Markéta Musilová

Boca Grande, idylický ráj, fiktivní zemička kdesi v Jižní Ameriky, na první pohled nezajímavá. A přitom právě zde se střetávají dva zdánlivě neslučitelné světy a ti mocní z obou táborů zpovzdáli tahají za nitky. Když se Charlotte, naivní hrdinka slavného románu americké prozaičky Joan Didionové Kniha denních modliteb, připlete do cesty rozjetému vlaku událostí, nemá šanci obstát.

Přední irský autor Colm Tóibín líčí ve svém zatím posledním románu osudy velikána středoevropské literatury Thomase Manna. Přesněji řečeno rozehrává rodinnou ságu emigrantské a v mnoha ohledech kontroverzní rodiny Mannových. Daří se však Tóibínovi též nějak vykročit ze sféry životopisné literatury a zaměřit se na obecnější témata?

Manželský pár s malým synkem se přestěhuje na – z nějakého důvodu ¬– neúrodný „hladový lán“. Dá tak vzniknout moderní verzi starobylé legendy, v níž ožívají dávné příběhy a probouzejí se potlačované strachy. Hladový lán je novodobý gotický, ale i ryze současný román.

Variace na Kafkovy příběhy o absurditě úřednické mašinerie a zároveň geniální fraška s úředníčkem P. v hlavní roli. Irský spisovatel Máirtín Ó Cadhain nabízí další doklad o tom, že je zpola vyhynulá irština dostatečně živoucí na to, aby se v ní dal napsat opravdový román.

V okolí velšského městečka Ty Fachu je čas od času slyšet smích. Jeho původ je záhadou i pro Lydii a Betty, hrdinky románu britské prozaičky Alice Thomas Ellisové. Podle ní však nejsou lidé stvořeni k tomu, aby všemu porozuměli. A je jedno, zda se to porozumění má týkat záhadného smíchu, nebo pravé povahy zdánlivě idylických milostných a rodinných vztahů na malebném velšském maloměstě.

V rozhovoru s britskou autorkou románu Melmoth, který se odehrává v Praze a který měla Sarah Perryová v Praze také uvést, přišla řeč na to, co je to vlastně gotický román a jak v něm funguje směs hrůzy a krásy, proč faustovský motiv zaprodání duše umístila právě do Prahy a zda je možné o globální pandemii, která jí znemožnila přijet, uvažovat jako o nějaké formě trestu za předešlá selhání lidstva.

Metatextový román Melmoth završuje pomyslnou „gotickou trilogii“ britské autorky Sarah Perryové. Anglická překladatelka si volí asketický život v Praze, aby se potrestala za zločin, který kdysi spáchala, a vydává se po stopách přízračné Melmoth, podávající pomocnou ruku provinilcům.

Nikki, svobodomyslná dcera indických přistěhovalců, se vzepře rodičovským plánům ohledně své budoucnosti a začne učit vdovy ze sikhské enklávy v londýnském Southallu tvůrčí psaní. Čeká, že půjde o nudné ženy, zvyklé pobývat v ústraní, které nemají co říct, ale hned první povídka, kterou odevzdají, ji vyvede z omylu.

Edwarda St Aubyna z britské aristokratické rodiny v dětství zneužíval otec a matka tomu tiše přihlížela. Později se s traumatickými zážitky zkoušel vyrovnat jednak za pomoci drog, jednak tím, že je popsal – mistrovským jazykem, který jiskří wildeovskými bonmoty, a s notnou dávkou neúprosného humoru.

Debut Anuka Arudpragasama se odehrává na Srí Lance v době občanské války, ale má univerzální platnost. Oproti většině válečné literatury je to kniha úsporná, zachycuje pouhý jeden den, ale to jí nikterak neubírá na síle. Nejprve se spolu s hrdinou necháme otupit hrůzami války a pak začne svítat.

