Setkaly jsme se na Fakultě humanitních studií v Jinonicích. Právě skončil semestr a její studenti ji při posledním semináři překvapili kyticí, jejich skromná a laskavá vyučující totiž nedávno obdržela ocenění Magnesia Litera za překlad knihy norského autora Mortena Strøksnese Kniha o moři.

Jarka Vrbová je překladatelka, redaktorka a vysokoškolská pedagožka, neúnavná propagátorka norské literatury u nás. Vystudovala angličtinu a norštinu na FF UK v Praze, přeložila velký počet titulů, zejména z norštiny. Je držitelkou různých ocenění, mezi nimi například: Zlatá stuha + IBBY Honour List 1998 (J. Gaarder: Tajemství karet), Zlatá stuha (J. Gaarder: Dívka s pomeranči), Tvůrčí ocenění v soutěži Josefa Jungmanna (L. S. Christensen: Beatles), Tvůrčí ocenění v soutěži Josefa Jungmanna (R. Jacobsen: Ostrov), Magnesia litera (M. Strøksnes: Kniha o moři).

iLiteratura: Co tě přivedlo k norštině a k Norsku? Měla jsi původně nějaké jiné plány, nebo jsi od začátku věděla, čemu se budeš věnovat? Padla jsi ve své rodině „daleko od stromu“?
Jarka Vrbová: Musím říct, že jsem padla poměrně daleko, protože rodiče přišli do Prahy z Vysočiny a oba byli zaměřeni úplně jinak, otec byl zemědělský inženýr. Když se ode mě dozvěděli, že bych chtěla jít studovat norštinu (ten rok, kdy jsem maturovala, se otevírala norština s angličtinou a pro mě to byla snová kombinace), byli poměrně překvapení.

iLiteratura: Ale dopřáli ti to?
Jarka Vrbová: Jistě. Moc tomu mému nadšení nevěřili, a tak jsme se domluvili, že se budu snažit si přivydělávat, abych trochu pomohla rodinnému rozpočtu, a že se uvidí.

iLiteratura: Když jsi studovala, bylo vůbec možné se do Norska vypravit?
Jarka Vrbová: Nebylo. V Norsku jsem byla poprvé těsně po maturitě, v roce 1969, což bylo měsíc předtím, než „spadla klec“, a potom už se cestovat nemohlo, jen výjimečně a přednost měli členové Svazu socialistické mládeže. Takže jsme studovali, aniž jsme Norsko navštívili.

iLiteratura: Jací byli tvoji spolužáci a vyučující, jak na ně vzpomínáš?
Jarka Vrbová: Na některé vzpomínám samozřejmě ráda. Náš ročník byl výjimečný, protože tehdy byla kromě norštiny na výběr i švédština, takže nás bylo poměrně dost, přes dvacet. Řadu předmětů jsme absolvovali společně a také spoustu jiných věcí jsme podnikali dohromady…

iLiteratura: Mám pocit, že se často potkáváte dodneška, s kým třeba?
Jarka Vrbová: S Bárou Stejskalovou, která se aktivně věnuje norštině hlavně jako tlumočnice, s Dášou Hartlovou jsme byly kolegyně na fakultě, se Zbyňkem Černíkem, překladatelem ze švédštiny, s Jirkou Chvojkou, který začal z vlastní iniciativy učit švédštinu na gymnáziu v Klatovech. Ostatně naším spolužákem byl i Ivo Železný, majitel stejnojmenného, svého času významného nakladatelství. Stýkám se i s některými spolužáky, kteří se norštině či švédštině nevěnují. Připomínám jenom, že jsme studovali v opravdu zvláštní době, kdy se začaly utahovat šrouby.

iLiteratura: Často se zmiňuješ o bývalých studentech. Jaká byla tvoje cesta na FF?
Jarka Vrbová: Překvapivá. V devadesátém roce mě oslovila Helena Kadečková, která zůstala v oddělení nordistiky sama, zda bych si vzala na starost lingvistickou část výuky. Po důkladném rozmýšlení jsem souhlasila, i když váhavě a za podmínky, že zůstanu pouze po dobu překlenovacího období, protože jsem poměrně neakademicky založená. Nakonec se to období poněkud protáhlo…

iLiteratura: Oproti sedmdesátým a osmdesátým létům není v dnešní době pro studenty nijak obtížné vyjet do Skandinávie na stáž. Máš pocit, že to využívají a dělají díky tomu větší pokroky?
Jarka Vrbová: V devadesátých letech mě hodně překvapilo, proč se studenti nevrhají na každé stipendium, a že jich bylo! Vybírali si, a když se jim to nehodilo, tak jednoduše nejeli. Ale tak to prostě je a zřejmě je to čím dál normálnější. Cesty do ciziny jim rozhodně pomohou zlepšit vyjadřovací schopnosti studovaného jazyka. Jinak ale nesdílím názor pedagogů a profesorů, kteří prohlašují, že dnešní studenti nejsou zdaleka tak dobří, jako byli dřív.

