„Nejprve vám povím o loupeži, jíž se dopustili naši rodiče. Pak o vraždách spáchaných později. Ta loupež je důležitější, protože život můj a mé sestry obrátila tím směrem, jakým se pak ubíral. Kdybych to neřekl hned na začátku, nic by tak úplně nedávalo smysl.“

Těmito slovy začíná román amerického prozaika Richarda Forda Kanada. Ford není v českém literárním prostředí až tak známým autorem. Česky sice vyšly již v roce 1993 dvě jeho knihy Z pekla štěstí a Divočina a ve sbírce Vypravěči amerického jihu také jedna jeho povídka „Lásky“ (2006), ale s jeho nejvíce oceňovanými romány neměli zdejší čtenáři prozatím možnost se blíže seznámit. O to zajímavější může být proto četba jeho posledního románu Kanada, který ve skvělém překladu Jiřího Hrubého vydalo nakladatelství Paseka.

Pro začátek by možná stálo za to zastavit se u termínu, se kterým bývá tvorba Richarda Forda často spojována, což je takzvaný „dirty realism“ (špinavý realismus). Touto nálepkou označil Bill Bufford z časopisu Granta severoamerické autory, pro něž je typická zaujatost nejobyčejnějšími, až „nejsprostšími“ aspekty současného života, jež popisují prostým jazykem bez jakýchkoliv příkras. Ve své úvodní studii pro vydání časopisu z roku 1983 napsal:

„Pod pojem špinavý realismus spadá tvorba nejmladší generace amerických autorů. Píší o stinných stránkách současného života – opuštěných manželích, svobodných matkách, zlodějích aut, kapsářích, drogově závislých. To vše však se znepokojivým zápalem, někdy až na samé hraně grotesky.“

Po jazykové stránce je pro tyto autory typický literární minimalismus, tedy úsporné vyjadřování a mimo jiné nechuť k metaforám. Kromě Forda bývají do této kategorie autorů zařazována i taková slavná jména jako Cormac McCarthy nebo Carson McCullers.

Vrátíme-li se k úvodnímu citátu a samotnému románu Kanada, máme před sebou skutečně učebnicovou ukázku realistického románu, někdy se dokonce zdá, že díla skoro až dickensovské školy. Celý román je odvyprávěn retrospektivně šedesátníkem Dellem Parsonsem, kanadským učitelem, který hlasem svého šestnáctiletého já líčí v mnoha ohledech dosti bizarní příběh svého dětství, jež fatálně poznamenalo jedno jediné selhání jeho rodičů.

On a jeho dvojče Berner prožívali až do roku 1960 v podstatě nudné dětství. Kvůli otcovu zaměstnání u letectva se často stěhovali po vojenských základnách, tedy měnili nejen školy, ale i kamarády a známé. Dell byl proto spíše ušlápnutý, samotářský chlapec, který se těšil, jak se bude ve škole učit šachy a bude se věnovat včelaření. V roce 1956 jejich rodina zakotvila v Montaně ve městě Great Falls. Otec posléze od armády odešel a začal se protloukat všelijak. Obchody na hraně zákona a dluhy ho nakonec dohnaly k osudovému rozhodnutí – přepadnout spolu s manželkou banku.

Ať již byli jednotliví členové rodiny Parsonsů jacíkoliv, spojovalo je jedno: vždy se lišili od okolí. Bylo to dáno jednak častým stěhováním, vizuální odlišností a především nesourodostí rodičovského páru. Otec byl bodrý jižanský chlapík, matka drobná, skoro až chlapecká, napůl Židovka, a navíc intelektuálka, která by sice perfektně zapadla do newyorských nebo bostonských kavárenských kruhů, ale v malých městečkách kdesi na Středozápadě vždy vyčnívala. Jestli byli rodiče Parsonsovi považováni za výstřední či podivínské, „korunu všemu nasadili“ bankovní loupeží, „nejzfušovanější“ bankovní loupeží, jakou kdo kdy v těch končinách viděl. Nezkušení zločinci Parsonsovi totiž udělali všechny chyby, kterých se při tomto zločinu mohli dopustit. Hlavně však zcela nepochopitelně nedomysleli, jaké následky bude mít čin na jejich dospívající děti.

Jestli do té doby žila Parsonsova dvojčata ne úplně standardním způsobem, pak po zatčení rodičů se všechno v jejich životech zásadě změnilo. Přišli o oba rodiče, zázemí, jistotu rodinného kruhu a nakonec i jeden o druhého. Rodinné vazby byly zpřetrhány, každé z dětí se vydalo vlastní cestou.

Dell však nelíčí ani své dětství, ani samotný zločin se záští a v podstatě ani s ironií nebo lítostí. Jeho popis je skoro až strojový, jako by on sám nebyl důsledky zločinu vlastních rodičů nijak zasažen. Jako by si ani neuvědomoval, jak moc jiný život by prožil, kdyby se nestalo, co se stalo. Jeho vyprávění ubíhá stále v stejném tempu, bez odboček a vzruchů, rozvláčně, někdy skoro až stereotypně. Neustále čekáme, že se něco stane, něco, co Della vytrhne z jeho letargie, co najednou všemu dá – po mcewansku – jiný rozměr a převrátí to vzhůru nohama. Jenže my již od první věty víme, co se stalo. Jen se postupně dozvídáme, jak se to událo přesně a co následovalo. Ani Dellův útěk do Kanady nepřinese očekávaný úkrok stranou. Třebaže se dostane do ještě bizarnější společnosti, než v jaké se pohyboval v Americe (místní lovci, před trestem uprchnuvší atentátník a majitel hotelu v jedné osobě atd.), soukolí jeho života se točí dál a on jen mlčky přihlíží. Dell musel ze dne na den dospět, zapomenout na veškeré sny a tužby. Svět dospělých vstoupil do toho jeho, ještě dětského, s veškerou krutostí a naléhavostí a Dell neměl čas se ani zamyslet. Prostě jen musel přežít a vydržet, neptat se po příčině věcí a událostí, po hlubším smyslu.

Fordův román působí do určité míry tradičně. Při jeho četbě si nelze nevzpomenout na již zmiňovaného Dickense nebo třeba i Johna Steinbecka – abychom zůstali na americkém kontinentě. Ano, pro některé čtenáře může být až příliš realistický, tradiční, pomalý a rozvláčný. Ale v tom právě spočívá jeho kouzlo. Jeho síla není v prvoplánových rekvizitách či šokujících zvratech, ale právě v precizním stylu. A náladě. V jeho pochmurnosti a rezignovaném fatalismu.