Na rozdíl od ostatní anglicky psané literatury tzv. Commonwealthu, především australské, kanadské a v první řadě (už jen kvůli velikosti čtenářské obce) indické, stojí africká literatura od samého počátku poněkud stranou zájmu. Jen výjimečně se někomu z autorů podaří proniknout do povědomí čtenářů, většinou tehdy, pokud svou tvorbou bojuje za nějaké vyšší cíle, viz třeba zmiňovaní pánové Soyinka nebo Achebe, popřípadě pokud se ve svých knihách věnují nějakým obecnějším tématům, např. jako nigerijská autorka Buchi Emechetaová, která se neúmorně pouští do kritiky postavení nigerijských žen, hlavně v rámci africké diaspory v Británii. Problémem všech těchto zmiňovaných knih je to, že jsou často velice „lokální“ – buď vycházejí do značné míry z místních kulturních tradic podobně jako knihy Achebeho, nebo jsou až příliš politicky angažované, jako tomu je u Soyinky. Navíc tato díla postrádají tolik moderní nádech magického realismu a často až kýčovitou mnohovrstevnost jihoasijské produkce. Podrženo sečteno: jen málokdy se dílo nějakého mladého, neznámého afrického autora dostane až na pulty knihkupectví, natož pak aby bylo dokonce přeloženo do jiného jazyka než angličtiny.

Čestnou výjimkou je druhý román Půl žlutého slunce mladé nigerijské prozaičky Chimamandy Ngozi Adichieové, který nedávno vydalo nakladatelství BB/art. Adichieová na sebe upozornila již svou prvotinou, románem Purple Hibiscus (2003), který vyhrál Commonwealth Prize, probojoval se do širšího výběru Bookera a dokonce i do užšího výběru Orange Prize. Co se týče literárních cen, román Půl žlutého slunce až tak úspěšný nebyl. O to větší ohlas však měl u čtenářů, kteří, znalí jména autorky, nehleděli tentokrát tolik na její původ a zaměřili se na jeho skutečné kvality.

Kritika přirovnává Adichieovou k britskému klasikovi Dickensovi, hlavně pro její mimořádně pečlivé vykreslení jednotlivých charakterů. Adichieová vskutku zabydlela svůj román nejrůznějšími postavami a postavičkami, které reprezentují celou škálu postav, s jakými bychom se asi mohli v Nigérii konce šedesátých let potkat, počínaje poevropštělými intelektuály a konče v mnohém naivními, tradicemi svázanými venkovskými ženami. Hlavní postava není v tomto románu jedna, ale hned dvě, konkrétně dvojčata Olanna a Kainene, pocházející ze zbohatlické prozápadní rodiny. Jak jsou odlišné vzhledem, tak se liší i povahově. Zatímco intelektuálka Olanna se tak trochu plácá životem po boku nerozhodného milence Odenigba, univerzitního profesora matematiky, Kainene je zase ztělesněním moderního obchodního ducha, ženou bez předsudků a zábran, které nemůže nic překazit její plány.

Román nenese titul Půl žlutého slunce jen tak nadarmo. Půlka žhnoucího slunce zářila i na vlajce, již si zvolili v roce 1967 vzbouřenci, kteří v Nigérii vyhlásili samostatný odpadlický stát jménem Biafra. Tento jejich krok se přirozeně neobešel bez protestů, které nakonec trvaly celé tři roky a zvrhly se v krvavou občanskou válku, která si kromě obětí přímých bojů vyžádala i spousty životů civilního obyvatelstva, a to především kvůli strašnému hladomoru, který Nigérii v těchto letech postihl. Právě do tohoto temného období nigerijských dějin situovala Adichieová příběh svých hrdinek Olanny a Kainene. Na rozdíl od výše zmiňovaných autorů jí nešlo o nějakou agitaci ve prospěch politických vězňů, ani o apel na západní velmoci, aby přispěly na hladovějící. Na to už bylo stejně dávno pozdě. Adichieová si toto problematické období zvolila jen jako dramatickou kulisu, v níž mohla rozehrát příběhy svých hrdinů.

Válka v románu hraje logicky velkou roli, ale Adichieová to s ní lidově řečeno nijak „nepřehání“. Nelibuje si v líčení válečných hrůz, nelibuje si v popisech umírání a utrpení. Vše je samozřejmě přítomno a je velice působivé, často až šokující. V popředí autorčina zájmu však stojí konkrétní postavy, jejich problémy, které by, pokud bychom si odmysleli válečný stav, mohly potkat kohokoliv kdekoliv ve světě. Nevěra, ztráta důvěry, zrazení ideálů, hledání sebe sama, to vše je západnímu čtenáři blízké a důvěrně známé. Slaboch Odenigbo, který není schopen postavit se dominantní matce a málem kvůli ní ztratí ženu svého života, Olannino škobrtnutí, kdy ve slabé chvilce přebere sestře jejího anglického milence – to vše s příchodem války jako by ztratilo na významu. Teprve v krizi se pozná, co v kom je, a Olanna sama u sebe nalezne nezvyklou rozhodnost a sílu postarat se o rodinu, známé a hlavně milované dítě.

Asi nejpečlivěji propracovanou postavou románu je venkovský dospívající chlapec Ugwu, který do rodiny profesora Odenigba přichází jako prostý sluha. Zpočátku naivní dítě, které glosuje nový, fascinující svět, jenž se před ním díky práci otevřel, časem prokoukne pozlátko, které na některých věcech ulpělo, a dokáže si najít svou vlastní, smysluplnou cestu.

Román Půl žlutého slunce není po literární stránce bůhvíjak inovativní. Autorka se nepouští do žádných větších experimentů, snad s výjimkou lehce časově přeházené perspektivy. Její jazyk je prostý, přímý, bez zbytečných příkras. I proto může zaujmout mnohem větší spektrum čtenářů, než bývá u podobné literatury obvyklé. V každém případě je to čtivý příběh o lidských vztazích zasazený do nezvyklého, ale velmi atraktivního prostředí, které dodává celé knize na dramatičnosti, jenž navíc čtenáři poodhalí něco z pohnutých dějin země, o níž toho, bez urážky, dozajista moc neví.