Lesy a stržemi za Ty Fachem, malým velšským městečkem, se nese smích. Náhlý, nečekaný, smích bez příčiny. Pragmaticky uvažující lidé ho přičítají sluchové halucinaci, způsobené poryvy větru, nebo dost možná nějakému zvířeti. Ti spirituálněji založení v něm vidí něco víc. Výstražně vztyčený prst prozřetelnosti, ozvuk temného nadpřirozena či prostě cosi nepostihnutelného, co dodává jinak ospalému místu nádech tajemna.

Obdobně jako k tajemným zvukům, jež doléhají až do jejich prázdninového domku na samotě, přistupují dvě protagonistky románu Smích bez příčiny Betty a Lydia i k životu. Hlavní hrdinka, novinářka na volné noze Lydia, se uchýlila do Walesu, aby se vzpamatovala z bouřlivého rozchodu. Aby nejela sama, vzala si s sebou známou z práce, vegetariánku Betty, která je ve všech ohledech jejím protipólem. Lydia je mimořádně inteligentní, pohotová a především přímá, a to do takové míry, že to mnohdy hraničí s hrubostí. Není sice nábožensky založená, ale svým způsobem v Boha věří, minimálně v jakousi vyšší sílu, která stojí za vším nevysvětlitelným. Každopádně se v mnoha povahových rysech podobá své stvořitelce, britské autorce Ann Margaret Lindholmové, provdané Haycraftové, která jako spisovatelka vystupovala pod pseudonymem Alice Thomas Ellisová.

„Kdosi řekl, že věci jsou nejenže podivnější, než si myslíme, ale podivnější, než si vůbec dokážeme představit. Nejsme stvořeni k tomu, abychom jim porozuměli. Proto nechávám věci nevyslovené a neukončené, protože se prostě vysvětlit nedají,“ prohlásila tato prozaička, u nás nepříliš známá, v jednom z nemnoha rozhovorů, které za život poskytla. Třebaže bývá povětšinou řazena mezi britské katolické autorky a aktivistky, vidět v ní nějakou zapšklou bigotní bojovnici za tradiční hodnoty bez špetky nadhledu a smyslu pro humor by bylo zavádějící.

Ellisová se narodila v Liverpoolu, část dětství za druhé světové války však strávila ve Walesu, odkud pocházela jedna větev její rodiny. Jako velmi mladá konvertovala ke katolictví, dokonce chtěla vstoupit do kláštera, ale ze zdravotních důvodů nakonec tuto dráhu nenastoupila. Svůj první román, Sin Eater, napsala pod pseudonymem, který pak používala po celý zbytek spisovatelské dráhy. Kromě rodiny a literatury se věnovala i náboženskému aktivismu, po druhém vatikánském koncilu zuřivě bojovala proti úpadku v církvi a liberalismu, a to s takovou vervou, že byla mnohým spolufarníkům trnem v oku. Její oddanost církvi a víře však měla kořeny jinde: v touze po řádu a pravidlech. Pouze církev a víra s jasně danými pravidly podle ní umožňují člověku žít skutečně svobodně a dávají mu kýženou životní jistotu a štěstí.

Třebaže nesmlouvavý aktivismus Ellisové mnohokrát zastínil její literární práci i věhlas, který si získala jako kuchařka a hostitelka (sepsala několik kuchařek a jejími stálými hosty byli například americký básník Robert Lowell a anglická spisovatelka Beryl Bainbridgeová, pro niž se Ellisová stala mentorkou i dlouholetou přítelkyní), nic to nemění na faktu, že je dodnes považována za jednu z nejtalentovanějších a také nejvtipnějších autorek britského poválečného románu. Pod maskou zdánlivě banálních příběhů, směřujících odnikud nikam, a za katolickými náměty se skrývá druhý rozměr – mimořádně cynický smysl pro humor a výjimečný pozorovatelský talent. Za zdmi navenek „idylických domácností zuří líté války, nože jsou taseny v pravý čas a všude kolem vás vybuchují jako Molotovovy koktejly sžíravé bonmoty“. Těmito slovy popsal tvorbu Ellisové britský spisovatel Peter Ackroyd.