Je Bernièresova novinka příliš tradiční? Chybí v ní jeho oblíbené postmoderní hrátky, exotické lokace i typický humor. Rodinná sága zachycující přerod anglické společnosti od zlaté viktoriánské éry po první desetiletí 20. století je však strhující. Mnohost rozličných hlasů, deníkových záznamů či dopisů jí dodává nebývalou energii a autentičnost.

Osmatřicetiletý John Lennon vyráží hledat svůj ostrůvek u severozápadního pobřeží Irska a spolu s ním také novou životní energii a tvůrčí inspiraci. Sice ho pronásledují hordy novinářů a specifičtí vnitřní démoni, ale ve finále v knize vystupuje zkrátka jako umělec, potažmo kdokoli z nás.

Poněkud opomíjený generační vrstevník Iana McEwana a Kazua Ishigura přichází ve svém románu s milostným příběhem dvou francouzských umělkyň. Zve čtenáře do kaváren a salonů meziválečné Francie a na ostrov Jersey, kde hlavní hrdinky přečkaly druhou světovou válku.

Malíř Ono se krátce po druhé světové válce v typicky pomalém ishigurovském tempu vrací ke klíčovým událostem svého života i dějin své země. Je nucen uznat, že v hlavě nemá zcela přesný portrét sebe sama a svého jednání během válečných let, ale úplně sebeklam odhodit nedokáže. Román nobelisty Ishigura vyšel před nedávnem v aktualizované reedici.

Kunsthistorička Hannah za sebou v Bostonu nechává stíny minulosti a vydává se do Florencie, která jí učaruje. Začne studovat osudy mystiček italského středověku a renesance, které si v rámci své sebetrýznivé duchovní cesty odpíraly jídlo a měly tak s Hannah mnoho společného.

Proč se debutový román Jessie Chaffeeové odehrává ve Florencii? V čem tkvěla svoboda středověkých mučednic? A umějí být ženy vůbec šťastné? S Jessie Chaffee o jejím literárním debutu Florencie v extázi, který právě vyšel v češtině, ale také o situaci překladové literatury v USA a překládání obecně. Rozhovor vznikl těsně před autorčiným odjezdem do Ostravy na letošní Meltingpot, kde vystoupila spolu se svým manželem, taktéž spisovatelem Brendanem Kielym.

Román Nádherná kacířství lze číst jako drsnou sociální sondu do irského maloměstského života v době, kdy skončila léta hospodářského zázraku i časy, kdy se vše řídilo přísnou katolickou morálkou a tím, co řekl při mši či zpovědi váš farář. Jenže každá tragédie se může, pokud je viděna z určitého úhlu, velice snadno zvrtnout v komedii. A jestli je v tomhle někdo skutečný mistr, jsou to Irové.

U příležitosti českého vydání svého debutového románu navštívila Prahu irská spisovatelka Lisa McInerneyová (1981). Není tomu dlouho, co se recepční a autorka oceňovaného blogu Arse of Ireland (Prdel Irska) stala neméně oceňovanou autorkou románů.

Povídání o irštině, irském obrození, a v neposlední řadě o překládání kultovního irského románu. Hřbitovní hlína je, slovy překladatele, hlína.

Autor nejlepšího irského románu 20. století, vysoce postavený příslušník IRA, dlouholetý pedagog a ředitel školy, lingvista – tím vším byl Máirtín Ó Cadhain.

Ve správné povídce se buď nestane nic, nebo se v ní stane vše. A nejhorší jsou béžové příběhy… Autor veleúspěšné knihy Podivn‎ý případ se psem zabrousil do povídkového žánru. V debutové sbírce Pád výletního mola se radikálně odchyluje od své předchozí tvorby.

„Děti nejsou hloupé, a když je podceňujete, naštvou se,“ připomíná překladatelka Veronika Volhejnová. Do češtiny převedla mimo jiné sérii Deníků malého poseroutky, jejichž autor Jeff Kinney před nedávnem zavítal do Prahy. V rozhovoru popisuje například svou metodu, jak se vypořádat s „chodicí literaturou“.

