Autorovi se nemůže stát nic lepšího, než když se mu po letech snažení konečně povede prorazit a z jeho románu se řízením osudu stane celosvětový bestseller, přeložený do mnoha jazyků a neméně úspěšně převedený i na divadelní prkna. Podivný případ se psem (česky 2003 a 2014 v překladu Kateřiny Novotné) je vskutku nevídaný fenomén, který dokonce komunity rodičů dětí trpících některou formou autismu používají jako příhodný studijní materiál. Zároveň se však takto úspěšnému autorovi nemůže stát nic horšího. Jen málokterému se povede překročit vlastní stín a veškerá jeho další tvorba je pak s tímto veleúspěšným dílem srovnávána. Bez ohledu na to, že jste předtím vydali osmnáct knih pro děti (jejichž kvalita byla v některých případech paradoxně doceněna až po úspěchu Podivného případu).

A přesně to je případ Marka Haddona. V grotesce Problémové partie (česky 2008, překlad Michala Marková), pojednávající o krizi jednoho bilancujícího šedesátníka, autor prokázal, že jeho doménou nemusí nutně být pouze literatura pro děti či komiks a že i v tak ostře sledovaném žánru, jímž je v Británii humoristický román, se dokáže prosadit. Další román, Červený dům (česky 2014 v překladu Davida Petrů), však již opět zůstal poněkud ve stínu Podivného příběhu…, minimálně kvůli postavě Benjyho, citlivého chlapce unikajícího do fantazijního světa.

Povídkám se, alespoň zdánlivě, Mark Haddon doposud nevěnoval. Jeho povídkový debut, Pád výletního mola, proto nemohl více překvapit. Jestli se některému autorovi podařilo otočit o 180 stupňů a přijít s něčím zcela novým, pak je to Mark Haddon a devět povídek tohoto souboru.

Proč ostatně Haddon s povídkovou tvorbou tolik otálel, vysvětluje ve výborném rozhovoru pro britský Guardian. Jak přiznává, povídky vždy miloval. Joyce, Angelu Carterovou, George Saunderse a mnohé další. Opakovaně si kladl otázku, jak těžké může být napsat dobrou povídku. Měl již přece zkušenosti s tvorbou pro děti, tvorbou pro televizi a rádio, napsal oceňované romány. Proč by tedy neměl zvládnout povídku?! Po letech frustrujících neúspěchů si konečně uvědomil, v čem tkvěl problém. Nešlo jen o délku, ale především o nepůvodnost jeho výtvorů. Byl až příliš svázán povídkářskou tradicí, všemi těmi Čechovy, Joycy, Mansfieldov‎ými a dalšími, které tak rád četl. Všechny tyto povídky, byť mistrovské, si byly (podle něj) podobné jako vejce vejci. Byly to prosté, melancholické příběhy, možná spíš útržky než ucelené příběhy, vyjmuté z mnohem delších útvarů – takové momentky. Haddon se vyznává z toho, že měl vždy rád dva typy příběhů. Takové, v nichž se v podstatě nic nestane, a pak příběhy, ve kterých se stane úplně vše. A kombinace obou těchto typů byla nakonec cestou, již si při psaní povídek zvolil.

Haddon vždy nesnášel tzv. béžové příběhy, nemastné a neslané, a stejně tak ty, které jako by byly psány podle předem připravené osnovy. Devět povídek jeho souboru Pád výletního mola žádným z těchto nešvarů rozhodně netrpí. Jestliže bychom měli použít jediný přívlastek, který by je plně vystihl, bylo by to nejspíš adjektivum „nemilosrdné“. A skutečně, jako by se v nich odehrálo úplně vše, autor v nich zašel až na samý konec a možná ještě o krok dále, kousek za onu pomyslnou mez. Platí to jak pro vzpomínky již dospělého Daniela na jedno dávné odpoledne, kdy se spolu s kamarádem vydali vyzkoušet ukradenou pistoli (v povídce Pistole), tak pro příběh morbidně obézního Bunnyho, který nakonec dojde kýženého vysvobození (v povídce Bunny). Nemluvě o šedesátistránkovém vánočním rodinném dramatu, parafrázujícím artušovskou legendu o siru Gawainovi a zeleném rytíři a odkrývajícím vše, co se rádoby spořádaná rodina snažila tutlat pod povrchem (Zelený rytíř).

Kritikou je vyzdvihována především titulní povídka Pád výletního mola, umístěná na samý počátek souboru. Do dvanácti stran, popisujících pozdní odpoledne 23. července 1970, a několika minut, během kterých se pravděpodobně celý pád výletního mola odehrál, dokázal Haddon vměstnat úplně vše. Zvuky (povolující nýty, praskající dřevo, křik, nářek, ale také tíživé ticho), vše ochromující strach a dusivý pach všudypřítomné smrti. Čas ubíhá v povídce děsivě pomalu, mnohem víc než příběh je to televizní reportáž, přihlížející bez jakéhokoliv komentáře nevyhnutelnému.

Podobně tíživou, nemilosrdnou a v podstatě až neosobní atmosféru, kdy máme po celou dobu strach z toho, kam děj směřuje, zakoušíme i u dalších povídek – v pastiši starořecké báje Ostrov na věčné téma lásky a zrady, v kruté sondě do nefunkčních rodinných vztahů Dýchej, případně i v autorově geniálním exkurzu do sci-fi, povídce Datel a vlk. Haddon si pohrává se styly a žánry a každá povídka je svébytný útvar, který se liší od všech ostatních povídek v souboru. Někdy můžeme mít pocit, že se autor nechal lehce inspirovat ranou povídkovou tvorbou Iana McEwana (třeba právě Bunny) nebo jeho romány (Zelený rytíř se některými aspekty podobá autorově Sobotě). Jindy zase, jako například v povídce Jak šli chlapci do světa, aby se naučili bát, goldingovským bojem s temnotou. Nic to však nemění na skutečnosti, že každá jednotlivá povídka souboru Pád výletního mola je bez nadsázky malý literární šperk. Právě takto by měla moderní povídková tvorba vypadat.