Kromě již zmiňovaných katolických témat se v románu Smích bez příčiny (1985), který je prvním dílem Ellisové, s nímž se čeští čtenáři mohou seznámit, vše točí kolem partnerských vztahů. Lydia do Walesu prchla po milostném krachu. Čím dál víc v ní sílí přesvědčení, že není pro vztah ani pro lásku stvořená. „… o tom, do koho se zamiluješ, prostě nerozhodneš. Zasáhne tě to, skolí jak záludný virus a ty víš, že to je šílené, ale nemůžeš se bránit. Máš najednou na krku nějaké opilé nevrlé monstrum, co má ke všemu výhrady, obcházíš ho po špičkách, vyptáváš se, co mu vadí, snažíš se ho rozveselit.“ (108) Venkov, kde chtěla hledat odpovědi na otázky a uklidňující jistotu, jí však také příliš nepomohl. Pod slupkou idyly se ukrývá vše možné, jen ne vzor rodinného a osobního štěstí. Život na venkově není ani nevinný, ani nekomplikovaný. Naopak, „v malé komunitě se vášně, které by se v širším rámci rozplynuly, naopak vytříbí a zkoncentrují v jed. Nepatrná urážka, ohrožení sebeúcty, jaké by u vás možná vyvolaly chvilkové podráždění, se tady mohou stát příčinou zjitřených vášní na dalších sto let.“ (100)

Při čtení těchto trefných bonmotů, jimiž Lydia častuje své okolí a především chudáka trpělivou Betty, si nelze nevzpomenout na podobně radikální a neméně vtipné hrdinky románů Jane Austenové. Ty obdobně nenápadným způsobem o víc než století dříve tepaly stejné nešvary anglických domácností, odmítaly se podrobit konvencím a svou jízlivostí a nesmiřitelností přiváděly k šílenství zástupy mladých mužů. I tak by se román Smích bez příčiny dal do určité míry číst – jako sbírka životních mouder a sžíravě kritických postřehů talentované britské prozaičky.

Pomalu plynoucí děj bez zásadnějších zvratů narušuje v pravidelných intervalech vnitřní monolog záhadné Angharad, zjevně duševně vyšinuté dospívající sestry místního farmáře. Angharad nemluví, minimálně tedy ne s lidmi kolem sebe a běžným způsobem, přesto je její hlas silnější než co jiného. Skryta zrakům ostatních pozoruje dění kolem sebe a komentuje ho bez jakýchkoliv příkras či přetvářky. Dokáže přesně odhadnout povahu jednotlivých lidí, ví o poměru vlastní švagrové s místním lékařem – mimořádně odpudivým sexistickým seladonem. Nikdo ji však neslyší. Snad jen její (?) smích tu a tam zneklidní místní lidi a připomene jim, že si nikdy nemohou být ničím jisti.

Novelka Smích bez příčiny není dílo, které by uchvátilo čtenáře strhujícím dějem, experimentální strukturou nebo šokujícími zvraty. Jak již bylo řečeno výše, jeho kvality se skrývají pod povrchem a s každým dalším čtením jsou zjevnější. Ať už je to náboženský rozměr, který byl pro Ellisovou v její literární tvorbě velice důležitý, autorčin nevybíravý smysl pro humor, jazykové mistrovství (které ve vynikajícím českém překladu Martina Pokorného nezaniká – naopak je ještě umocněno), či inspiraci klasickou britskou literaturou. Lidé se rodí, zamilovávají, odmilovávají a umírají a to nevysvětlitelné a nepostihnutelné vysoko nad nimi, ať již tomu budeme říkat Bůh, nebo jakkoliv jinak, se může dál smát. Ne nadarmo se říká: pokud chceš Boha pobavit, svěř se mu se svými plány.