Dospělí „Poseroutku“ často považují za podřadnou literaturu. Kombinace vizuální stránky s textovou, vtipnost a přitažlivý‎‎ nehrdinský hrdina však prostřednictvím Deníků malého poseroutky přivádějí ke čtení stále další a další děti.

Hlavní hrdinové Zázračn‎ých hochů jsou spisovatel a literární redaktor, ale literární píseček román překračuje; jedním z jeho hlavních témat je krize středního věku a okořeňuje ho Chabonova typická cimrmanovská mystifikace. Jde též o sondu do života střední generace, která hnána honbou za úspěchem někdy trochu zapomněla žít normální život.

Pochmurná pohádka, „newyorský román“, v němž na dějišti nesejde, studie zneužívání dětí a lidského utrpení, bildungsroman, komentář k věčnému tématu amerického snu. To vše je román Američanky havajsko-korejského původu Hanyi Yanagihary, který se v roce 2015 probojoval do užších nominací na Man Bookerovu cenu.

Vydání druhého českého překladu slavného románu indické anglicky píšící autory Arundhatí Royové vzbuzuje mnohé otázky. Už proto, že oproti předchozí české verzi (z roku 2003) jde z hlediska překladu o výrazný krok zpět.

Čtenáři nedotčení McEwanovou ranou tvorbou mají díky povídkové sbírce První láska, poslední pomazání možnost poznat jednoho z nejlepších současných britských prozaiků v úplně jiném světle. Povídkám nechybí autorův charakteristický vypravěčský talent, ale tematicky překračují hranici „normálnosti“.

Knih inspirovaných díly Jane Austenové existuje řada. V případě románu Karen Joy Fowlerové se však nejedná o modernizovanou verzi žádného z románů jedné z nejznámějších spisovatelek vůbec. Sledujeme v něm šestici členů čtenářského klubu, kteří se scházejí právě nad knihami Austenové, a postupně nahlížíme nejen do nich, ale především do životních osudů hlavních hrdinů.

Do Prahy nedávno zavítal irský spisovatel Kevin Barry (1969). Přijel představit svůj debutový román U nás v Bohane z roku 2011, který letos v listopadu vydalo nakladatelství Argo. Dále publikoval povídkové sbírky There are Little Kingdoms (Přece existují malá království, 2007) a Dark Lies the Island (Temně se táhne ten ostrov, 2012) a také alternativní románovou biografii Johna Lennona Beatlebone (2015).

U nás v Bohane to žije a umírá jako v tarantinovské gangsterce. Dystopický román je zasazen v roce 2054, ale hodně vypovídá o současném i minulém Irsku. A jeho unikátní mnohovrstevnatý jazyk má ke spisovnosti daleko jako z Galway do Londýna.

Literatura 19. století má v britském a českém kontextu diametrálně odlišné postavení. Na Britských ostrovech dodnes patří klasická díla této doby mezi nejoblíbenější romány. Proč tomu tak je a proč má smysl znovu vydávat v češtině takovou Tess z d’Urbervillů Thomase Hardyho?

V Bohu v troskách se Kate Atkinsonová vrací k osudům rodiny Toddových, které zachytila už v Životu za životem. V novém románu Atkinsonová omezila postmoderní experimenty se strukturou vyprávění, a tak se čtenář může dobře soustředit na autorčino zachycení obrovských změn, jež se udály v poválečné Británii, přerodu konzervativní společnosti s neprostupnými třídními bariérami v moderní zemi, kde jsou sice dozvuky starých pořádků stále ještě patrné, ale kde je již možné skoro vše.

Povídková sbírka Hilary Mantelové s chytlavým názvem Zavraždění Margaret Thatcherové obsahuje jedny z nejlepších současných britských povídek. Spojují je ženské vypravěčky, autorčina schopnost dostat se pod povrch věcí nebo postupná gradace. Titulní povídka soubor řadí mezi nemalý počet literárních děl o životě v Británii za vlády Železné lady.