iLiteratura: Takže jsi vzala mileniály na milost? Jaké to tedy je, učit je?
Jarka Vrbová: Jsou studenti, kteří tím vším chtějí co nejjednodušeji proplout a prostě dostudovat. Ale s těmi, které obor opravdu zajímá, je vlastně mnohem lepší, jednodušší, zábavnější a smysluplnější práce, která padá na úrodnější půdu, protože oni se vůbec ničeho nebojí! Hlavně se nemají strach zeptat. Nevadí jim ani působit dojmem, že nejsou úplně chytří, že jim něco nedošlo, protože už vědí, že na začátku není chytrý nikdo, že? Zkrátka s tím, kdo má zájem, je radost pracovat, protože se nestydí dát najevo, že něco neví. Mladí jsou prostě sebevědomější, jsou větší osobnosti.

Na stejné vlně s autorem

iLiteratura: Překládáš mnohé (nejen) norské autory. Máš mezi nimi nějaké přátele, kteří ti jsou obzvlášť milí?
Jarka Vrbová: Samozřejmě. Musím říct, že vůbec nejdéle a nejvíc se znám s Josteinem Gaarderem, kterého jsem poznala v roce 1989, těsně před sametovou revolucí. On už v té době začal psát Sofiin svět a hned jsme se spřátelili. Byl tehdy učitelem na vysoké lidové škole a byl to naprosto neformální a netypický pedagog. S ním a s jeho ženou se máme dodnes rádi. O nich rozhodně můžu říct, že jsme přátelé. Nebo o Larsi Saabye Christensenovi, ten je úžasně sympatický a empatický, Roy Jacobsen jakbysmet. Přátelsky se stýkám i s Edvardem Hoemem, on je takový prototyp velkorysého Nora.

iLiteratura: Který svůj překlad z norštiny máš nejradši?
Jarka Vrbová: Těžko říct, protože já je všechny, i když to zní banálně a z úst překladatelů otřepaně, považuju za svoje děti, byť ne vždy úplně povedené, ale všechny děti se nevyvedou ideálně, že…

iLiteratura: … ale máme je rádi.
Jarka Vrbová: … ano, máme je rádi. Nevím, který překlad mám nejradši, ale určitě mám ráda ty, kterým opravdu dokonale rozumím, třeba knihám Larse Saabye Christensena nebo Roye Jacobsena, ale i Ingvara Ambjørnsena, který tady nedosáhl takové popularity, jak bych čekala. Dlouho jsem v sobě nosila chuť přeložit román Larse Saabye Christensena Beatles, je o čtyřech klucích, kteří vyrůstají v šedesátých letech, hrají si na slavnou skupinu, ale nakonec se vydávají každý jiným směrem. Tak by asi dospívala naše generace, kdyby u nás byly normální poměry.  Ovšem úplně jiná mládež stejné generace zabydluje Ambjørnsenovu knihu Bílí negři, viděla jsem v nich paralelu Beatles a Rolling Stones. Okouzlil mě i zádumčivý málomluvný styl Pera Pettersona a jeho Jít krást koně. Typický příklad toho, co mám na severské literatuře nejradši: vyjádřit hodně za pomoci malého množství slov. Čtenářsky i překladatelsky si doslova užívám bergenského bohéma Tomase Espedala. A nesmím zapomenout na knihu, kterou jsem nosila v hlavě od dob studií: Uprchlík kříží svou stopu Aksela Sandemoseho. Ta kniha nám má co říct Zákonem Jante, souborem příkazů, jež musí člověk, pokud chce v malé komunitě přežít, dodržet. Jsem vděčná Argu, že knihu vydalo.

iLiteratura: Je asi potřeba být s autorem aspoň trochu na stejné vlně…
Jarka Vrbová: Přesně tak. Jsem ráda, že ti mí generační druzi pořád ještě píšou, protože ne všem o dvě generace mladším úplně rozumím.

