„P. byl správcem lejster. Každý spořádaný člověk uzná, že je to ta nejnáročnější a nejzodpovědnější práce v celé státní správě.“ A není nic důležitějšího než lejstra. Účtenky, očíslované zákony, vyhlášky a prováděcí předpisy, štítky, fascikly a řada dalších propriet, k nimž je třeba přistupovat s náležitou vážností. P. byl vždy oddaným úředníkem a teď, po roce služby, se mu dostalo dosud nepoznaného privilegia: byl mu svěřen klíč od kanceláře a on bude po celých čtrnáct dní moci vcházet a vycházet zcela dle své vůle.

Již u jména hlavního hrdiny irského románu Klíč (přesněji řečeno iniciály P.) si zběhlejší čtenář nepochybně vzpomene na jinou, mnohem slavnější literární postavu – nešťastného Kafkova zeměměřiče K. Podobnost to není v žádném případě náhodná. Autor románu, irský prozaik Máirtín Ó Cadhain, se zálibou v Kafkových románech netajil a s pražským německy píšícím autorem ho pojil i podobný osud: zkušenost s ubíjející prací úředníka. Kafka zastával úřednický post po většinu svého krátkého života (od roku 1908 až do předčasného penzionování v roce 1922 pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně pro Království české, zpočátku jako koncipient, poté se vypracoval až na pozici tajemníka). Kafkův postoj k této práci byl značně ambivalentní – na jednu stranu lze v jeho korespondenci nalézt povzdychnutí: „Moje zaměstnání je pro mne nesnesitelné, protože odporuje … mému jedinému povolání, a tím je literatura“; zároveň je však známo, že práci vykonával vzorně, byl všeobecně oblíbený a na své výsledky a dosažnou pozici hrdý. To o Máirtínovi Ó Cadhainovi rozhodně říct nelze. Ten se k úředničině – jmenovitě k práci v překladatelském oddělení irského parlamentu – dostal po úspěšné, byť krátké kariéře venkovského učitele a ředitele školy a válečné internaci až po skončení druhé světové války. Třebaže by se takové místo mohlo z mnoha důvodů zdát jako ideální, kde se literát mohl věnovat své největší životní vášni, irskému jazyku, opak byl pravdou: po životě v Connemaře, v podstatě idylickém, byl Ó Cadhain konfrontován s absurdním světem lejster, služebních předpisů a neprostupných hierarchií, který jej ubíjel a ničil a jemuž čelil pouze ironií a humorem sobě vlastním. Unikl až po dlouhých devíti letech, když si našel cestu do přednáškových sálů dublinské Trinity College.

Zápletka románu Klíč (v originále An Echoir, 1967) není bůhvíjak složitá. Úředník P. uvízne shodou nešťastných okolností ve své kanceláři, již mu po dobu své nepřítomnosti svěřil jeho nadřízený. P. je loajální úředník, vždy dodržuje veškerá nařízení, bezezbytku plní svěřené úkoly a vystříhává se činností zapovězených. Úřední majetek je pro něj tabu a cení si jej víc než vlastní pohodlí, a jak se postupem času ukáže, i víc než svůj život. I proto nevyužije jediné racionální možnosti, jak z vězení za zamčenými kancelářskými dveřmi uniknout. Stejně jako Kafkův K. jen rezignovaně čeká, až se blíže nespecifikovaná vyšší moc umoudří: K. čeká, až dostane vysněnou práci, P. na to, až bude vypuštěn na svobodu. Oba bojují proti vyšší síle – a je jedno, zda ji představuje čistě jen úřednická mašinerie, nebo sám Bůh. V Ó Cadhainově případě je to ostatně totéž. V jeho Klíči je patrný v Irsku všudypřítomný silný vliv katolické církve – i proto P. chová ke svému úřadu až nábožnou úctu a k jeho majetku přistupuje s bázní spořádané ovečky. Telefonní přístroj nebo obyčejná tužka jsou pro něj stejně nedotknutelné jako hostie na tabernáklu. P. se bojí absurdní a kruté mašinerii jakkoliv vzepřít, ani ne tak ze strachu o místo, ale proto, že by on, jedno z koleček obrovského soukolí pohánějícího gigantický stroj, mohl tuto velkolepou instituci zadrhnout nebo nedejbože poškodit. Navíc každé znesvěcení bývá po zásluze potrestáno – tak jako je v případě P. zapovězená manipulace se služebním telefonním přístrojem potrestána zlomeným klíčem v klíčové dírce.