Poslední román Martina Amise je tradičně vyprávěný příběh o holokaustu z prostředí koncentračního tábora Osvětim. Daří se někdejšímu enfant terrible britské literární scény říct o nesčetněkrát popsaném tématu něco nového? A záleží na tom?

Zapomeňme na viktoriány, zapomeňme na ženskou část věznice Millbank, na prostitutky převlékající se za chlapce, na varieté a potemnělé salóny náruživých šlechtičen. I jiná období mohou být v barvitých dějinách Velké Británie zajímavá. A to natolik, že si je pro svůj román vybere renomovaná a cenami ověnčená autorka Sarah Watersová.

V románu Marně hledám slov si britský aristokrat Edward St Aubyn s gustem utahuje z mašinerie literárního průmyslu. Na nikom nezůstane nit suchá – od spisovatelů přes redaktory a agenty až po porotce literární soutěže.

Román Všichni jsme z toho úplně na větvi je pro Karen Joy Fowlerovou po mnoha letech trefou do černého. Přináší silné téma, neotřelé zpracování a v podstatě až postmoderní hru se čtenářem i hlavní hrdinkou.

Román Kanada od Richarda Forda si nelibuje v prvoplánových rekvizitách či šokujících zvratech, jeho síla je v precizním stylu. Ve stylu „špinavého realismu“ líčí kanadský učitel Dell Parsons hlasem svého šestnáctiletého já bizarní příběh svého dětství, které fatálně poznamenalo jedno selhání jeho rodičů.

John Fowles je jedním z mála spisovatelů, kterým se podařilo oslovit širší čtenářskou obec i vysloužit si ocenění ze strany literární kritiky. V jeho do češtiny nově přeloženém románu Sběratel se za zdánlivě jednoduchým až bulvárním příběhem únosce a oběti skrývá přímý útok na anglickou poválečnou společnost.

Americký spisovatel Shalom Auslander zavřel Anne Frankovou na půdu zchátralého domu nedaleko New Yorku a nechal hlavního hrdinu svého románu Naděje: Tragédie, aby dům i s nechtěnou nájemnicí koupil. Román představuje skvělou frašku i sžíravou kritiku těch, pro které se stal holokaust zástěrkou, která má zakrývat jejich vlastní problémy.

Prázdninová vilka na francouzském pobřeží. Piniový háj, pod stromy se třpytí bazén. Letní idyla jak z katalogu cestovní kanceláře. Co víc si přát? Právě sem již poněkolikáté vyrazily dvě anglické rodiny. Jenže v jejich bazénu někdo plave. Cizí nahá dívka.

Román Rozlet Gemmy Hardyové se nemálo inspiruje příběhem Jany Eyerové. Pohrávání si s klasiky je ale dosti riskantní počin, obzvlášť s tak notoricky známými. Je to, jako by někdo vzal Babičku Boženy Němcové a pokusil se ji zasadit do 20. století.

Pokud letos poputuje hlavní Man Bookerova cena za prózu do její britské domoviny, potká příští čtvrtek štěstí jednoho z následujících finalistů: skotskou autorku Ali Smith, britského spisovatele židovského původu Howarda Jacobsona nebo v Británii usídleného Inda Neela Mukherjeeho.

Když uznávaná recenzentka amerického deníku The New York Times Michiko Kakutani dostala na jaře 1995 do rukou třetí román prozaika Michaela Cunninghama Tělo a krev, nemohla tušit, že tentýž autor, jehož kvality byly dle jejího vyjádření více než sporné, se o necelé tři roky později stane jednou z nejuznávanějších literárních celebrit a náklady všech jeho románů půjdou do statisíců.

