Pátá detektivka Joa Nesbøho ze série s Harrym Holem začíná spíš jako román některého ze současných skandinávských epiků. Příběh jedné osloské zednické rodiny, o němž patřičně dlouho není jasné, jak vlastně souvisí s ryze současnou detektivní zápletkou, připomíná snad nejvíc rozmáchlost raného Petera Høega. Rozdíl tkví v tom, že Nesbø tento motiv a vyprávěcí techniku podobnou jízdě kamery používá pouze pro dodání širší perspektivy. Zednické „vsuvky“ se v knize objevují několikrát a čtenář záhy pochopí, že s hlavní dějovou linií je spojuje nejen speciální malta s přídavkem prasečí krve, jíž jsou slepeny cihly několika domů, v nichž se děj odehrává. Kromě těchto odboček zůstáváme nicméně věrni Oslu na počátku 21. století, respektive díky několika zmínkám o plánované výstavbě státní opery je zřejmé, že se nacházíme konkrétně v roce 2002.

Ať už šlo o náhodu, nebo o záměr, je dobře, že Kniha Zlín vypustila na český trh jako první román Nemesis. Pentagram je totiž celkově lépe napsaný, sevřenější, ne tak překombinovaný a hlavní postava Harryho Holea zde získává další dimenze. Jestliže v Nemesis Harry až téměř do konce příběhu abstinoval, na začátku Pentagramu se setkáváme s alkoholikem, který prochází fází blížící se deliriu, což ústí nejen v krach jeho milostného vztahu, ale i ve výpověď od policie. Vyšetřování nejnovější vraždy se Harry ze začátku může účastnit jen proto, že v době dovolených chybí policii potřebné personální obsazení.

Hrdina svůj vztah k alkoholu naprosto přesně chápe a analyzuje ho s  ironií, z níž by měl radost docent Skála. V souvislosti s řáděním sériového vraha se Harry alespoň pokouší svou spotřebu redukovat, byť to znamená bojovat s řadou abstinenčních příznaků, které mu téměř znemožňují jasně myslet. Hrdinovi bývá opravdu velmi zle. Například po nálezu jedné z mrtvol se tento jindy tvrďák raději stáhne na chodbu, protože správně tuší, že jeho kolegyně, policejní technička Beáta, „by mu určitě neodpustila, kdyby jí pozvracel místo činu“.

I přes vtipné glosy je ovšem Harry portrétován syrově realisticky ve stylu americké školy. Jinými slovy, na alkoholismu Harryho Holea není nic sexy a všichni zúčastnění vědí, že se své závislosti nikdy nezbaví. Dobře to tuší i sup a hlavní záporná postava Tom Waaler, který se rozhodne utáhnout svému kolegovi smyčku kolem krku. Kniha je tak vedena ve dvou plánech – v prvním se pátrá po atypickém sériovém vrahovi, který pracuje se systémem šifer, ve druhém sledujeme vyrovnaný souboj dvou inteligentních vyšetřovatelů, jenž spěje k nevyhnutelnému brutálnímu finále. Oba plány jsou samozřejmě provázané, a připočteme-li k nim Harryho peripetie s Ráchel, hon na vraha kolegyně Ellen, těžké noční můry a několik slepých uliček, které mají čtenáře svést na špatnou stopu, je toho na jednu knihu víc než dost.

Jo Nesbø je hudebník, léta koncertoval s vlastní kapelou, a není proto divu, že se v jeho knihách často vyskytují hudební motivy. Je tomu tak i v Pentagramu. Jeden by s Harrym nerad čekal na smrt, to totiž mimo jiné předpokládá, že umíte hrát slovní kopanou se skladbami Iggyho Poppa začínajícími na „C“. V tomto díle má svou roli také divadlo, respektive muzikál My Fair Lady, který se zkouší v norském Národním divadle. Kdo děj hry zná, bude s autorem lépe držet krok. Ne všechny chudé květinářky mají to štěstí jako Líza Doolittleová.

I v tomto románu se vyskytuje Nesbøho specialita, a to zatajení určité informace, která je klíčová pro pochopení časové posloupnosti. Autorovi se opět podaří čtenáře podvést, když konkrétní scénu (neprozrazujme kterou) zasadí na místo, kam chronologicky nepatří.

Nesbø je suverénní vypravěč, který nás tentokrát vodí za nos méně než posledně, a přestože se série vražd vyznačuje až přehnanou rafinovaností a některé Harryho kousky vzbuzují podezření, že se autor příliš často dívá na akční filmy (po střeše za bouřky vstupuje do cizích bytů snad jen James Bond), ve výsledku je Pentagram detektivka jako lusk.