jako pěna.

Dřímotou se modře ztmělo,
jak jsem hleděl do korun.
Co tam tenkrát znělo strun,
všechno znělo, všechno znělo.

Teď tu zase líhám v mechu
a naslouchám do korun.
Kdo mi tam dal místo strun
rzivou korouhvičku z plechu?

Divte se, i ona zpívá.
Divte se, i ona zní.
Jde to trochu na nervy,
víla už sem nechodívá.