Jon Fosse (nar. 1959 v Haugesundu) studoval sociologii, filozofii a literární vědu v Bergenu. V mládí byl rockovým kytaristou a novinářem na volné noze. Přednášel na Akademii tvůrčího psaní v Hordalandu a spolu se spisovatelem Janem Kjærstadem vydával literární časopis BØK. Většinu svého života se živí jako profesionální spisovatel. Píše jazykem nynorsk, variantou spisovné norštiny. 

Debutoval v roce 1983 románem Raudt, svart (Červeně, černě). Ve své tvorbě se s měnící se intenzitou věnuje různým žánrům. Po roce 2000 je jeho doménou próza, v devadesátých letech proslul jako dramatik, jeho hry byly postupně uvedeny na scénách po celé Evropě. V jeho díle najdeme ale i lyriku, krátkou prózu, eseje či dětskou literaturu. Pracuje také jako překladatel a věnuje se i dramatizacím a úpravám kanonických děl (pro Národní divadlo v Oslu společně s Robertem Wilsonem adaptoval v roce 2017 středověkou Eddu, roku 2023 upravil pro Det Norske Teatret Aischylovu Oresteiu). V současné době má v Oslu každý druhý rok svůj festival, na kterém mohou diváci zhlédnout domácí i mezinárodní představení jeho her. 

Jon Fosse obdržel řadu literárních cen a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V roce 2005 byl ve své rodné zemi vyznamenán Řádem svatého Olava. Za dvojromán Melancholie I a II (Melancholia I–II, 1995 a 1996, č. 2007 a 2009) byl v roce 2001 nominován na prestižní Cenu Severské rady. Tu nakonec získal v roce 2015 za mystickou trilogii Mámení (Andvake, 2007, č. 2009), Sny Olavovy (Olavs draumar, 2012, č. 2015) a Na sklonku dne (Kveldsvævd, 2014, č. 2016). V roce 2023 následovalo ocenění nejvyšší, k němuž bezesporu přispělo i autorovo neobvykle rozsáhlé dílo Septologien (Septologie, 2019–2021). Dle vyjádření Švédské akademie získal Jon Fosse Nobelovu cenu za literaturu „pro své inovativní hry a prózu, kde dává slovo nevyslovenému“. 

Fosse dramatik

Jako dramatik debutoval Fosse roku 1994 hrou Og aldri skal vi skiljast (A nikdy se nerozejdeme), kterou napsal na objednávku pro Národní scénu v Bergenu. Poté následovala dlouhá řada dalších her, z nichž byly do češtiny přeloženy následující: Jméno (Namnet, 1995, č. 2002), Někdo přijde (Nokon kjem til å komme, 1996, č. 2008), Syn (Sonen, 1997, č. 2003), Noc zpívá své písně (Natta syng sine songar, 1997, č. 2002), Podzimní sen (Draum om hausten, 1998, č. 2008), Zima (Vinter, 2000, č. 2005), Variace na smrt (Dødsvariasjonar, 2001, č. 2008), Suzannah (Suzannah, 2004, č. 2020) a Smrt v Thébách (Døden i Teben, 2008, č. 2008). Uvedeny na českých jevištích byly jenom některé, a to například v Národním divadle v Brně, pražském Disku a Činoherním klubu, olomouckém Divadle na cucky nebo Východočeském divadle Pardubice.  

Témata her nachází Fosse převážně v rodinných vztazích, což je patrné již ze samotných názvů. Charakteristický je úzký okruh jednajících osob nazývaných většinou pouze křestními jmény, osobními zájmeny, nebo dokonce jen rodinným označením. Fosseho zajímá především problém komunikace uvnitř rodiny. Jeho postavy spolu neustále hovoří, mnohdy však jde jen o prázdná klišé. Jejich repliky se navíc míjejí a často se zdá, že na sebe vzájemně nereagují. Fosseho základní výrazovou formou je lyrika, která se promítá i do jeho dramat. Hry jsou komponovány jako básně, příznačný je pro ně volný verš vyznačující se absencí jakékoli interpunkce, strukturálně připomínají až hudební skladbu. Charakteristickým rysem je tu opakování replik nebo celých částí textu, které vytvářejí rezonanční efekt podobně jako repetice v písni. Po Ibsenovi je Jon Fosse nejhranějším norským dramatikem na evropských scénách a získal tak přízvisko „nový Ibsen“, ačkoli málokteří dramatici jsou si tak vzdáleni. V pozdějších hrách upouští Fosse od jednoduchého děje a záměrně tříští časoprostorové kontinuum.

Fosse prozaik

Po úspěchu dramat, s nimiž Jon Fosse doslova obletěl celý svět, se po roce 2000 vrátil k próze. Jeho tvůrčí kruh, který prózou začínal, se tak uzavřel. Romány charakterizuje stejně jako dramata silný akcent na jazyk a jeho rytmizaci, který posouvá knihy na hranici poezie. Námětem jsou archetypální příběhy o zrození, lásce či smrti. Staří, blázniví, nemocní či zoufalí lidé jsou zachyceni ve vypjatých situacích, v nichž jsou zcela ponořeni do vlastních myšlenek. Ty se stále opakují a v kruhu vracejí, postavy se z nich nejsou schopny vymanit, svět okolo přestává existovat a vnitřní dialog je jedinou realitou, která postupně nabourává rovnováhu hrdinů. S trochou nadsázky norští kritici Fosseho prozaické dílo přirovnávají k Joyceovu Odysseovi, protože autorovým až umanutým tématem je lidské vědomí. 

Ve dvoudílném románu Melancholie si za své hrdiny autor vybral duševně nemocného malíře Larse Herteviga a jeho sestru pomalu stoupající na sklonku života do nekonečného kopce, v novele Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000, č. 2007) umírajícího rybáře na poslední plavbě. Trilogie Mámení, Sny Olavovy a Na sklonku dne zachycuje zoufalé putování dvou lidí, kteří musí nalézt domov, aby mohli přivést na svět další generaci, a je zřejmou paralelou k biblickému příběhu Josefa a Marie. Rozsáhlý opus Septologien (Septologie, 2019- 2021) přináší sugestivní epický příběh o smyslu umění, Bohu, přátelství a plynutí času. Jeho protagonistou je stárnoucí malíř a vdovec Asle, který žije sám na jihozápadním pobřeží Norska. Jen kousek od něj v nemocnici leží další Asle, rovněž malíř a také alkoholik. Muži, potýkající se s existenciálními otázkami, jsou dvojníci, dvě verze téhož života, dvě verze téhož člověka.

Čtení jako mystický zážitek

Nad většinou textů Jona Fosseho se snáší mlha, která rozostřuje obrysy jednotlivostí. Konkrétní jména, místa a časová určení chybí nebo jsou nepodstatná. Podstatný je naopak jazyk, jeho rytmus i neklid, který ve čtenáři či divákovi vyvolává. 

Čtení děl Jona Fosseho je sugestivní a transcendentální zážitek, přesahující zdi fyzické reality. V jednom ze svých esejů s názvem Negativní mystika se autor svěřuje s tím, že psaní je pro něj přímo spojeno s mystickým zážitkem. Tento aspekt se mu daří přenášet i na čtenáře, jeho jazyk v nás vzbuzuje pocit existenciální nejistoty, a jak píše autor ve zmíněném eseji, rozptyluje naše samolibé bezpečí.

V současné době žije Jon Fosse částečně v Rakousku, blízko Slovenska, odkud pochází jeho manželka, a v Oslu, kde má tu čest do konce života obývat uměleckou rezidenci v blízkosti královského zámku; vrací ale také do rodného kraje na západním pobřeží Norska.