Zřídka, velice zřídka si lidé mezi sebou něco objasní naprosto otevřeně a pravdivě, jen zřídkakdy se stává, že nic nezůstane skryto nebo že nedojde k nějaké skryté mýlce.
Jane Austenová: Emma

Otevřenost a upřímnost. Jeden z povahových rysů, který se v určitých amerických kruzích příliš nenosí. Vše je zdánlivě perfektní – rodinné vztahy, kariéry, osobní historie. Vše bez poskvrnky. A třebaže se zdají být hráči této hry na dokonalost na první pohled zcela spokojení, opak je pravdou. Cítí se minimálně osamoceni. A nemají mnoho příležitostí, kdy by mohli pojmenovat věci pravými jmény. Pokud se něco patologicky zvrtne, slouží k tomuto účelu mj. terapeutické skupiny, kupříkladu anonymních alkoholiků, kde je dotyčný konfrontován s osudem jiných podobných „ztroskotanců“. Jednou z dalších možností, ne až tak krajních, bývají čtenářské kluby.

Již z názvu románu Karen Joy Fowlerové Čtenářský klub Jane Austenové z roku 2004 je zřejmé, že inspiraci pro toto své dílo čerpala právě v prostředí v Americe tolik populárních čtenářských klubů. Je to zvláštní fenomén, pro mnohé Čechy možná nepochopitelný, dokonce směšný. V domácím prostředí se sejde větší množství lidí, nejčastěji vyššího středního věku, kteří se do té doby většinou neznali, a diskutují nad knihou, kterou měli za domácí úkol přečíst. Napomáhají jim v tom někdy i návodné otázky či úkoly, které sami autoři pro čtenáře na závěr svých knih připravili. Ne vždy jde při těchto setkáních výlučně o literaturu. Tato setkání bývají i záminkou k seznámení s novými sousedy či seznámení obecně nebo třeba k setkání s podobně založenými lidmi a střídmé konzumaci alkoholu. V každém případě dávají čtenářské kluby milovníkům literatury možnost konfrontovat svá individuální čtení oblíbených literárních děl s čteními jiných lidí, vyslechnout si názory a interpretace někoho dalšího. Ostatně jak říká sama Fowlerová, „každý z nás má svou Austenovou“.

Právě nad romány Jane Austenové se v útulných bytečcích kalifornského Sacramenta pravidelně setkává šestice lidí. Šest milovníků literatury, šest měsíců, šest románů, šest odlišných prostředí. A pro každého z nich představují díla Austenové něco zcela jiného. Pro Jocelyn, urputnou organizátorku a starou pannu s vášní pro psy, je Austenová autorka, která, byť sama neprovdána, dokázala psát úchvatné romány o lásce a namlouvání. Pro její nejlepší přítelkyni Sylvii je Austenová především žena od rodiny, která v obývacím pokoji předčítala své práce rozvětvenému příbuzenstvu, a hlavně neobyčejně bystrá, ale zároveň nestranná pozorovatelka veškerého dění. Allegra, třicetiletá Sylviina lesbická dcera, se zase zaměřuje na Austenové posedlost finančním zajištěním žen a vlivem peněz na jejich intimní život. Šedesátnice Bernadetta, mnohokráte provdaná a mnohokráte rozvedená, oceňuje autorčin smysl pro humor a ironii. Mladinká učitelka francouzštiny Prudie lituje zmařeného života talentované Austenové, její názor na spisovatelčiny romány se však mění jako počasí s každým dalším čtením. Poslední účastník, poměrně zámožný a svobodný (!) muž středního věku Grigg, je pro všechny účastnice příslovečným panem Darcym, tedy otazníkem či záhadou, již je třeba rozluštit.

Lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde vždycky.
Jane Austenová: Pýcha a předsudek

Jestli má Fowlerová s Jane Austenovou něco společného, pak je to pozorovatelský talent. Nenechá se zmást pozlátkem a planými řečmi. Pomocí jemných náznaků, ironie a zpětných exkurzů do předešlých životů účastníků čtenářského klubu postupně odkrývá všechny kostlivce ve skříni a zdánlivě bezvýznamné události, které zásadně poznamenaly jejich další jednání. Zdánlivě idylické vzpomínky dávných přítelkyň ze střední školy Jocelyn a Sylvie rozhodně nejsou bez mráčku. Jocelynini rodiče se sice snažili dceru chránit před veškerými negativními aspekty života, ale neuvědomili si, že se jí tato nevědomost a naivita může jednou vymstít. Sylvie se sice vydala po přímější a uhlazenější cestě a dlouhá léta se jí vše dařilo, teď však stojí před rozvodem a neumí si po takové době s jediným mužem představit, že bude začínat znovu od nuly. Záhadný Grigg se zase nedokáže vymanit z vlivu tří sester a nechtěně kráčí ve stopách otce snílka, který marně hledal jiný smysl života než rodinu.

Napolo zoufám, napolo doufám.
Jane Austenová: Anna Elliotová

Bernadette viděla v Austenové především zdatnou komičku. Ani Fowlerová nezůstává v tomto ohledu pozadu. Třebaže představuje Čtenářský klub Jane Austenové povětšinou melancholické povzdechnutí nad zmařenými šancemi jednotlivých postav, dokáže Fowlerová toto ladění rozbít několika zdařilými komickými vložkami, za které by se nemusel stydět ani čistokrevný humorista. Minimálně historka o seznámení Jocelyn a Grigga v hotelu, kde ona byla na setkání chovatelů psů a on na sci-fi konferenci a oba se mylně domnívali, že ten druhý je z jejich zájmového okruhu, je skoro až lodgeovská. Jako bychom se na okamžik přenesli do některé ze scén Hostujících profesorů nebo románu Svět je malý. Obzvláště se to týká jejich rozhovoru na baru, kdy dlouho není jasné, o jakém oboru jeden či druhý mluví, a v konečném důsledku to ani nevadí. V podobném duchu se nese i reminiscence na Griggovo dětství, hlavně vzpomínka na výlet s otcem a neplánovaný divoký večírek s mladými stopařkami.

Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.
Jane Austenová: Pýcha a předsudek

Tento notoricky známý citát z Pýchy a předsudku odkazuje na další aspekt románu Karen Joy Fowlerové, který má společný s díly Jane Austenové. Čtenářský klub je román o šťastných koncích a hlavně o druhých šancích. Někdy se může zdát, že situace, v níž se nalézáme, nemá řešení. Vždy však zbývá naděje. V náhlý obrat, zásah prozřetelnosti či šťastné náhody. Ostatně, nejlépe to samy vysvětlí dvě postavy románu:

„Bernadette,“ spustila Prudie… „Tolik jsi toho dělala a přečetla jsi tolik knížek. Věříš ještě pořád ve šťastné konce?“
„Propána ano. Proč by ne. Už jsem jich zažila asi sto.“

A skutečně, všechny tápající postavy románu dosáhnou nakonec kýženého štěstí. Románový exkurz do světa Jane Austenové je však trochu riskantní. Na jednu stranu skýtá možnost literárního ozvláštnění v podobě citátů z románů britské autorky, chronologicky řazeného seznamu velice zajímavých ohlasů na její dílo od známých literátů či určitých paralel s osudy jejích hrdinů. Jak se však shodují mnozí kritici i čtenáři, Fowlerová nevyužila plně všech prostředků, které se jí v tomto případě nabízely. Spojení s jednotlivými romány je totiž ve většině případů dosti volné a omezuje se jen na občasné komentáře a interpretace diskutujících. V této souvislosti si nelze pro srovnání nevzpomenout na zdařilý „remake“ Forsterova Rodinného sídla (Howards End) z pera Zadie Smithové. Ostatně podobných pokusů přesadit děj některého z románů Austenové či jeho částí nebo postav do současnosti se v britské literatuře najde dost a dost (Mark Darcy v Bridget Jonesové také není Darcy jen tak pro nic za nic…).

Fowlerové román je však víc než jen parafráze některého z čítankově známých románů britské klasičky. Její sonda do života kalifornských čtenářů Jane Austenové nepostrádá vtip, nadhled, občas i laskavou ironii nebo soucit. Hlavně je však Čtenářský klub Jane Austenové čtivé dílo, které zachycuje povrchnost mezilidských vztahů a ukazuje, jaké drobnosti a zdánlivé banality se mohou nevratně podepsat na lidském životě.