(14. srpna 1932 – 30. června 2018)

Překladatelka z islandštiny včetně staroislandštiny, norštiny a okrajově z dánštiny, vysokoškolská pedagožka a spisovatelka. Vystudovala němčinu a dánštinu na Univerzitě Karlově, kde v roce 1969 získala doktorát a stala se kandidátkou věd, a absolvovala bakalářské studium na Univerzitě v Reykjavíku (1957–1965). Od roku 1958 působí na Univerzitě Karlově, v roce 1991 se stala docentkou. Přednáší a publikuje odborné studie o severských literaturách. Vydala několik knih beletrie, inspirovaných severskými zeměmi, a je autorkou Dějin Islandu a spoluautorkou Dějin Norska a Moderních skandinávských literatur. Přeložila mimo jiné díla Halldóra Laxnesse (Rybí koncert, Znovunalezený ráj), Ólafura Sigurdssona (Rodná blata, loď národa a měsíc, Země, která mění barvu), Snorriho Sturlusona (Edda, Sága o Ynglinzích), Thórbergura Thórdarsona (Kameny mluví) a Liv Ullmannové (Proměny). Získala islandskou cenu Sokolí řád (1991), norský Řád svatého Olava I. (1992) a Řád svatého Olava II. (2002) a několik dalších domácích i zahraničních ocenění.

V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala

Helena Kadečková: Měla bych nejprve předeslat, že nejsem žádná příliš výkonná překladatelka. Přeložila jsem jen asi dvacet titulů, což je poměrně málo. Měla jsem jinou práci, učila jsem na filozofické fakultě, a také jsem musela, respektive chtěla psát různé statě a knihy, takže jsem vlastně překládala jen ve volných chvílích, o prázdninách, v noci a o nedělích. A to hlavně pro radost svou a eventuálně pro radost těch autorů, které jsem překládala. A dílem taky, musím poznamenat, pro mě bylo překládání lékem proti frustraci z práce na filozofické fakultě v těžkých dobách normalizace. To byly mé pohnutky.

Marie Voslářová: To se ale asi netýká vašich prvních překladů z šedesátých let.
Helena Kadečková: Tehdy to byla radost. Radost a vlastně i jakási vnitřní povinnost vůči Islandu, který mně umožnil tam studovat. Vděčnost v tom hrála velkou roli.

Marie Voslářová: Podle čeho jste si první překlady vybírala, nebo si je vybíral nakladatel?
Helena Kadečková: Vybírala jsem si je hlavně podle toho, co jsem uměla. Chtěla jsem se věnovat severským jazykům a v padesátých letech, kdy jsem začala studovat, byla na filozofické fakultě právě otevřena dánština, takže jsem studovala dánštinu s němčinou. Němčina ani dánština mě moc nebavily, protože výuka byla v té době strašlivá, ale když jsem si konečně ujasnila, že z fakulty neodejdu na něco prospěšnějšího, začala jsem se pídit po jiných severských jazycích, neboť dánština mě odradila. Zakotvila jsem v norštině a hlavně v islandštině, kterou jsem dělala vlastně jen já sama. A stalo se, že právě když jsem absolvovala, přišlo stipendium na Island. A protože bylo známo, že se o Island zajímám, tak jsem to stipendium velkou shodou náhod získala. Díky tomu jsem se dostala k jazyku, který mě zajímal nejvíc. Takže první překlad, do kterého jsem se pustila a který vyšel někdy v šedesátých letech, taková novela nebo krátký román Ólafura Jóhanna Sigurdssona Země, která mění barvu, byl právě z islandštiny.

Marie Voslářová: Jak se vám dařilo prosadit k vydání určitý titul?
Helena Kadečková: Nejhorší částí práce je pro většinu překladatelů vždycky jednání s nakladatelstvím. Zřejmě tomu tak bylo, jest a bude. V minulých dobách ale z jiných důvodů než v dnešní době. Myslím si, že hodně záleželo a záleží na osobních vlastnostech redaktora, se kterým musíte spolupracovat. A vlastně jediný redaktor, se kterým se mi dobře spolupracovalo, byl Ivo Železný. Byl redaktorem ve Svobodě, ve stranickém nakladatelství, ale redaktorem beletrie, kde si mohl ve tmě pod svícnem leccos dovolit. A on jediný byl opravdu vstřícný a mohu říct, že plnil slovo, že knihy vycházely včas a podle toho, jak jsme si to naplánovali. Jinak vždycky byly odklady.

