„… Z hrudi mi vyzařovaly nádherné paprsky, tlusté i tenké, stoupaly k nebi a cestou se štěpily nebo stáčely do spirál. Tělo mizí, ale obrys zůstane, ohnivý profil, nasvícený zezadu, vzešlý z osoby, která se rozplynula…“

Fáze první: „Tohle je první den života, který ti zbývá… Dnes bude všechno jinak…“
Florencie. Hannah, hrdinka strhujícího debutu americké autorky Jessie Chafeeové, sem nedávno utekla z Bostonu, kde se jí dosavadní život zbořil pod rukama jako domeček z karet. Má vystudované dějiny umění, takže Florencie byla určitě dobrá volba. Vlastně víc než to. Hannah v tomto inspirativním městě zažívá něco, pro co dokonce existuje oficiální pojmenování – Stendhalův syndrom. Buší jí srdce, motá se jí hlava, má halucinace i upadá do absolutní extáze přesně jako slavný francouzský autor, kterému se totéž stalo poté, co zhlédl Giottovy fresky v Santa Croce. Město ji uchvátilo, ohromilo, a to do takové míry, že se zde rozhodne žít, hodit za hlavu všechny bostonské problémy a začít znova od nuly.

Fáze druhá: „Mám pocit, že těsně pod přítomností se krčí minulost, tenhle pocit tu mívám často. Moje vlastní minulost tu na mě vyskakuje, rychle a nelítostně, a já pokaždé začnu vzpomínat…“
Florencie uchvátila podobným způsobem i autorku Extáze ve Florencii, Jessie Chaffeeovou, která zde strávila celý rok na Fulbrightově stipendiu. Při toulkách městem nejenom nasávala jeho atmosféru, ale postupně taky rozplétala jednotlivá vlákna, z nichž je toto v zásadě maloměsto utkáno. Ale ne vše je zde tak idylické, jak se na první pohled zdá. Florencie je město rozporů – na jednu stranu zažilo nevídanou opulentnost a dekadenci, ale zároveň je to i místo, kde si mnohé ženy raději vybraly cestu spojenou s Bohem, odříkáním, dokonce i sebetrýzněním a bolestí. Právě osudy desítek místních světic začne hrdinka Hannah studovat. V jejich životech nalézá překvapivou paralelu s tím vlastním, fatálně poznamenaným poruchou příjmu potravy. Řada mystiček italského středověku a renesance si totiž odpírala jídlo a v mnoha případech zemřela záhy na následky podvýživy. Hannu tyto mocné a vlivné ženy fascinují, doufá, že díky nim nalezne části sebe sama, které kvůli nemoci ztratila; stejně tak věří, že jí inspirující město dá zapomenout na minulost.

Fáze třetí: „Ta, která chce žít…“
Do Hannina boje s nevypořádanou minulostí i neustále se připomínající nemocí vstupuje další překvapivý element. Veslování. Hannah často postává na nábřeží řeky a pozoruje místní mladíky, jak se na veslicích prohánějí kolem mostů. Jednou z náhlého popudu sestoupí do hlubin nedaleké budovy veslařského klubu a ocitne se daleko od turistů a laciného pozlátka, hluku a pohledů kolemjdoucích v úplně v jiném světě. Veslování pro ni představuje možnost být skutečně jen sama se sebou, s řekou a městem. Učí se díky němu poznávat vlastní tělo. Je to pro ni v podstatě taková terapie, mimo jiné i proto, že se zásluhou veslování spřátelí s místními lidmi, kteří ji vezmou mezi sebe, a přestane být anonymní cizinkou v neznámém městě.

