Píše se rok 1978. John Lennon, toho času dávno na sólové dráze, přebývá spolu s Yoko Ono a jejich synem Seanem v Americe. Beatles jsou (minimálně pro něj) již minulostí, Lennon se věnuje spíš avantgardnímu umění, alkoholu a politice. Kromě zaznamenané oslavy jeho 38. narozenin a třetích narozenin jeho syna se z tohoto roku o jeho životě bez důkladných rešerší v archivech jinak nic moc konkrétního nedozvíme. Co přesně John Lennon dělal, kde byl, jak trávil čas? Co když se, dejme tomu, ve snaze zažehnat tvůrčí krizi vrátil do Anglie, a dokonce i do Irska, odkud pocházeli jeho předci, a strávil několik dní na ostrově Dorinish, který v roce 1967 koupil ve slevě za 1550 liber?

Co to je vůbec za nápad, pořídit si vlnami bičovaný kamenitý ostrov kdesi na západním pobřeží Irska, který nejlepší léta zažil v druhé polovině 19. století, kdy na něm v jedné době žilo dokonce celých 15 obyvatel a po němž se od té doby prohánějí tak maximálně ovce či nějací zbloudilí hippíci, kteří se na ostrov vydávají od dob, kdy tam slavný zpěvák založil lehce výstřední komunu? John Lennon ostrov původně zakoupil v naději, že díky němu najde se svou rodinou vítaný klid a útočiště. Z plánu samozřejmě sešlo, zpěvákovy návštěvy ostrova by se daly spočítat na prstech jedné ruky a po jeho náhlé smrti v roce 1980 Yoko Ono ostrov prodala a peníze věnovala irskému sirotčinci. Tento jeho výstřelek však neplánovaně posloužil dalšímu účelu. Stal se velice nosným námětem druhého románu irského prozaika Kevina Barryho nazvaného Broukobol (s jehož prvotinou se mohli čeští čtenáři seznámit již před časem pod názvem U nás v Bohane).

Divný, hořký, drsný, vulgární, ulítlý, bizarní a také snový. Takových přívlastků se dostalo imaginárnímu výletu, který Barry skoro až filmovou metodou v Broukobolu zachytil. Ano, je to román o Johnu Lennonovi, muži pronásledovaném na každém kroku novináři a také očekáváními, román o jeho nepovedeném výletě na ostrov, na němž chce najít samotu a možnost „vykřičet se ze všeho, co ho žere“, a dost možná při této specifické terapii Arthura Janova, jíž John a Yoko propadli v roce 1970, najít kýženou inspiraci pro další tvorbu. Zároveň to je však naprosto přízračné zachycení cesty, která, byť vedena jasným záměrem, nakonec žádný konkrétní cíl nemá. Zcela v souladu s původním mottem Johna McGaherna „… ostrov ze všech nejnevyzpytatelnější – první osoba jednotného čísla“ Barry zachycuje hledání sebe sama, smyslu života a smrti, Lennonovo, ale vlastně kohokoliv dalšího.

Ve skoro až beckettovském bloudění a čekání na zjevně nedostižné, v bloomovské odyseji od jednoho katastrofického a bizarního setkání ke druhému (hospoda, přístav, šílené osazenstvo v hotelu Ametyst), kdy se proti Lennonovi a jeho švejkovsky nespolehlivému průvodci Corneliovi spikne počínaje počasím a místními lidmi doslova celý svět, je předem jasné, že Lennon nikde nenalezne to, co tak zoufale hledá. Není ostatně divu. Kdyby si pro svou terapii vybral jakékoliv jiné místo než západ Irska, možná by byla nějaká naděje. Výše citovaný John McGahern se nechal slyšet, že nic jako Irsko 20. století neexistuje. Že Irsko přeskočilo z 19. století rovnou do toho 21. Také Irsko, které ve svých románech zachycuje Barry, je skrz naskrz divné místo, zvláštně bezčasé, zabydlené bizarními figurkami, které balancují na hraně šílenství a mnohdy i zločinu a ve svých promluvách si neberou absolutně žádné servítky. Oba Barryho romány takto stojí především na jazyku, na svérázné místní mluvě postav, která se sice může zdát na první pohled drsná a nadmíru vulgární, ale která má svůj zvláštní až komický půvab a jejíž podoba i užití jsou více než opodstatněné.

Prvních dvě stě stran románu Broukobol je v podstatě jeden dlouhý dialog vedený mezi Johnem Lennonem a Corneliem, případně vnitřní monolog, který vede John sám se sebou. Pak se však ve chvíli, kdy už čtenář poněkud zemdleně ztrácí nit a skoro i trpělivost (obzvlášť po nepříliš příjemném zážitku v hotelu Ametyst), zvedá zničehonic opona a do románu vstupuje po sternovsku sám autor, aby s časovým odstupem podnikl stejnou cestu jako kdysi Lennon a aby, dost možná trochu školometsky, osvětlil některá fakta z Lennonova života, jež by mohla čtenáři ve fragmentárně vystavěném příběhu odvyprávěném na předchozích stranách snadno uniknout.

Je otázka, zda tato trochu násilně vložená pasáž románu nakonec prospěla, nebo spíše uškodila. Někteří kritici ji autorovi vyčítají, mají za to, že zcela zbytečně přetrhla tok hlavního příběhu a faktografie v ní obsažená je absolutně zbytečná. Dle mého názoru však tato vsuvka funguje. A to z mnoha důvodů. Ať již proto, že si předchozí, hodně roztříštěné pasáže trochu ukotvíme v kontextu, nebo kvůli určité paralele mezi Lennonem a autorem samým. Oba jsou to poněkud rozháraní umělci, s traumatickým dětstvím (v tomto pseudoautobiografickém díle, jímž Broukobol do určité míry je, Kevin Barry poprvé literárně zpracoval brzkou ztrátu matky), putující z místa na místo. Tato vložená část také dodá čím dál rychleji vířícím událostem románu jakýs takýs řád, zvolní je a usměrní. Obě postavy pak v podstatě splynou, jejich osudy se protnou a výsledkem je originální proud autentické řeči, myšlenek, vzpomínek a obrazů krajiny, někdy komicky absurdních a bizarních, jindy podmračených a podmáčených příbojem a deštěm. Přesně takových jako samo Irsko.