Thomas Mann. Jedno z nejslavnějších jmen první poloviny dvacátého století, autor dodnes hojně vydávaných a překládaných děl jako Smrt v Benátkách, Doktor Faustus a Kouzelný vrch. Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Ale také otec šesti dětí, několikanásobný emigrant a muž, který svým chováním a postoji vzbuzoval po celý svůj život četné kontroverze. Jeho dílo známe, mnohé názory z jeho článků a veřejných přednášek také. Ale jaký byl doopravdy? Kritici, ať již z řad německé emigrace za 2. světové války, nebo mladých umělců, ho považovali za oportunistu, který z křesla některého ze svých luxusních sídel v Německu, Švýcarsku nebo Kalifornii rozhodně neměl právo se k čemukoliv vyjadřovat. Mannovy deníky, vydané až mnoho let po jeho smrti, však ukázaly, že za pečlivě budovanou pověstí pedantského otce a v mnoha ohledech staromilce se skrýval nejistý muž, tající své skutečné touhy a vášně. Mann byl bez debat kouzelníkem slova, ale pokud jde o život, tápal a za chyby, které udělal, také zaplatil hodně vysokou cenu.

Je to právě život a dílo německého prozaika Thomase Manna, které si pro svůj román, v pořadí již jedenáctý, vybral irský spisovatel Colm Tóibín. Rodák z irského Wexfordu a potomek bojovníků proti britské nadvládě přirozeně započal svou literární kariéru veskrze irskými tématy (už v románu The South z roku 1990); ta však u něj nikdy nepřevažovala, vždy je propojoval s tématy dalšími: ať už historickými, či psychologickými. Se svými postavami cestoval do Španělska, na Falklandské ostrovy, ale také do Ameriky 50. let, kde se odehrává asi jeho nejslavnější a nejoceňovanější román Brooklyn (č. 2010, přel. Daniela Theinová), v němž mistrovsky zpracoval téma emigrace, amerického snu a nemožnosti uniknout osudu. Jako skutečný literární chameleon se Tóibín také věnoval žurnalistice a literární historii a kritice. Kromě prací o irské dramatičce Lady Augustě Gregory vydal mimo jiné knihu esejů o Henrym Jamesovi. A odsud pak byl již jen krůček k fiktivní biografii Mistr, v níž zpracoval osud právě tohoto velikána amerického románu. 

Tento exkurz do žánru biografie, možná až skoro rodinné ságy, nezůstal v jeho tvorbě jediný. O dvacet let později se Colm Tóibín zaměřil na zdánlivě zcela odlišného spisovatele a jinou dobu – Ameriku a Londýn počátku 20. století vyměnil za Lübeck, Mnichov a Kalifornii, Henryho Jamese za Thomase Manna. Ve finále to až tak veliká změna nebyla. Oba spisovatelé pocházeli z dobře situovaných rodin, dostalo se jim vynikajícího vzdělání, oba měli bratry, kteří se také věnovali literatuře, a hlavně oba více či méně úspěšně bojovali se svou homosexualitou. 

Román Čaroděj začíná v roce 1891 smrtí Mannova otce, úspěšného podnikatele. Vztahy v rodině byly vždy problematické, už jen spojení chladného Němce a temperamentní a volnomyšlenkářské Brazilky bylo důvodem mnoha neshod. Pro nonkonformní vdovu a její nepraktické děti nebyl po otcově smrti život na německém maloměstě žádný med. Jako správná volba se nakonec ukázal Mnichov. Nejen co se týče práce, ale především jako místo, kde být jiný nemuselo nutně znamenat být předurčen k neúspěchu.

Thomas v Mnichově záhy dosáhl všeho, po čem tolik toužil: uspěl již se svým prvním románem, autobiografickou knihou Buddenbrookovi, ale především si výhodným sňatkem zajistil jednou provždy místo ve vyšších společenských kruzích. Seznámil se totiž s rodinou Pringsheimových – bohatou, židovskou a především velice pokrokovou. I když byl Mann (minimálně podle Tóibína) přitahován spíše Klausem, oženil se s jeho dvojčetem Katiou. Sňatek se kupodivu ukázal jako trefa do černého: Katia byla vším, jen ne buržoazní paničkou, nevadila jí ani skutečná sexuální orientace jejího manžela a ani to, že citlivá témata, jako homosexualita či dokonce sourozenecký incest, klidně zpracoval ve své literární práci. Mann v její osobě našel nejen matku svých budoucích šesti dětí, ale především objektivní kritičku svých děl a celoživotní oporu.

