Arne Lygre je jedním z nejslibnějších mladých norských dramatiků. Po úspěšném debutu na konci 90. let (hry Máma a já a muži a Náhle věční) rozšířil tento autor své dílo o hry Stín jednoho chlapce (2005) a Muž bez cíle (2005). Jeho dramata oslovila mezi jinými také francouzského režiséra Claude Régyho, jenž už léta zprostředkovává publiku aktuální texty především britských a francouzských autorů. V současnosti Régy obrátil svou pozornost na sever a po úspěších s dramaty Jona Fosseho chystá inscenace také několika Lygreho textů.

Dramatik se však mezitím vydal novým směrem, dostal totiž „chuť pustit se do textu, jehož realizace nezávisí na jiných lidech“, jak uvedl v rozhovoru pro časopis Svět a divadlo v roce 2003, který vyšel u příležitosti publikování českého překladu hry Náhle věční. O rok později vyšla avizovaná sbírka povídek Nadešel čas. Záměrně fragmentární povídky propojuje postava tajemné a nevypočitatelné ženy Dey. Autorovi kniha vynesla cenu Brageprisen. V letošním roce vydal Lygre svůj první román nazvaný Poslední tvář. Ukázku z tohoto díla čtenou samotným autorem si mohli vyslechnout i čeští čtenáři na letošním divadelním festivalu Setkání/Stretnutie ve Zlíně, jehož byl Lygre čestným hostem.

Lapidární konstatování na záložce, že děj románu se odehrává v roce 2013 a pojednává o poslední žijící ženě, která přežila nacistický koncentrační tábor, a muži, s nímž se tato žena denně setkává na lavičce v parku, nevystihuje dílo zrovna nejlíp. Více než polovinu knihy zabírá totiž opatrné a verbálně strohé sbližování dvou hlavních postav - bezejmenné staré paní a muže jménem Daniel. Od pravidelného posedávání na lavičce se hrdinové posléze přesunou do ženina bytu. Jejich setkávání má ovšem dlouho charakter hry na schovávanou - na začátku se Daniel tajně dostává do bytu, když je stará paní pryč, pak spolu protagonisté rozmlouvají skrze škvíru na dopisy nebo dlouze mlčí v obývacím pokoji. Než ovšem dojde na delší dialog, je čtenář střídavě konfrontován pouze s vnitřními monology obou postav. Jejich hlavní náplní jsou představy o tom druhém. Osamělá žena je za Danielovu společnost vděčná. Daniel ovšem navazuje kontakt se starou dámou záměrně a své kroky od začátku pečlivě plánuje...

Nelze říct, že by Lygreho románová prvotina nechala čtenáře bez dechu. Ba co víc, místy se vnucuje dojem, že jde o kalkul. Přesto naléhavost vyprávění zaujme a vzbudí přinejmenším zvědavost. Autor je možná vypočítavý (téma druhé světové války to naznačuje), nicméně některé pasáže knihy (například dialog, v němž postavy řeší relevanci vzpomínkových výročí: „Co se s námi stane, až hrůzy, které nás tak dlouho definovaly, přestanou být důležité. Přestanou existovat.“) mají charakter zajímavých filozofických úvah.

Kritika si povšimla spřízněnosti Lygreho stylu se stylem Samuela Becketta a Jona Fosseho (k tomuto srovnání vybízí především způsob typografického organizování dialogů a jejich jazyková „holost“). Záznamy myšlenkových pochodů hlavních hrdinů odkazují však mnohem více k novému románu a k dílu dalších autorů, kteří jeho dědictví ve 20. století rozvinuli (patrné jsou ozvěny Maxe Frische a Thomase Bernharda). Lygre se tak svou novou knihou zařadil k experimentujícím prozaikům, tedy k těm, kterých je v norské literatuře, jíž v současnosti opět dominuje román s příběhem, menšina.