Vosoby a vobsazení:

Logan Hartnett, alias Albín alias Čahoun alias pan Há, frajer, drsňák a kápo Hartnettový Parády v jedný vosobě, bez děcek

Macu Hartnettová, rozená Imaculata, Loganova stará, krasavice, to teda jo, teda až na to, že se jí jedno voko stáčí trošinku k tomu druhýmu

Holčina Hartnettová, Loganova matka, na krku devětaosmdesátku, na dietě tvrdýho chlastu a vodtučňovacích pilulí, možná stará, ale rozhodně vlivnější, než co by se komu zdálo

Jenni Čing, čubka

Gemba Broderick, co se vrátil do Bohane po mnohaletým vyhnanství a všichni čujou, že má něco nekalýho za lubem, dost možná se i pomstít Čahounovi, že mu přebral kdysi ženskou

Šlapky, sígři, barmani a bordelmámy a cajti, který všicky do jednoho svrbí tohle město.

A pak Bohane, divný místo kdesi na západě, ve kterým svrbí úplně všechno. „A ať už to svrbí, co chce, jde to sem od tý řeky. To je bez debat: ta naše poskvrna, ten závan špatnosti, co u nás zamořuje vzduch, se táhne od vody. Jakože od řeky Bohane: to o ní je tu řeč. Ten zvolovolnej příval černejch vod si to sem hučí až z pustin Velký Nicoty, to z tý řeky se vytřelo město a hned po ní vyfáslo jméno: Bohane.“

A nakonec řeč bohanskejch, ta „hustá“, drsná divná řeč, ve který není místo pro sentiment a zbytečný vokolkování.

Kde jsme se to vlastně octli? Kdesi na západním irském pobřeží, (snad) někde uprostřed močálů, po nichž se prohání meluzína a pak také tu a tam některý z příslušníků rodinných klanů, které místo ovládají. Nejlepší je někam zalézt, nevystrkovat nos a užívat si buď s nějakou šikmoočkou, nebo si dopřát trochu toho „sněníčka“.

Přesně takovou otázku, kterou začíná předchozí odstavec, si klade každý, kdo se začte do prvních několika kapitol románu irského spisovatele Kevina Barryho U nás v Bohane. Jedním z hlavních rysů této knihy je již od prvních slov vágnost. Nevíme, kde přesně jsme ani co za svět nám to autor naservíroval. Trvá několik kapitol, než si uvědomíme, že to není svět současný, ale budoucí, přesněji rok 2054, tedy že Barryho román není nějaká ponurá tarantinovská gangsterka, ale spíše netradiční dystopie.

V „Bohane“ navíc ani tak moc nejde o děj. Ten by se dal shrnout do několika málo vět. Hlavní roli hraje především atmosféra a také způsob, jakým Barry svou dystopii uchopil. Divadelně filmový úvod této recenze nebyl zvolen náhodně. Mnohem víc než prózu připomíná totiž U nás v Bohane divadelní hru nebo filmový scénář. Střídají se jednotlivé obrazy, aktéři vstupují do děje, odehrají si svůj výstup a poté zase ustoupí za oponu a pustí na scénu, jež zůstává v podstatě stále stejně nehostinná, dalšího herce.

Každá z postav sehraje v „Bohane“ své vlastní, malé, osobní drama. U Logana Hartnetta je to příběh mocného člověka, který má zdánlivě vše, ale už ho zmáhá být tím obávaným panem Há, a který ví, že se mu život každou chvíli nejspíš sesune jako onen pověstný domek z karet. Jeho žena Macu se zase dostala do fáze, kdy je nucena ohlédnout se zpět a kdy podlehne stejně jako tolik jiných lidí v Bohane nostalgii – nejsmrtelnější chorobě, která město stravuje jako rakovina. Zdá se, že všech pět pohromadě má jen bezmála devadesátiletá Holčina, dost možná alkoholička a fanatická fanynka sto let starých hollywoodských trháků, ale především pořád ještě mazaná ženská, která má zkušenosti a především „čuch“ na lidi. Sice nevychází z hotelového pokoje a Bohane vidí jen skrz zatažené závěsy, ale i to jí stačí na to, aby vytušila, že se brzo něco semele a taky kdo za tím bude stát. Ne nadarmo za ní půlka města chodí jako ke zpovědi.