Témata imigrace, střetávání kultur a neslučitelnost snů a reality se za posledních několik dekád stala evergreenem literatury nejen anglosaské provenience. Mnozí z takzvaných diasporických autorů jsou dnes celebritami, jejich romány se držely dlouhé týdny na žebříčcích popularity a získávaly prestižní literární ceny.

Klaustrofobické. Přízračné. Nevyrovnané. Naturalistické. Modernistické. Znepokojující či těkavé. I takových přívlastků se dostalo poslednímu románu Severozápad literárními cenami ověnčené britské autorky Zadie Smithové.

Amerika. Dvacátá léta. Poválečný průmyslový rozmach, auta, telefony, elektřina, jazzová hudba. Většina populace se zmohla a otevřely se jí do té doby nevídané možnosti. Ztělesněním této doby je bez přehánění snad nejslavnější pár americké meziválečné literatury: Zelda a F. Scott Fitzgeraldovi.

Claiřin dědeček nám chtěl tu písničku zazpívat na naší svatbě, ale týden před ní přestal užívat chlorpromazin a šlehlo to s ním. Takže tam tiše seděl vedle zdravotní sestry, mezi nohama svíral hůl a zíral do prázdna kamsi nad svatební veselí. Můj otec se pokusil zhostit role hlavy rodiny.

Ishiguro se při psaní rád pouští do nových věcí, přesto mají jeho texty mnoho společného.

Jak málo stačí, aby se obyčejný, nudný předměstský život zvrtnul ve velikou tragédii. Hrdinka Cleavova debutu Žár přijde díky teroristům o malého synka a manžela a následně se velmi nezvyklým způsobem pokusí vyrovnat s jejich ztrátou.

Britský prozaik Mark Haddon napsal tuto knihu určenou primárně pro děti již v roce 1992. Naprosto propadla a na dlouhý čas se na ni zapomnělo.

Hledání sebe sama. I tímto klišé by se dal nazvat nejnovější literární počin britského autora Geoffa Dyera, román Jeff in Venice, Death in Varanasi.

V úterý 6. října ve večerních hodinách byly vyhlášeny výsledky letošního ročníku ceny The Man Booker Prize.

Ponurý dům kdesi uprostřed rozlehlého parku. Okenicemi lomcují podzimní plískanice a komínem se prohání meluzína. Zdálky působí panské sídlo majestátně, ale při bližším proukoumání si nelze nevšimnout chybějících břidlicových tašek na střeše, olupujícího se laku na oknech a neupraveného okolí

Děti úspěšných rodičů to mají těžké. Již od mala jsou na ně kladeny vysoké nároky, které často, alespoň dle mínění okolí, nenaplní.

Některé romány mají tu smůlu, že se jim kvůli osobě autora nebo typu hlavní postavy dostane určité zavádějící nálepky, díky níž pak hledají hůře cestu ke čtenáři.

Co se kolem knihy The Earth Hums in B flat již stihlo odehrát, není na britském literárním trhu až tak běžné.

Kritika přirovnává Adichieovou k britskému klasikovi Dickensovi, hlavně pro její mimořádně pečlivé vykreslení jednotlivých charakterů.

Americká autorka indického původu Jhumpa Lahiri již svým debutem, sbírkou Interpreter of Maladies, vzbudila značný ohlas a jako teprve sedmý povídkář v historii za ni také v roce 2000 získala Pulitzerovu cenu.

Letošní ročník ovládl irský prozaik Sebastian Barry. Poté, co vcelku jednoznačně vyhrál svou kategorii, svedl vyrovnanou finálovou bitvu i s ostatními oceněnými, s autorkou biografie Somewhere towards the End Diane Athill (která zaujala porotu mj. svým věkem, v době finále jí bylo 91 let), mladou debutantkou Sadie Jones a jejím románem The Outcast, autorkou sedmisetstránkového románu pro děti Just Henry Michelle Magorian a básníkem Adamem Fouldsem a jeho sbírkou The Broken World.

