Velká očekávání jsou vždy problematická. Pokud jste začínající autor, nikdo vás nezná a vy můžete jen překvapit. Jestliže však máte tu „smůlu“, že se svými prvními pracemi výrazněji uspějete, zůstane již laťka nastavena zatraceně vysoko. Ať se budete snažit sebevíc, budou čtenáři i kritici už vždy srovnávat všechnu vaši další tvorbu s vaším nejúspěšnějším dílem.

Přesně to je i případ Louise de Bernièrese. Když se jeho jméno ocitlo v roce 1993 na prestižním seznamu nejlepších mladých autorů časopisu Granta (spolu s např. Alanem Hollinghurstem, Carylem Phillipsem, Hanifem Kureishim, Jeanette Wintersonovou či Kazuem Ishigurem), měl už na kontě trojici oceňovaných románů, jimiž se trochu svezl na vlně popularity magického realismu a jihoamerické literatury vůbec (Válka o zadnici dona Emanuela /1990/, Seňor Vivo a drogový baron /1991/ a Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána /1992/). To „nejhorší“ však mělo teprve přijít. Mandolína kapitána Corelliho (1994) vystřelila Bernièrese do skutečně hvězdných výšin – byla přeložena do několika desítek světových jazyků, vysloužila si neméně populární filmové zpracování a později rovněž divadelní verzi a nádavkem definitivně zničila ospalou idylku na řeckém ostrově Kefalonia, kde se román odehrává. Bernièresův pozdější román Ptáci bez křídel (2004) byl minimálně stejně kvalitní jako Mandolína kapitána Corelliho, kniha Partyzánova dcera (2008) se dokonce probojovala do užších nominací cen Costa. Louise de Bernièrese však budou mít všichni nadosmrti v paměti hlavně jako tvůrce Mandolíny.

Nežádoucí generalizaci a škatulkování se ostatně nevyhnula ani jeho nejoceňovanější tvorba. Pokud se mluví o Bernièresovi, skloňuje se ve všech pádech magický realismus, mluví se o literárních experimentech, zkratce a postmoderních hrátkách s historií; na jedné straně též o zálibě ve frašce, tragikomice a absurditě, na straně druhé o elegičnosti a Bernièresově schopnosti poukázat prostřednictvím tragických osudů zdánlivě bezvýznamných jednotlivců na klíčové historické události, jejichž zásluhou se ve 20. století nenávratně proměnil svět. Louis de Bernières situoval většinu svých děl do zahraničí, ať již to byla Jižní Amerika, řecké ostrovy, nebo Turecko. Až by se mohlo zdát, jak ostatně píše ve své recenzi na Ptáky bez křídel Ladislav Nagy, že se v kůži Angličana necítí dobře, že snad před čistě anglickými tématy utíká. Není to až tak úplně pravda. Anglickému prostředí v minulosti zasvětil například některé ze svých povídek. A pokud tento svůj dluh vůči rodné zemi něčím definitivně splatil, pak to je první část zamýšlené trilogie – rodinné ságy – nazvaná Prach, který se snáší ze snů (2015), do češtiny převedená v roce 2018 již tradičně zásluhou Bernièresova dvorního překladatele Viktora Janiše.

Rozsáhlá sága rodiny McCoshových se začíná odvíjet v roce 1902 v honosném sídle na londýnském předměstí Eltham na zahradní slavnosti u příležitosti korunovace krále Eduarda VII. Pán domu Hamilton McCosh je skotský obchodník a vynálezce, který sice přišel k relativně úctyhodnému majetku, ale ne už takovému postavení, jaké by si pro sebe i jejich čtyři dcery představovala jeho snobská žena. Edvardiánské roky rodina McCoshových tráví radovánkami a družnou idylou spolu s dalšími dvěma rodinami ze sousedství – Pendennisovými, pocházejícími z Ameriky, a anglo-francouzskou rodinou Pittových. Jejich děti se navzájem zbožňují. V jednom případě, konkrétně mezi Rosie McCoshovou a Ashbridgem Pendennisem, však dětská náklonnost přeroste i v něco mnohem silnějšího a trvalejšího.

Rodinná sága je literární útvar, který proslavil v kontextu britské literatury především John Galsworthy svými „Forsytovými“. Oproti původnímu významu termínu „sága“, kdy šlo o islandská či germánská epická vyprávění pojednávající o hrdinských skutcích, měla Galsworthyho „sága“ silně ironický podtón a jeho postavy měly k hrdinům v pravém slova smyslu značně daleko. Rodinné ságy z lepších kruhů však i díky Galsworthymu získaly, minimálně na Britských ostrovech, na značné popularitě (stačí se podívat na obrovskou oblibu televizního seriálu Panství Downton); především ty z nich, které začínají na konci zlaté viktoriánské éry, překlenují období první světové války a líčí kontrast mezi starou dobrou předválečnou Anglií a novými pořádky, v nichž mnozí jen těžko hledali uplatnění.