Atmosféra Barryho „Bohane“ je vskutku působivá. Autor do něj promítl své vidění Irska, zkušenost z dětství, které strávil v Limericku a Corku a především svou fascinaci „malými“ lidmi, nejobyčejnějšími z obyčejných, jejichž specifická mluva a životní názory se staly hnacím motorem celého románu. Barry se touto cestou nevydal poprvé. Již v povídkových souborech Přece existují malá království a Temně se táhne ten ostrov ukázal svět lidí pohybujících se na samé hranici mezi životem a živořením, svět svérázných postaviček, které se pokoušejí vymanit z beznaděje a zoufalství, falešných nadějí a bláhových ideálů a najít své místo ve světě.

Jak velice přesně poznamenala překladatelka Alena Dvořáková, Bohane je nejvydařenější z těchto Barryho malých království. Lidé v něm jsou jako ve vězení. Dusí je drsná příroda kolem, v níž nemůže nikdo se zdravým rozumem obstát, stejně jako nikdy nevysvětlená tragédie „starého“ světa, z nějž zbyly jen odlesky v podobě starých filmů, záznamů průmyslových kamer a nejrůznějšího oblečení, kterému jen ti největší štramáci a krasavice dokáží tu a tam vrátit jeho někdejší „šmrnc“. Hlavně však je tu lidská přirozenost, ona svrbící špatnost, která všem bohanským zalezla za nehty a které se mohou jen těžko bránit. Život v Bohane je drsný, krutý, smrt je tu na denním pořádku. Stala se nedílnou součástí jejich života, stejně jako sex, alkohol, drogy a násilí.

Byla by však chyba vnímat Barryho vizi budoucnosti jako bezbřehý pesimismus. Podobně jako v jeho povídkách se i zde lidé ponurosti, bezútěšnosti a krutosti brání. Někdy až melodramaticky a kýčovitě „ryzím“ citem, kvůli němuž jsou ochotni zemřít, jindy pragmatickým nadhledem. V první řadě však prostřednictvím nadsázky a humoru, možná že černého a hodně „na hraně“, ale pořád ještě humoru. A také tu je ještě jeden únik – záliba v krásnu, která provází lidstvo již od nepaměti. A je jedno, zda to je pozlátková krása hollywoodských bijáků, nebo diskutabilní elegance šněrovacích bot, korzetu a lyžařských kalhot. Každý v Bohane vidí krásu, jejíž pomocí se dá unikat tíživé existenci všude kolem, v něčem jiném. Ostatně i smrt, respektive vražda může být krásná, ba přímo poetická.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, klíčovou roli hraje v románu U nás v Bohane jazyk, přesněji řečeno mluva, protože román je velmi „orální“. Je třeba vyzdvihnout heroický výkon překladatelky, která stála před nelehkým úkolem. Jak zachytit skutečně svébytný jazyk originálu, balancující na pomezí živého dialektu, argotu, slangu, navíc okořeněného nesčetnými vulgarismy a především neologismy? (Jak sám autor přiznává, jeho „bohanština“ je vymyšlená.) Alena Dvořáková podle mého názoru zvolila dokonale fungující kompromis. Mnoha škarohlídům navzdory použila jako základ obecnou češtinu, která však není přemrštěná a díky vhodně zvolené míře dobře funguje i v psaném textu. Tento základ pak „prošpikovala“ nejrůznějšími slangovými, argotickými i dialektickými prvky a také mnohými neologismy, které z textu nijak nevyčnívají, ale naopak přesně korespondují s atmosférou románu. Třešničkou na dortu pak je i skvělý překladatelčin doslov, informativní a vysvětlující, ale zároveň neobyčejně souznící s předchozími 287 stranami románu.

Román U nás v Bohane není určitě román pro všechny. Hodně čtenářů nejspíš odradí jeho neobvyklý literární jazyk, případně typicky irská ponurost a bezútěšnost, která rozhodně není synonymem „hezkého čtenářského zážitku“. Čtenáři, kteří však dokážou od těchto předsudků odhlédnout a dočtou román až do konce, rozhodně neprohloupí. Odměnou jim bude dystopická vize světa viděná očima irského spisovatele Kevina Barryho – možná absurdní a krutá, ale ve své zvrácenosti až komická a mnohdy i v jednotlivostech podivně krásná – do níž autor promítl až překvapivě mnoho ze současného i minulého Irska.