Marie Voslářová: Takže bylo spíš potřeba nakladatelství přemlouvat?
Helena Kadečková: Vlastně nikdy se mi nestalo, že by mě nakladatelství s nějakým titulem oslovilo. Především v případě malých jazyků, které tady znal jen velmi málokdo z redaktorů, vždycky musel přijít s návrhem překladatel. To znamená přečíst spousty knih, než se vám zalíbí ta, kterou by člověk chtěl vydat, stojí za tím dost práce a čtení. Návrh potom bylo potřeba zdůvodnit, což byla jiná otázka za minulého režimu než dnes, muselo se zdůvodňovat jinými věcmi, nicméně vždycky člověk nějakou cestu našel. Samozřejmě ale musel vybírat podle toho, co mělo naději na vydání. Obvykle se to pak nakonec prosadilo. Někdy třeba pomohlo, když jste o dotyčném autorovi přinesla nějaký článek, který byl napsán v Sovětském svazu, jako doklad, že tam byl vzat na milost.

Marie Voslářová: To jste taky musela s některým titulem udělat?
Helena Kadečková: To jsem udělala například v případě Knuta Hamsuna. Ale můj tehdejší návrh, Tuláci, stejně nevyšel. Vzpomínám si, že někdy přinesla hrozné zklamání reakce z druhé strany, tedy z té země, z jejíhož jazyka jsem chtěla překládat. V sedmdesátých letech, v období normalizace, se na západ od našich hranic věnovalo hodně pozornosti situaci spisovatelů v naší zemi. Přemluvila jsem nakladatelství Mladá fronta k překladu románu Ledový zámek od norského autora Tarjei Vesaase, takového velmi nevinného, lyrického, metaforického románu o dvou děvčátkách, z nichž jedno zabloudilo a zemřelo ve zmrzlém vodopádu, druhé děvčátko ho hledá a povstanou z toho chorobné problémy v komunikaci s okolím. Nakladatelství Mladá fronta už přislíbilo, že román vydá, a požádalo o povolení z Norska od vdovy po autorovi, protože Vesaas mezitím zemřel. A přišel dopis, že vdova zakazuje vydat jakoukoli knihu svého manžela v téhle zemi, kde se tak krutě zachází se spisovateli. Což je docela paradoxní, mně to připadalo absurdní. Musely se hledat jiné cesty přes mé známé v Norsku, jak oslovit paní vdovu, aby uvěřila, že by možná bylo dobré, kdyby pro čtenáře v téhle zemi vycházely i zajímavé knihy. Tím chci jenom naznačit, co všechno se muselo podnikat kolem toho, aby nějaká kniha vyšla.

Marie Voslářová: Zmínila jste, že je nutné přečíst spousty knih, abyste našla něco, co by stálo za překlad. Jaká na to máte kritéria?
Helena Kadečková: Prostě se mi to musí líbit. A musí to mít hodnotu. Knihu navrhnu, když si myslím, že je dobře napsaná, že přináší nějaké poselství. Před dvěma lety jsem přeložila román Letní světlo, a pak přijde noc, který měl i krásný ohlas, třeba z něho četli v rozhlase, a to byla kniha hodně islandská – mně dost záleží na tom, aby v tom byl Island. A teď například jsem přeložila Laxnesse, to je práce, kterou nemůže vůbec nikdo pochopit, protože tam je velká spousta aluzí a narážek na kulturní, historické, mentální a přírodní souvislosti. Má strašně zvláštní styl. Myslím, že na to už je opravdu potřeba zralý překladatel, který má Island v malíčku. Bylo to takové duchovní cvičení, přímo exercitia. Jinak ale v současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych já sama ráda překládala.