Dějová linka je tedy v románu Prach, který se snáší ze snů předem daná: edvardiánská Anglie, viktoriánské nostalgie, začátek 1. světové války a její hrůzy, konec války a snaha začít znovu. Kontrast bezstarostné a sluncem prozářené idyly a válečných let, kdy kolem každé rodiny bez rozdílu dnes a denně obcházela smrt – a co si nestihla vzít v zákopech a bojištích ve Francii, uchvátila během epidemie španělské chřipky. Válka zasáhla opravdu každého. Rodina McCoshových vzhledem k tomu, že měla čtyři dcery, nepřišla sice o nikoho přímo v bojích, ale i tak ji válečné události citelně poznamenaly. V první řadě ztratila nejstarší dcera Rosie snoubence, svou dětskou lásku Ashbridge Pendennise, který zemřel na následky válečných zranění. Rosie jakožto hluboce věřící se z této ztráty nikdy nevzpamatovala, třebaže jí tato tragická událost přivedla do cesty náhradu v podobě Daniela Pitta. I další členy rodiny válka poznamenala, otce finančně, matku zase na duševním zdraví, poté co byla přímo na ulici očitou svědkyní náletu a následného masakru dětí a blízkých přátel.

Bernières si pro první díl své ságy vybral formu „vícehlasu“ – jednotlivé očíslované kapitoly kratšího rozsahu, vždy uvedené podtitulkem jasně definujícím téma kapitoly (Má duše volá k tvé, Svatební noc, Srdce mé tíží vzpomínky aj.), vypráví pokaždé někdo jiný a stejně tak se mění i autorská řeč – od vševědoucího vypravěče přes er-formu až po ich-formu. Právě tuto stavbu kritika Bernièresovi opakovaně vytkla jako příliš prvoplánovou, průhlednou a neinvenční. Je pravda, že až takto tradiční pojetí románu je u Bernièrese překvapivé, jednak v kontextu jeho předchozí tvorby, jednak srovnáme-li jeho ságu kupříkladu s dalším podobným dílem poslední doby, diptychem rodinných kronik Kate Atkinsonové (Život za životem a Bůh v troskách). Atkinsonové romány se Bernièresovu Prachu, který se snáší ze snů v mnohém podobají, minimálně volbou historického období a klíčovými událostmi. Její zpracování se však od Bernièresova diametrálně liší. Atkinsonová si ve svých knihách postmoderně pohrává s časem jako kočka s myší: neváhá uvrhnout čtenáře do nejistoty v podobě četných a nečekaných návratů do minulosti, nechá je lámat si hlavu nad několika paralelními scénáři i zmnoženými konci. Její hrdinka prožívá svůj život znovu a znovu – jako by se kdykoliv, když dorazí na pomyslnou křižovatku, vydala dalším, dosud neprobádaným směrem. Prach, který se snáší ze snů se taktéž logicky neubrání srovnání s nejspíš nejslavnějším románem Iana McEwana Pokání, v němž hlavní dvojice protagonistů podobně jako Rosie a Ashbridge odchází do války, respektive on na frontu a ona jako sestra do nemocnice pečující o zraněné. I McEwan vystavil čtenáře literárnímu experimentu ve formě nejistého konce a popření interpretace událostí z úst nevěrohodné vypravěčky.

Třebaže by se mohlo zdát, že v tomto srovnání nemůže Bernièresova rodinná kronika obstát, opak je pravdou. Ač formou tradičnější a přímočařejší, je jeho Prach, který se snáší ze snů neméně působivý a strhující. Právě střídání hlasů, stylů, proměňující se jazyk v závislosti na společenském postavení mluvčího, všechny ty dopisy ze zákopů, poezie i deníkové záznamy dodávají Bernièresovu románu nebývalou energii a autentičnost. Jistě, chybí někdejší Bernièresův specifický humor, nadsázka a ironie. Místo nich však dostaly mnohem větší prostor postavy samé, mnohdy dvojice postav zosobňující dvě strany téže mince. Rosie a kaplan (pozdější manžel její sestry) – dva věřící, avšak se zcela neslučitelným pohledem na Boha a víru jako takovou. Otec McCosh a jeho snobská a úzkoprsá žena, Ashbridge a Daniel, oba zamilovaní do Rosie, oba váleční hrdinové, tak podobní a přitom tak odlišní.

Jestliže je Bernières v něčem stále mistr, pak je to detail – ona příslovečná drobnost, jíž vždy tne do živého. Vojáci utírající se na latríně milostnými dopisy někoho jiného, jedna dvě věty, jimiž dokáže nekompromisně odhalit hloupost a nadřazenost matky McCoshové, pár slov vystihujících v maximální krutosti umírání zraněného vojáka v blátě jen několik stop od zákopů. Právě tento smysl pro detail, úspornost vyjadřování spolu s výjimečným citem pro jazyk a literární formu pozvedají Bernièresovu kroniku prvních desetiletí dvacátého století vysoko nad mnohá další podobná díla.

Zásluhu na tom má i výborný překlad Viktora Janiše (podepřený na české poměry dnes již bohužel ne vždy viděnou přepečlivou redakcí Jiřího Hrona). I laikovi musí být jasné, kolik času musel překladatel strávit nad dohledáváním letecké terminologie a reálií z války vůbec, vnímavější čtenář se nejspíš pozastaví i nad proměnami literárního jazyka, které si vyžádalo střídání vypravěčů i perspektivy a jež musely zohlednit různou jazykovou úroveň jednotlivých mluvčích. O epistolárních pasážích a poezii ani nemluvě. I proto nezbývá než doufat, že si tato historická sága najde své nadšené čtenáře, kteří v ní nebudou hledat další Mandolínu kapitána Corelliho a hlavně kteří svým zájmem podpoří vydání dalších dvou části plánované trilogie. Byla by škoda o ně v českém překladu přijít.