Tak už je to tu zase, mohl by si povzdychnout nejeden literární kritik po úterním vyhlášení výsledků letošního, v pořadí již čtyřicátého ročníku slavné The Man Booker Prize. Už zase dali porotci přednost neznámému (letos dokonce zcela neznámému) jménu a zcela opomněli díla renomovaných autorů, kteří si na cenu brousili zuby a jimž byly nakloněny i sázkové kurzy.

Existují rozličné přístupy k historii. Někteří ji pojímají jako napínavý příběh, který pouze s nezbytnou dávkou přikrášlení předávají dál. Jiní ji zase vnímají jako bernou minci a na základě historické zkušenosti se pokoušejí předávat čtenářům nejrůznější morální poselství.

Ďábel, Mefistofeles, Lucifer, Satan, Rarach, Čert, Belzebub. Tato i mnohá jiná, neméně originální jména lidská fantazie vytvořila pro svého věčného nepřítele, pro ono chlupaté umolousané stvoření nebo také švarného mládence v mysliveckém, který je již odpradávna učiněným ztělesněním zla...

­Jeden z nejznámějších britských autorů současnosti Hanif Kureishi.

Románem Something To Tell You se vrátil po několikaleté odmlce Hanif Kureishi přesně takový, jakého jsme ho znali na počátku devadesátých let, tedy skutečně zábavný, trefný a otevřený.

„Drahouškové! Vítám vás! A vy jste určitě Daniela?“ Lucy Leverettová byla drobná, zdravím kypící žena s velkýma očima ještě podtrhnutýma černou tužkou. Na to, že vypadala jako tulení mládě, měla pozoruhodně skřehotavý hlas...

Pakliže byl román The Gathering přirovnán k temnému jezeru, pod jehož hladinu hledíme, nejnovější sbírka povídek Anne Enright je víc než to: je to, jako bychom do onoho zlověstného jezera skočili a nemohli se šokem z jeho ledové černé vody ani nadechnout.

Junot Díaz (* 1968) je americký spisovatel dominikánského původu, který od roku 1974 žije ve Spojených státech. Do minulého roku jej veřejnost znala výlučně jako autora povídek, které publikoval v časopisech i v nejrůznějších antologiích. Roku 2007 Díaz debutoval i jako romanopisec: za knihu The Brief Wondrous Life of Oscar Wao získal nejen National Book Critics Award, ale v dubnu 2008 i Pulitzer Prize.

Není mnoho autorů, o kterých by se dalo se stejnou lehkostí jako o Kiran Desai říct, že jsou skutečným produktem moderní „globalizované“ doby. Narodila se 3. září 1971 v Novém Dillí jako dcerou uznávané a na Bookerovu cenu třikrát nominované spisovatelky Anity Desai.

Dědictví ztráty je především román o mnoha podobách současné Indie. O svérázných obyvatelích horských úbočí posetých čajovými plantážemi, o prostých snech místních lidí, kteří neváhají kvůli jejich splnění obětovat i to nejcennější, co mají, sami sebe.

Byl jednou jeden slavný panovník, bájný mughalský vládce Akbar, který vystavěl neméně legendární Fatéhpur Síkrí, město obrovských paláců a honosných nádvoří. Na kratičkých čtrnáct let se toto divukrásné místo stalo centrem Indie a pak bylo z neznámé příčiny navždy opuštěno. Dodnes se jeho červené zdi tyčí na širé rovině jako upomínka marnivosti dávného vládce z dynastie velkých Mughalů

Temný, perverzní, násilnický, krutý. I takových přívlastků se na počátku literární kariéry dostalo jednomu z čelních představitelů současné britské prózy Ianu McEwanovi.

Peter Ho Davies rozhodně není na britské literární scéně zcela neznámý. Uznání si vydobyl dvěma sbírkami povídek, díky nimž byl v roce 2003 také zařazen na prestižní seznam literárních nadějí časopisu Granta.