Aby však bylo možné něco uctívat, musí to „něco“ také náležitě fungovat (v ideálním případě). Ó Cadhainův Klíč totiž není, na rozdíl od Kafkova Zámku, „pouhé“ existenciální drama, kde osamělý, zneuznaný a životem zkoušený hrdina v beckettovském duchu marně čeká na Godota. Je to v první řadě geniální fraška, gradující až ke grandióznímu finále. Ona posvátná kráva, jíž se Ó Cadhainův úředníček bojí byť jen pohlédnout do tváře, není v žádném případě dokonale promazané soukolí. Tak jako na všech úřadech po celém světě panuje na tom P.-ově chaos a šlendrián nejhrubšího kalibru. I proto se P-.ovy snahy zachovat se loajálně a dodržet za každou cenu předpisy zvrtávají v čím dál komičtější sled větších či menších katastrof, jež směřují k očekávanému a nevyhnutelnému konci.

Raný Ó Cadhainův román Hřbitovní hlína z roku 1947 (jejž do češtiny převedl stejně kongeniálním způsobem jako Klíč specialista na irskou literaturu a jazyk Radvan Markus a vysloužil si za něj v roce 2018 po právu Magnesii Literu za překlad) je román venkovský. Hlavní roli v něm hraje barvitá irština, jejíž zásluhou nabývá hádka nebožtíků na venkovském hřbitůvku nečekaných rozměrů. Ačkoli Klíč vyšel až těsně před Ó Cadhainovou smrtí (byl součástí sbírky An tSraith ar Lár, česky Pokosené obilí, z roku 1967) a je zasazen do zcela odlišného prostředí, hraje v něm irština snad ještě důležitější roli než v autorově nejslavnějším opusu. Jednou z Ó Cadhainových celoživotních posedlostí bylo prokázat, že téměř vyhynulý keltský jazyk je dostatečně živoucí na to, aby v něm bylo možné napsat opravdový román. Povedlo se mu to samozřejmě již s Hřbitovní hlínou, ale to byl přece jen román z irského venkova, s nímž byla aktivní znalost irštiny povětšinou spojována. U Klíče Ó Cadhain irštinu použil v ryze městském prostředí a v příběhu, který mohl úplně stejně fungovat v jakémkoliv jiném jazyce a jakékoliv jiné zemi. Tam, kde se irštině nedostávalo prostředků, si vypomohl venkovskou metaforikou, originalitou a hravostí. Jeho jazyk dokázal plně vystihnout všechny kýžené nuance: od sterility a rigidity úřednického světa až po živelnou vulgaritu některých postav.

I když Klíč zachycuje příběh v rozsahu pouhých několika dnů v životě úředníka P., ten není jedinou postavou. Protipólem ustrašeného a bezradného mužíčka jsou ženy, které v románu hrají sice vedlejší, ale nadmíru důležitou roli. Ačkoli se o nich nemluví v románu zrovna pěkně, jsou to právě ony, které ze šedi a strnulosti panující na úřadě vyčnívají. Ať už je to uklízečka, která se k P. jako jediná zachová lidsky, či jeho „stará“, která tam po manželově nepřítomnosti vtrhne a začne jednat. Ano, P.-ova manželka je fúrie nejhoršího kalibru, která se o něm a jeho manželských kvalitách vyjadřuje značně nevybíravě, na druhou stranu je však jediná, kdo doopravdy jedná a kdo vidí věci realisticky. Především vnímá bez jakýchkoliv příkras P.-ovo slabošství a pasivitu. Samostatnou kapitolou jsou pak postavy politiků. Zcela příhodně je autor obdařil „mluvícími jmény“ (Olin O’Šulin, Tomislav O’Prďoch). Jejich tlučhubovství, populismus a snaha využít osobní tragédie jednoho bezvýznamného človíčka ve svůj prospěch jsou stejně aktuální dnes, jako byly v Ó Cadhainově době.

Třebaže situace irského jazyka ani zdaleka není růžová (podle oficiálních dat z roku 2016 jí denně mluví ani ne dvě procenta obyvatel, aktivně ji ovládá méně než 40 procent a na venkově pomalu vymírá), sílí o ni zájem v městech a také v intelektuálních kruzích. Jen málokdo pro ni udělal tolik jako Máirtín Ó Cadhain – svým aktivismem, novinářskou a v první řadě literární činností. Hřbitovní hlína má sice v Ó Cadhainově díle výsostné postavení, ale jeho pozdní novela Klíč by rozhodně neměla být opomíjena – už jen kvůli svému univerzálnímu poselství, jazykovému mistrovství a výjimečnému smyslu pro humor.