Témata imigrace, střetávání kultur a neslučitelnost snů a reality se za posledních několik dekád stala evergreenem literatury nejen anglosaské provenience. Mnozí z takzvaných diasporických autorů jsou dnes celebritami, jejich romány se držely dlouhé týdny na žebříčcích popularity a získávaly prestižní literární ceny.

Podobný průběh měla i literární kariéra amerického autora dominikánského původu Junota Díaze. Po letech strávených v nejrůznějších zaměstnáních a v podstatě sporadických literárních výstupech v časopisech přišel rok 2007 a vydání jeho románu The Brief Wondrous Life of Oscar Wao (česky pod názvem Krátký,leč divuplný život Oskara Wajda, 2009 ). Kniha se stala hitem, svému tvůrci vynesla o rok později Pulitzerovu cenu za literaturu a v roce 2012 dokonce i půl milionu dolarů v rámci MacArthurova grantu. Nebylo divu. Díazův román působil v záplavě podobné literatury jako zjevení. Čtenáře bavil komický obtloustlý hrdina z kategorie tzv. „nerds“, neschopný si do svých 23 let najít přítelkyni. Strhl je i Díazův jazyk, v podstatě „špangličtina“, tedy mix angličtiny a hispánských výrazů, prošpikovaný nejrůznějšími vulgarismy, a především tempo, jímž Díaz vyprávěl ságu rodu Wajdových. Po vzoru Márqueze a Rushdieho, v duchu principů tzv. hysterického realismu, navíc čtenáře zaplavil nejrůznějšími historickými a zeměpisnými detaily, poučkami a zdánlivě nedůležitými odbočkami.

Díaz se nechal slyšet, že jeho záměrem (již od první sbírky povídek Drown) bylo napsat šest nebo sedm knih o postavě Juniora (který dostal prostor i v románu Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda). Toto rozhodnutí se mohlo zdát do jisté míry riskantní. Většina autorů imigrantského původu – jmenujme třeba Díazovu anglickou kolegyni Zadie Smithovou, jejíž literární kariéra, zaměření a úspěch se těm Díazovým velmi podobají – se po jednom, maximálně dvou dílech věnovaných tématu imigrace a diaspory rozhodla zaměřit i na jiná témata. Není překvapení, že až na čestné výjimky tito autoři již nikdy nedokázali zopakovat úspěch svých prvních děl. Právě Junot Díaz byl však onou výjimkou a i v případě druhé knihy, v níž se vrací ke stejnému hrdinovi a tématům, dokázal na úspěšnou prvotinu navázat a v mnohém ji možná i předčit.

Když Junot Díaz v roce 2011 na pražském Festivalu spisovatelů odpovídal na dotaz, zda se téma imigrace nemůže nějakým způsobem přejíst či vyčerpat, řekl, že se domnívá, že imigrace v sobě skrývá množství dalších témat. Je podle něj plná obav a tužeb. Knihy, které se jí věnují, nemusejí nutně pojednávat pouze o životě před emigrací a po emigraci, ale mohou se kupříkladu zaměřit na nezakotvenost hrdinů, konflikty mezi generacemi nebo popis života v jednotlivých komunitách.

Postava Juniora, která je pro Díazovo dílo stěžejní, je kvaziautobiografická. Je do ní promítnuto mnoho z autorova života, byť základní detaily se samozřejmě liší. Spolu s Juniorem se pohybujeme po časové ose: tu se ocitáme v dětství tráveném pouze s matkou a bratrem v Dominikánské republice, pak se přesouváme do New Jersey, kam rodina následovala otce, pak se opět vracíme do Karibiku, abychom byli svědky Juniorova dospívání a spolu s ním a jeho matkou strávili i poslední dny s jeho bratrem Rafou, který umírá na rakovinu. Prožíváme s ním první lásky, komické situace i zlomové okamžiky jeho života. Kdo však je tenhle Junior?

V prvé řadě typický imigrant, který se honí za snem milionů dalších imigrantů: utíká od bezútěšnosti dětství a původní země a jde vstříc americkému snu, plný nadějí a očekávání. Nic samozřejmě není tak růžové, jak si maloval. Namísto země zaslíbené ho čeká, slovy Díaze samého, pod okny proslulá skládka v New Jersey a typická imigrantská osamělost a nejistota. Lidé přicházejí, dřou do úmoru, a pak odcházejí, mizí ze životů ostatních, jako by nikdy neexistovali. V druhé řadě je Junior velice rozporuplná postava. V některých chvílích ho máte chuť obejmout, uchlácholit, je vám ho líto. Je vám sympatický pro své postoje, názory na bezohlednost a bratrovu promiskuitu, pro své ambice. V další chvíli byste mu nejraději „nakopali zadek“: třeba když vám dojde, že spousta z toho, co říká, jsou jen fráze, kterým možná sám věří, ale které nikdy nepromění v činy.