Čtenáři jsou v případě britských děl z války zvyklí na prostředí Londýna a popisy bitvy o Británii (viz např. loňská finalistka Bookera Sarah Watersová a její The Night Watch), popřípadě na líčení frontových zážitků či zkušeností z koncentračního tábora.

Lloyd Jones patří mezi přední novozélandské spisovatele. Nejčastěji bývá charakterizován jako autor jednoduchého stylu, ale velkých témat.

Román novozélandského prozaika Lloyda Jonese Pan Pip byl pravděpodobně asi největším překvapením letošního ročníku Bookerovy ceny. Z největšího outsidera se kniha vyšvihla mezi šest finalistů...

Britská realita: jakékoliv nedůležité literární ceně se dostane na stránkách britských deníků větší pozornosti než např. překladatelské ceně, jejíž další ročník opět proběhl bez jakéhokoliv komentáře ze strany tisku.

Relativně stojaté vody britského literárního trhu rozbouřilo nedávné oznámení londýnského nakladatelství Picador, že od jara příštího roku hodlá vydávat všechny své tituly primárně pouze jako paperbacky, tedy brožované výtisky menšího formátu.

Pravdou zůstává, že její dílo nesrší zrovna optimismem – recenzent New York Times přirovnal čtení jejích knih k pozorování temné a zlověstné hladiny jezera, kdy se lze pouze domýšlet, co se skrývá pod ní a ještě hůř na samém dně.

Spisovatelka Anne Enright, čerstvá držitelka The Man Booker Prize 2007, je autorkou čtyř románů, píše také povídky.

Jak se již stalo zvykem, porota britské The Man Booker Prize nebere příliš v potaz recenze renomovaných deníků ani žebříčky prodejnosti anglických knihkupectví

Za bezmála třicet let své literární kariéry tento „chameleon“ britské literatury zabrousil již do mnoha oblastí.

Rozhodně nejzajímavějším pokusem jak probudit Sherlocka Holmese z věčného spánku je útlá novelka Konečné řešení amerického autora Michaela Chabona.

Na rozdíl od knihy Ve čtvrti Brick Lane, která je poměrně tradičním, chronologickým vyprávěním, je román Alentejo Blue spíše volně poskládanou sbírkou kratších či delších žánrových obrázků.

Píše se rok 1149. Královský „hledač talentů“ Thurstan Beauchamp se vydává na cestu, aby pro svého pána nakoupil živé návnady pro sokoly.

Není až zas tak běžné, aby autor románu už v prvních odstavcích prozrazoval, jakým směrem se bude jeho dílo vyvíjet. V případě Londýnských polí tomu je přesně naopak. „Toto je příběh vraždy. Ještě k ní nedošlo. Ale dojde.“

Hrdinka Ishigurova nového románu Neopouštěj mě Kathy H. je klon, umělá bytost, která byla vytvořena k jednomu jedinému účelu, aby jednou její orgány posloužily stárnoucím a nemocným lidem. Žít celý život s vědomím, že jsem jen takovou chodicí dílnou na náhradní díly, to se zdá být až nelidsky kruté. Jak je však u Kazua Ishigura zvykem, postavy celou pravdu nevědí, neznají všechny zrůdné okolnosti, které doprovázejí jejich existenci.

Existuje jen málo románů, natož ság, kvůli kterým by čtenáři šíleli podobně jako kvůli sedmi dílům románové ságy o Harry Potterovi.

Sedmdesátá léta jsou v knize Jonathana Coea Pár trotlů spíše do detailu přesně nakreslenými kulisami, ve kterých Coe rozehrává svůj opus na téma dospívání

Proč vlastně jisté české vydavatelství přišlo s nápadem vydat zrovna román Middlemarch spisovatelky George Eliot, jedné z největších osobností anglické literatury druhé poloviny 19. století. Tedy knihu, která má opravdu daleko k moderním bestsellerům a která si jen těžko bude hledat cestu k současnému, mnohdy velmi pohodlnému čtenáři?