iLiteratura: Jak se stavíš k otázce věrnosti překladu?
Jarka Vrbová: Nevyznávám stoprocentní věrnost. Samozřejmě se všichni řídíme zásadami formulovanými Jiřím Levým: důležitý je hlavně smysl a zachování stylu … a myslím, že je potřeba také naladění na stejnou vlnu. Například na Christensena je třeba se naladit jinak než na Ambjørnsena, hipíka, alternáta a zastánce lidí na okraji…

iLiteratura: Dalo by se tedy říct, že když chceme někoho dobře přeložit, musíme mu rozumět jako člověku?
Jarka Vrbová: Myslím, že ano, anebo mu rozumět jako autorovi. Já docela věřím tomu, že každý autor, i když se vyhýbá autobiografickým motivům, je přesto při psaní ovlivněn svým rozpoložením a založením. A že čím víc odpovídá obsah autorově založení, tím je kniha sdělnější.

iLiteratura: Překládala jsi také deníky Edvarda Muncha, který rozhodně nebyl jednoduchá osobnost. Co tě na něm tak oslovuje?
Jarka Vrbová: Mě hlavně oslovily jeho obrazy. A když kunsthistorik Otto Urban přišel s nápadem vydat knihu o Munchovi-malíři, ale i literátovi, s chutí jsem se do malířových deníků a jeho pokusů o romány či divadelní hry zakousla. Byla to komplikovaná osobnost, která to vůbec neměla lehké, protože očividně přerostla malé poměry provinciálního Osla, takže Munch sám sebe objevil až během působení ve Francii a v Německu – a svět objevil Muncha. Slouží nám ke cti, že Spolek Mánes Muncha vzal na vědomí už v roce 1905 a uspořádal mu v Praze výstavu.

iLiteratura: Nebyl ve své vlasti prorokem, jak se to tak skandinávským umělcům stávalo… nejlépe se přesunout do Paříže.
Jarka Vrbová: Ale Čechům se to také často stává, to nejspíš máme společné.

O Norsku a Norech

iLiteratura: Existují historické paralely ve vývoji Slováků a Norů. Vnímáš nějaké podobné paralely mezi Nory a Čechy? Jsme ještě nějak Norům podobní?
Jarka Vrbová: Jedna podobnost spočívá v tom, že oba naše národy se považují za malé. Ale háček je ve slově považují. Protože když se člověk rozhlédne po Evropě, tak zase tak úplně malí nejsme. Třeba srovnatelně početní Dánové se za malý národ nepovažují. Jenže Dánové byli svého času hegemoni (na rozdíl od Norů a Čechů), což v psychice národa jistě hraje roli. 

iLiteratura: Co máš na Norsku nejradši?
Jarka Vrbová: Když přijedu do Norska, cítím se tam jako doma. Tedy při první návštěvě v šedesátém devátém jsem se tak cítila. Potom jsem tam jela na pár dní koncem sedmdesátých let tlumočit a znovu až těsně před sametovou revolucí. Tehdy jsem dostala tříměsíční stipendium. Možná tomu prospělo, že jsme v týmu čtyř bývalých norštinářek doslova na koleni smolily první norsko-český a česko-norský slovník. Ale potom, když jsem jezdila do Norska od devadesátých let dál, jsem si začala všímat, jak se tato země velmi mění. Dříve se mi tam vždycky líbila neokázalá občanská rovnost a určitý protestantský duch v tom smyslu, že nároky vůči ostatním každý nejprve uplatňuje na sebe – tento duch však poslední dobou slábne. Norsko příliš a příliš rychle zbohatlo. A i když se Norové ze všech sil snaží, aby všechno hned neutratili, přece jen lákadlům blahobytu podléhají a ztrácí se, co tam bývalo úžasné.

iLiteratura: Vzpomínám si, že jsem se před rokem 1989 seznámila se dvěma mladými Nory, kteří tehdy v našich očích působili velice neohroženě, protože k nám oba pravidelně jezdili a pašovali sem zakázanou literaturu, přivezli například některé knihy z nakladatelství 68 Publishers a podobně. Znala jsi také takové Nory? Jak si na tom Norsko stálo v očích tehdejšího československého režimu?
Jarka Vrbová: Ano, znala jsem takové, teď sem jezdí na návštěvu anebo tady pracují (jako třeba současný norský ambasador Robert Kvile, který studoval češtinu), jsou to dávná přátelství založená na takové dobrodružné spolupráci – oni sem vozili knihy, my jsme s manželem chystali materiály a oni zase odváželi naše věci na Západ. Měli jsme i známé mezi českými emigranty v Norsku, kteří tam zásilky od nich přebírali. Nemůžu říct, že by sem z Norska jezdilo moc návštěvníků, studentů nebo novinářů. Ale ti, které jsme potkali, se o naše poměry rozhodně zajímali. Někteří byli levicově založení a ty samozřejmě zajímalo, co se to tu vlastně děje, jak je možné, že jimi oceňovaná ideologie nefunguje…?