Na Juniorovi je krásně vidět, jak člověk nedokáže uniknout genům a rodinnému nastavení. Junior nesnáší svého otce za to, jak se choval k rodině, k Juniorově matce. Bratra Rafu, hispánského macha každým coulem, na jednu stranu obdivuje, ale je k němu i velmi kritický. Když však přijde na lámání chleba, je úplně stejný jako oni: přelétavý, povrchní, čistě fyzicky založený a bezohledný. I proto se ve vztazích „plácá“ a marně hledá cokoliv, co by ho v životě uspokojilo.

Kniha A v tu chvíli je po lásce (v originále This Is How You Lose Her) je soubor devíti povídek, které až na jedinou výjimku mapují Juniorův život v Dominikánské republice a posléze i v New Jersey. V podstatě vše se točí kolem vztahů, ať mezi jednotlivými členy Juniorovy rodiny, nebo vztahů mužů k ženám. Opakujícím se motivem je nevěra. Junior má vždy pocit, že nalezl, po čem toužil. Potom však bez mrknutí oka běží za první sukní, která se mihne kolem. Když následně všechno praskne, polituje se, naslibuje hory doly, ale vzápětí vše běží nanovo. V podobném duchu se nese hned několik povídek souboru, například povídka „První a poslední“ nebo „Alma“.

Nejpůsobivější jsou povídky, které z tohoto stereotypu nějakým způsobem vybočují. První z nich je povídka „Zákon Pury“ o umírání bratra Rafy na rakovinu. Junior i matka v podstatě bezmocně přihlížejí Rafovu konci a paličaté vytrvalosti, s kterou si snaží i přes nemoc udržet image místního playboye. Ještě bezútěšněji působí povídka „Invierno“, která nás zavádí do New Jersey. Junior přijel spolu s matkou a bratrem za otcem do Spojených států. I jako malé dítě pochopí, že imigrantská realita je na hony vzdálená představám, jež všichni o životě v Americe měli. Právě proto, že je dítě, mnohem ostřeji vnímá anonymitu města, v němž se uprostřed tuhé zimy ocitli, i skutečnou tvář otce, který byl pro něj do té doby spíš jménem a podpisem pod šekem posílaným na ostrov.

Nejzajímavější povídkou souboru je asi ta poslední, nazvaná „Nevěrníkův průvodce láskou“. Díaz se v ní vrací k tématu nevěry a popisuje pět let hrdiny od bodu nula, kdy kvůli vlastní hlouposti přišel o ženu, již miloval. Díaz ho nechává podusit ve vlastní šťávě a do určité míry i dospět. Junior urazil notný kus cesty a snad se i poučil. A lékem na beznaděj se mu nakonec stane literatura: pokusí se ze svých pocitů vypsat. Především však přijde na to, že za některé věci v životě se platí vysoká cena. Poločas rozpadu lásky se rovná časové jednotce navždy.

Právě daň, kterou za své chyby v životě platíme, je hlavním námětem povídkového souboru A v tu chvíli je po lásce. Díaz přepíná mezi dvěma póly: euforií a zoufalstvím, bouřliváctvím a něhou, neukojitelnou touhou a samotou. Ukazuje, s jakou lehkostí umíme zradit, druhé i sami sebe, i to, jak pak brečíme a žadoníme, aby se ony chvilky štěstí vrátily. Pokoušíme se slepit, co jsme rozbili. Ale je to marné. Marně unikáme tomu, že co v nás zanechali rodiče a co jsme udělali jiným, se nám vrátí jako bumerang. Zbytečně nám zkušenost říká, co bychom dělat neměli.

Náladě knihy napomáhá ve veliké míře i autorův spontánní jazyk. Stejně jako v „Oskaru Wajdovi“ přepíná mezi vysokým a nízkým, spisovností a hovorovostí, mísí vulgarismy s hispánskými výrazy. Jeho jazyk je plný života, stejně jako jeho postavy. Škoda, že se něco z té živelnosti v češtině oproti anglickému originálu ztrácí. To je však bohužel nutná daň, již musíme u překladů, i tak skvělých, jako je překlad tohoto povídkového souboru, zaplatit.

Junot Díaz se nechal slyšet, že u svého druhého románu opustí Juniora i imigrantské téma a vrhne se do světa fantasy. Uvidíme, jak se s touto změnou dokáže vypořádat. Očekávání budou veliká a u takto sledovaného autora určitě nebude lehké je naplnit.