Tóibínův Mann je podobně jako jeho další postavy mužem vláčeným historií. Tvořit začal na přelomu 19. a 20. století, zažil avantgardu i 1. světovou válku. Jakožto od veřejně známé a uznávané osobnosti se od něj čekalo, že se bude vyjadřovat k zásadním událostem své vlasti. To bylo však to poslední, oč spisovatel stál. Nejšťastnější byl, když mohl dodržovat svou každodenní rutinu – ráno psát, odpoledne se procházet a zbytek času trávit s rodinou a dělat, že se ho události venku za okny netýkají. Ne vždy to však bylo možné. Jednou jedinkrát podlehl euforii doby, a to hned po konci 1. světové války, kdy napsal nacionalistický pamflet. Nedbal varování staršího bratra Heinricha, který na rozdíl od naivního Thomase dokázal vidět nebezpečí, která s sebou poválečný nacionalismus nesl. Plné důsledky pochopil Mann až po svém útěku z Německa v roce 1934 – především to, jak hrubě podcenil sílící národní socialismus.

Položidovská rodina, která v době hospodářské krize provokovala nejen opulentním bohatstvím, ale také „neněmeckým“ chováním některých svých členů (dvě nejstarší Mannovy děti, Erika a Klaus, herci a spisovatelé, byly i na tehdejší dobu velice nekonvenční, bisexuálně promiskuitní a doprovázely je skandály nejrůznější povahy), byla v přímém rozporu s „hodnotami“ nově vznikající říše. Mannovi se přestěhovali do Švýcarska, ale jako by stále nechápali, co se v jejich vlasti děje. Vetší část rodiny i příbuzných nechali v Mnichově, dokonce i v Praze, a dál žili nerušeným životem. Začátek 2. světové války je zastihl nepřipravené ve Švédsku a nebýt praktičtějších příbuzných a známých po celém světě, nikdy by se odtamtud nedostali, o to méně za oceán do Spojených států, které se na mnoho let staly jejich útočištěm.

Apolitický Mann se v Německu odmítal zapojit do jakékoliv propagandy. Za vše v životě se ale platí a i pohodlný život v Americe něco stál. Od Manna se očekávalo, že bude jako literární ikona a druhý nejvýznamnější německý emigrant po Einsteinovi působit na krajany ve Státech a po prohrané válce i na lidi v Německu. Ani jedno se Mannovi nezamlouvalo a sám dělal vše pro to, aby se z tohoto nepříjemného úkolu vyvlékl. Tóibín ho rozhodně nevykresluje jako kladného hrdinu, mnohem spíše jako lehce naivního a v mnoha ohledech sebestředného intelektuála, u nějž stála na prvním místě literatura a také jeho vlastní pohodlí. Píše romány, staví honosná sídla. Ale skutečné hodnoty mu unikají, což mu vyčítají i jeho vlastní děti. Podobně jako další Tóibínovy postavy je mužem několika identit a tváří, s nimiž bojuje tu úspěšněji, tu méně. Také je jednou z dalších postav, která celý život hledá skutečný domov a vlivem dějinných zvratů a zároveň některých stinnějších stránek své osobnosti ho nenalézá. Jak ukazuje Tóibín, nelze oddělovat osobní život od toho politického; stejně tak kultura je vždy provázaná s děním kolem. Chápali to všichni kromě samotného Manna.

Čaroděj Colma Tóibína je svým způsobem staromódní román – rodinná sága, která spolu s osudy slavného spisovatele a jeho rodiny provede čtenáře klíčovými událostmi první poloviny dvacátého století, a to nejen v Evropě, ale i v USA. Bere nás na cestu do mysli geniálního autora a ukazuje nám ho jako muže, který z mnoha důvodů nežil život, jaký chtěl. Je však škoda, že literatura, tedy to, v čem Mann exceloval, zůstává v tomto díle trochu na vedlejší koleji. Tóibín samozřejmě Mannova nejslavnější díla neopomíjí, ale Kouzelnému vrchu, Smrti v Benátkách i Doktoru Faustovi věnuje jen minimální prostor; spíš poukazuje na události či inspiraci, které vedly k jejich vzniku, a na následnou odezvu. Ano, čarodějům se pod prsty nekouká, ale možná mohl irský autor ve své fiktivní biografii Thomase Manna přece jen trochu pod pokličku Mannova kouzlení se slovy nahlédnout. Takto je Čaroděj čtivou (mj. i zásluhou precizního překladu Adély Bartlové) historickou ságou o jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století a také svědectvím o turbulentní době. Nic víc, ale také nic míň.