iLiteratura: Také si vzpomínám, že nám říkali, jak to děláme „blbě“, že kdyby to dostali sami do rukou, tak by to tu vypadalo jinak…
Jarka Vrbová: To bychom se asi nestačili divit…

Z překladatelského kutlochu

iLiteratura: Když teď nakoukneme do tvého „překladatelského kutlochu“, neustále pilně překládáš… Jakým způsobem si vybíráš knihy k překladu? Překládáš všechno?
Jarka Vrbová: To ne, ale donedávna mi vlastně ani nikdo nic nenabízel. Začínala jsem tak, že jsem si zásadně vybírala jenom knihy, které mi něco říkají, jejich autoři byli mí generační druhové. O řadě knih jsem si myslela, že by se měly přeložit, ale do devadesátého roku nebyla možnost. Pak jsem musela tyto knihy doporučovat v nakladatelstvích a přesvědčovat jejich majitele. Ovšem teď, když už tu je některý z autorů známý, je to trochu jinak, kupříkladu Vladimír Pistorius sám projeví zájem, když Roy Jacobsen napíše něco dalšího, a vyžádá si posudek.

iLiteratura: Jakým způsobem překládáš? Někdo nejdřív překládá nahrubo, pak text nechá takzvaně „uležet“ a pak „piluje“. Je to také tvůj postup?
Jarka Vrbová: Ano, to je většinou můj postup, ráda nechávám překlad uležet. Ideální je alespoň měsíc. Ideál se mi ale často nepodaří, termíny tlačí.

iLiteratura: Co bys poradila mladému překladateli z norštiny, který své znalosti hodlá dál rozvíjet a prohlubovat? Na co je potřeba si dávat pozor?
Jarka Vrbová: Norština má jako každý germánský jazyk rigidní, pravidelný slovosled. Řekla bych, že pro překlad je alfou a omegou aktuální členění. Můžeme znát všechna slova a vědět o norštině všechno možné, ale pokud neuznáváme české aktuální členění čili funkční slovosled, který pružně měníme, tak prostě překlad nebude dobrý. Další úskalí překladu z norštiny je to, že je na rozdíl od češtiny chudší, a tudíž v češtině máme pro každé slovo několik synonym a je na překladateli, aby se rozhodl, které z nich použije tak, aby neuškodil stylu a autorovi, a přitom aby to text nepatrně a citlivě obohatilo. Protože kdyby se překládalo úplně doslova, slovo za slovem, český čtenář by byl zklamaný, výsledkem by byla hodně suchopárná četba. A v neposlední řadě zbývá zmínit dávnou potíž s desítkami norských dialektů.

iLiteratura: Takže je potřeba se trochu naladit i na českého čtenáře, ale ne příliš…, aby nám rozuměl a zároveň viděl tu jinakost?
Jarka Vrbová: Přesně. Abychom zprostředkovali to, co asi norský autor chtěl říct. Proto je také důležité, abychom Nory alespoň trochu znali.

iLiteratura: A myslíš si, že je překlad spíše umění, nebo spíše řemeslo? Nebo obojí?
Jarka Vrbová: Já bych řekla, že obojí, ale v první řadě řemeslo. Čili – asi ke zklamání začínajících překladatelů – bych doporučila trpělivou pracovitost. To není moc populární, že?

iLiteratura: Ne. A já k tomu ještě dodám pokoru, což už vůbec není oblíbené…
Jarka Vrbová: Ano, pokoru rozhodně.

iLiteratura: Věnuješ se vedle překládání i redigování textů. Jak podle tebe pracuje ideální redaktor?
Jarka Vrbová: Ideální redaktor je zaměstnanec redakce, který nemusí být odkázán na směšný honorář za stránku a knihu zná od počátečních příprav. To je ovšem dnes téměř nesplnitelné. Pokud tedy odhlédnu od tohoto, tak myslím, že práce ideálního redaktora by měla navázat na notu autora, a pokud se do ní překladatel trefil, přijmout jeho záměr. Takto vstřícně naladěn by měl přísně a spravedlivě navrhovat taková řešení, která by byla vždy v zájmu textu, odhalovat skutečné lapsy a vždy brát v úvahu celkového ducha překladu.

iLiteratura: Jak kompenzuješ duševní činnost, co děláš, když nepřekládáš?
Jarka Vrbová: Na Šumavě chodím po lese a na výlety a ráda se tam hrabu i v záhonkách. Moc ráda cestuju. A v Praze, když vyjdu ven, tak do kina, do divadla, sem tam nějaká výstava. A přátelé.

iLiteratura: A co zpěv?
Jarka Vrbová: Jednou týdně se ráda prodýchám zpěvem, jednou za týden jdu také s chutí na jógu, tu jsem objevila teprve tak před deseti lety, nesmírně uklidňuje, usazuje, zpomaluje, což je v mém případě potřeba.