Marie Voslářová: Jak jste se vlastně dostávala k zahraničním knížkám za minulého režimu?
Helena Kadečková: Naštěstí jsem až do začátku sedmdesátých let měla možnost cestovat do Norska i na Island. A jelikož Skandinávci si hodně váží lidí, kteří umějí jejich jazyk a překládají a šíří jejich kulturu, tak mě zásobovali absolutně vším, oč jsem si řekla. Posílali mi knihy nebo v sedmdesátých letech, když to nešlo, mi je vždycky někdo přivezl. Potom jsem se tam zase dostala asi v šestaosmdesátém roce. A když jsem byla v zahraničí, tak jsem – ať už v Norsku, nebo na Islandu – dělala, co dělala asi většina Čechů mého ražení, že jsem si skoro dvacet hodin denně kazila oči v knihovnách. Třeba v Norsku jsem měla klíče od fakulty, trávila jsem noci v knihovně skandinávského semináře a četla, četla, četla. Čili hodně věcí jsem načetla tam a zbytek mi posílali. Od devadesátých let jsem tam jezdila celkem pravidelně, takže to nebyl problém. Jen jde o to, to přečíst.

Marie Voslářová: Stalo se vám někdy, že jste si opravdu přála vydat nějaký překlad, ale přesto se to nepovedlo, ať už z jakéhokoli důvodu?
Helena Kadečková: To se mi stalo několikrát, ale spíš to bylo z důvodu jakési nechuti nakladatelství než z nějakých politických důvodů. Ale stalo se mi například, že jsem překládala vzpomínky norské herečky Liv Ullmannové, bergmanovské herečky. To se prosadilo v nakladatelství Práce, v nakladatelství odborů, takzvaného ROH, a byl to celkem nevinný text o jejích hereckých zkušenostech a o vztahu s Ingmarem Bergmanem. Velice pěkně napsané, ovšem pak mně volala redaktorka, že je tam jedna věta, která tam nemůže být: že Liv Ullmannová dala svůj honorář na podporu Amnesty International. Takže jsem stála před otázkou, jestli název této instituce, podporující nespravedlivě stíhané, vyškrtnout, jestli psát do norského nakladatelství, ale nebyla jsem samozřejmě ochotna vyškrtávat celé věty. To by bylo další vyprávění o tom, jak se leckdy překladatelé museli dotazovat autorů, mohou-li vyškrtnout nějakou větu kvůli tomu, aby kniha mohla vyjít. Tady jsme se autorky nakonec neptali, jen jsme vynechali název instituce a nahradili to dobročinnými účely. Pak už to bylo vydatelné. Podobných detailů a absurdit kolem překladů byla celá řada.

Marie Voslářová: Jak to bylo s autocenzurou? Vzpomenete si na nějaké knihy, které byste byla ráda přeložila, ale bylo vám jasné, že to nejde?
Helena Kadečková: Autocenzura samozřejmě při výběru knih musela fungovat. Když někdo psal ošklivě o bolševicích, samozřejmě mě ani nenapadlo někomu to předložit. Co se týče zásahů do textu, myslím, že jediná autocenzura, s kterou jsem měla co do činění, bylo to slovo u Liv Ullmannové, jinak jsem nikdy nemusela nic předělávat. Fakt je, že jsem nenavrhovala knihy, u kterých by to bylo třeba.

Vzpomínám si ale dobře, že se mi líbily romány Daga Solstada, norského autora, který byl obrovsky nadaný a vzdělaný, ale byl to marxista-leninista, maoista. Čili hrůza, v sedmdesátých letech se nám nad tím ježily všechny chlupy na těle, i když jsme tady byli zvyklí na leccos. Ale on to psal s takovým mistrovstvím a tak skvěle, že bych bývala měla hroznou chuť to přeložit, jako parodii na komunismus. Nepochybně by to tak vyznělo. Ale prostě to nešlo.

