Britský prozaik Mark Haddon napsal knihu Spudveč! aneb 70000 světelných let, určenou primárně pro děti, již v roce 1992. Naprosto propadla a na dlouhý čas se na ni zapomnělo. Autor poté svůj nepochybný literární talent zúročil v celosvětovém bestselleru The Curious Incident of the Dog in the Night-time (2003, česky pod názvem Podivný případ se psem, Argo 2004), za nějž dostal mj. i prestižní Whitbreadovu cenu (dnes Costa Awards). Posléze publikoval další román pro dospělé, A Spot of Bother (2006, česky jako Problémové partie, Argo 2007). Ke svému dávno zaprášenému dílku, jež vyšlo v originále pod poněkud záhadným názvem Gridzbi Spudvetch!, se nicméně v roce 2009 vrátil a v přepracované verzi ho vydal tentokrát pod údernějším titulem Boom!. Nakladatelství Argo spolu s překladatelkou přesto ponechalo alespoň část původního názvu – a udělalo dobře. Právě tato tajuplná slova totiž v románu spustí celou lavinu událostí, do nichž se zapletou dva do té doby obyčejní školáci, Jim a Charlie.

Jim s Charliem jednou zaslechnou dva ze svých učitelů mluvit podivnou řečí. Nedá jim to a rozhodnou se (v první řadě Charlie) celé věci přijít na kloub. Následuje napínavé dobrodružství, které je zavede daleko z rodného města, ale hlavně před nimi otevře zcela neznámý, dosud netušený svět. Román Spudveč!... je ale v první řadě skvělou ukázkou pověstného britského humoru. Autor s lehkostí líčí maloměstské prostředí, současné britské školství, a zejména Jimovu lehce netradiční rodinu, kde matka zaměstnaná na vcelku vysoké pozici vydělává a otec v domácnosti se snaží ubíjet čas vymýšlením nových receptů.

Kritiku román neoslnil. Především recenze uveřejněná v deníku Telegraph nenechala v souvislosti s románem Boom! na Haddonovi nit suchou. Recenzenta neuchvátil ani spisovatelův styl, ani samotný příběh. Tomu vytýká zkratkovitost, nepůvodnost a mnohá klišé. Při četbě této recenze se však nelze zbavit dojmu, že její autor hodnotil dílo očima dospělého, navíc poněkud předpojatého. Očekával od knihy věci, které jsou pochopitelné v souvislosti s literaturou pro dospělé, ale nemusí již nutně platit v literatuře pro děti.

Literatura pro děti je svébytný literární žánr, jehož posouzení dospělými může být značně problematické. Dětí samých se však většinou nikdo neptá. Asi jen málokdo z renomovaných kritiků by v dospělosti se stejným zápalem četl knihy, nad kterými v dětství trávil celé hodiny s baterkou pod peřinou. Dnes by mu možná přišly prvoplánové, banální a mnohdy i schematické. A možná je to tak i v pořádku.

Haddonův román Spudveč!... však podle mého soudu není ani schematický, banální, ani nijak zvlášť jazykově či stylově upravený s ohledem na děti. Klidně by obstál i ve světě literatury pro dospělé. Děj ubíhá ve svižném tempu, s četnými dramatickými zvraty, navíc v něm nenajdeme ani žádná výrazně laciná řešení. Haddon v něm prokázal, že má se psaním děl, jež mohou být určena jak pro děti, tak pro dospělé, své zkušenosti. Například román Podivný případ se psem, dost netypicky vydaný ve dvou verzích určených právě dvojímu publiku, byl v mnoha ohledech specifický, mj. i díky tématu (chlapec trpící Aspergerovým syndromem), a každý čtenář si mohl v knize najít to své. Spudveč!... vyznívá mnohem jednoznačněji, a třebaže je psán hlavně pro děti, může zaujmout i náročného, klidně i lehce hnidopišského čtenáře. Dobrodružství, navíc se sci-fi zápletkou, nikdy nezevšední, o to méně, když je podané tak poutavě jako v případě tohoto Haddonova díla.

Mark Haddon udělal určitě dobře, když se zamyslel nad dopisem jisté učitelky, která zmiňovala jeho dávno zneuznaný román a poukázala na to, jak je mezi dětmi populární. I když román Spudveč!... asi nedojde takové slávy jako Podivný případ se psem, rozhodně by bylo škoda, kdyby prošel českými knihkupectvími bez povšimnutí. V záplavě každoročně vydávané literatury pro děti je to sázka na kvalitu. Nezbývá než doufat, že si k němu najdou cestu i čtenáři, jimž je určený, děti.