Fáze čtvrtá: „Prchla jsem před světem… Změnila jsem svůj život… Copak to nestačí?“
Žádná idyla však netrvá věčně. Hannah se opravdu snaží, pracuje na sobě, sežene si práci v místní knihovně, která ji nad očekávání naplňuje a umožňuje jí proniknout ještě hlouběji do tajů místních svatých. Dokonce si najde pozorného a milujícího přítele. Jenže… Stačí málo, náhodné setkání s bývalou kolegyní, a soukolí se zadrhne. Jako by splynula se svými světicemi. Když hladoví, zažívá stejné vytržení, stejnou extázi, jaké zažívaly kdysi ony v očekávání zbožných vidění. Podobně jako její oblíbená Kateřina ze Sieny si v sobě nese až příliš zármutku – její duše nesnese sebe samu. Stav, do nějž se díky hladu dostává, je pro ni vzácný, o to víc, že ho s ní nikdo nemůže sdílet, že mu nikdo cizí nerozumí. Jak říká: „Vím víc, vidím víc, vy nevíte, nevidíte… V životě jsem nezažila tak úchvatná tělesná muka.“

Fáze pátá: „Nežádejte, ať ustoupím svému tělu. Dosáhla jsem naprosté dokonalosti.“
Hannino hladovění má, minimálně tedy pro ni, hlubší smysl. Je to její vnitřní svět, kam za ní nikdo nemůže. Také má dojem, že při tomto ořezávání, zvnějšku i zevnitř, jak mu říká, o něco usiluje, že jím vytváří něco nového. Něco, co má smysl. Neuvědomuje si však, že se zároveň odcizuje všem kolem sebe, ztrácí vše, co si postupně vybudovala, vše na čem jí záleželo. Teprve až když pochopí, že jediný logický konec takového způsobu života nutně znamená přijít o sebe samu, a to definitivně, zalekne se a začne opravdu bojovat.

„Vytratila jsem se ze svého života, ale nebyla jsem sama. Měla jsem tu druhou a měla jsem ji moc ráda. Ubližovala mi, ale já ji přesto měla ráda. Byla moje. Měla jsem ráda to tělo, které ta vetřelkyně poničila. Měla jsem ráda to tělo i tu vetřelkyni. Měla jsem ráda to své druhé já, i když mě děsilo. Copak jsem si mohla přát, aby nebylo? Copak jsem si mohla přát, abych nebyla?“

Debut americké autorky Jessie Chaffeeové není v žádném případě jen další z mnoha románů pojednávající o hrdinovi, který bojuje se závislostí či duševní poruchou. Stejně tak to ani není pouhá variace na oblíbené téma „ztracený cizinec (Američan) v evropském městě“. Román Extáze ve Florencii je v první řadě velice citlivě a netradičně zpracovaný příběh o člověku, který se ocitl v bludném kruhu a neumí se z něj vymanit. Příběh několika měsíců zoufalé ženy, která se podobně jako mnoho jiných dostala až na samý kraj propasti, ale měla to štěstí, že nalezla něco, co ji na poslední chvíli zachránilo. Hannu ničila mentální anorexie, ale jak říká autorka románu, do podobné situace se může dříve nebo později dostat kdokoliv – třeba kvůli nezdravému vztahu, osobnímu krachu nebo jen škodolibou hříčkou osudu. Ne každý však nalezne tak jako Hannah včas svůj lék, v jejím případě Florencii – město dodnes rozkročené mezi minulostí a přítomností, které může pro spoustu lidí, hlavně těch místních, představovat onu příslovečnou kouli u nohy, ale pro Hannah je životadárným elixírem, díky němuž pochopí, kdo ve skutečnosti je.

Román Extáze ve Florencii nabízí jeden nepřetržitý proud vědomí, jehož tok se tu zrychluje, tu zpomaluje v souladu s počasím a proměnlivým tepem města a občas se přeruší v okamžiku, kdy hrdinka ve vzpomínce zabloudí do svého dřívějšího života v Bostonu. Na autentičnosti mu přidávají četné citace z dobových materiálů o životě místních světic a také užití italštiny, případně angličtiny proložené italskými výrazy. Tato jazyková mozaika kladla samozřejmě zvýšené nároky na překlad, ale Olga Bártová se se všemi nástrahami vypořádala s lehkostí a přehledem, které kvality už tak výborného románu ještě podtrhly.