Jak se dělal samizdat

iLiteratura: Jaké to pro tebe bylo jako pro překladatelku z norštiny před rokem 1989? Překládala jsi knihy už tehdy?
Jarka Vrbová: Před rokem 1989 jsem přeložila jedinou knihu, kterou mi nabídl odeonský redaktor Zbyněk Černík – vyšla v roce 1985 (Adamův deník Knuta Faldbakkena). Problém byl tehdy v tom, že zahraniční knihy měla k dispozici jen nakladatelství – a to jen v omezeném výběru.

iLiteratura: A podílela ses také na vydávání samizdatu?
Jarka Vrbová: Každou volnou chvíli jsem vlastně něco přepisovala, hlavně krásnou literaturu, později materiály Charty 77 a různá samizdatová periodika. Prostě jsem uměla dobře psát na stroji.

iLiteratura: To muselo být na nervy, mít pořád doma nějaké ilegální texty, jak jste se k tomu stavěli? Vzpomínám si, že si je lidé pravidelně předávali, aby se zmenšila šance, že budou objeveny.
Jarka Vrbová: To jsme měli docela dobře promyšlené, hlavně zásluhou mého muže. Kromě toho se neustále měnily psací stroje, protože StB je uměla poměrně dobře rozpoznat, takže pořád kolovaly. Existovala rozvětvená síť neviditelných lidí, o kterých jsme se dozvěděli až později. Někdo uměl vázat strojopisné knihy, někdo jiný zas věděl, kde obstarat větší počet psacích strojů, další zase uměl bezpečně telefonovat do ciziny.

iLiteratura: Přeložila jsi i jeden dětský samizdat.
Jarka Vrbová: Napadlo mě, že bych mohla udělat i samizdat pro děti, protože jsem neuspěla s nabídkou knihy Bratři Lví srdce v Albatrosu, což tehdy bylo vlastně jediné nakladatelství, které dětské knihy vydávalo. Tak jsem se rozhodla Lindgrenovou vydat sama. Přeložila jsem ji, pak jsem si ji přepsala na stroji, jedna kamarádka do ní vybarvila obrázky a jiná knížku svázala, protože vazba musela být dokonalá. (My jsme jinak vyráběli knihy doma, plátěná vazba se nám ale moc nedařila.) Pak jsem troje Vánoce za sebou vždy po deseti exemplářích rozdávala.

iLiteratura: Máš tu knížku ještě doma?
Jarka Vrbová: Mám, jednu.

iLiteratura: Knížky pro děti překládáš i v současnosti často, nejen z norštiny. Čím podle tvého názoru obohacují české dětské čtenáře severské knížky?
Jarka Vrbová: Teď už se situace trošku změnila, ale když jsem začínala dětské knihy překládat, připadalo mi, že české dětské knihy jsou takové… nenapadá mě jiné slovo než podbízivé, že dospělí děti moc „šolíchají“, že se zpěčují jim říkat nepříjemné věci. Proto mě tak zaujaly právě některé knihy Astrid Lindgrenové, jako jsou Bratři Lví srdce, Mio, můj Mio nebo Rasmus tulákem. Astrid Lindgrenová psala knihy dvou zcela rozdílných ladění – idylické a hluboce melancholické… zkrátka bych ji docela ráda měla jako babičku, kdyby to šlo. Moc ráda bych si s ní bývala povídala. Jostein Gaarder se hlásí k tomu, že píše v jejím duchu. Někteří rodiče nejsou z těchto knih nadšení, protože podle jejich názoru není třeba trápit děti nepříjemnými věcmi, jako je kupříkladu smrt. To je samozřejmě pochopitelné, ale jak říkal dětský psycholog profesor Matějček, děti tyhle věci berou jinak, potřebují o nich mluvit.

iLiteratura: V angličtině na to existuje takový hezký obrat tough love, drsná láska…
Jarka Vrbová: Počátkem devadesátých let mi skandinávské dětské knihy připadaly jako zjevení, dávaly najevo právě tuto „drsnou lásku“. Ale teď se situace v mnohém změnila, děti mohou číst skvělé knihy českých autorek Ivony Březinové, Ivy Procházkové nebo i naší absolventky Daniely Krolupperové.