Marie Voslářová: Nikdo by to nevydal?
Helena Kadečková: Ne, to určitě nešlo. Přeložila jsem z toho kus v jedné recenzi s ukázkami v časopise Světová literatura, když jsem tam někdy v osmdesátých letech psala dlouhou studii o soudobém norském románu. Vyzvedla jsem tam autory, které jsem považovala za nejlepší, a zařadila do článku i ukázky. A z románu Daga Solstada, z toho nejlepšího, který mně připadal opravdu k popukání, jsem tam alespoň přeložila určitou pasáž.

Marie Voslářová: To je docela paradoxní, že to jsou právě marxisti, kteří nemohli vyjít.
Helena Kadečková: Ve Švédsku, v Norsku i v Dánsku nastoupila od konce šedesátých let obrovská vlna levicového nadšení, které šlo do extrému, hledalo inspiraci v Mao Ce-tungově Číně. Byl to v podstatě protimoskevský marxismus. Po roce osmašedesát se uvažování západních levicových intelektuálů strašně změnilo. Moskva pro ně byla odepsaná a každá víra hledá nějaký svůj Vatikán nebo Mekku, oni ji hledali v době kulturní revoluce v Číně, což nám zní dneska úplně neuvěřitelně. Ale byly jiné doby a já to tehdy plně chápala. Tyhle romány jsou dodnes úžasně poučné.

Marie Voslářová: Pro vás překládání neznamenalo existenční zajištění?
Helena Kadečková: To věru ne. To, jak jistě víte, neznamená pro překladatele krásné literatury ani dnes a tehdy tím méně. Vím, že jsme si jednou z legrace chtěli vypočítat, kolik vyděláme za hodinu, když vezmete celou dobu, po kterou se kniha překládá, předchozí rešerše, jednání a to všechno, a vyšlo to asi na dvacet haléřů za hodinu. Takže se překládalo pro radost. Nebo, jak říkám, jako lék proti frustraci v jiných zaměstnáních.

Marie Voslářová: Hovoříte o nevalné úrovni výuky severských jazyků v době vašeho studia a o následných obtížných podmínkách pro práci na filozofické fakultě. Co vás na fakultě udrželo?
Helena Kadečková: Studium v padesátých letech bylo hrozné všude a na germanistice zvlášť. Dánštinu tady učil Dán, rodilý, ale bohemista, kterého dánština moc nezajímala. Strašná nuda, a učil úplně všechno, od mluveného jazyka přes gramatiku, lingvistiku až po literaturu. Čili to znamenalo pořád stejnou tvář a stejnou metodu, která se mi navíc nelíbila. Třeba v posledním ročníku, kdy už jsme něco měli umět – aniž já jsem ale cokoliv uměla –, naše hodiny probíhaly tak, že jsme měli jeden výtisk komunistického dánského plátku Land og Folk a tenhle výtisk koloval mezi námi asi osmi studenty, každý jsme přečetl a přeložil kousek a tak dál. Takže to mě nenadchlo, po třetím ročníku jsem chtěla odejít na medicínu, ale pak jsem se rozmyslela a zůstala. V té době nebylo také snadné změnit obor studia, natožpak fakultu. A nakonec nevím, jestli jsem udělala dobře.

A protože jsem potom byla na Islandu, dostala jsem na fakultě místo asistentky. Počátky byly docela drsné, ale veselé, mým prvním úkolem coby asistentky byla revize celé německé knihovny, což absolutně nechápu, jak se mohlo zvládnout. Pak jsem se pomalu dostala k výuce a to mě celkem bavilo, i když o islandštině nemohla být řeč. Začala jsem učit norštinu, kterou jsem vlastně nevystudovala, kterou jsem dělala sama a absolvovala dva krátké kurzy v Norsku. Musela jsem obstarat a na vlastních bedrech z Norska dovézt všechny materiály k výuce, učebnice a podobně, protože na to tady nebyly peníze. Později je začali i posílat, když už věděli, že se tady norština učí, Skandinávci rádi podporují své lektoráty. Ale nebyli tehdy skandinávští lektoři, kromě švédského, kterého se mi podařilo vyúřadovat na poslední chvíli v roce 1969. Takže jsem třeba sama učila celou norštinu, praktický jazyk, gramatiku plus literaturu všech severských zemí, od run až po postmodernismus. Což bylo na přípravu docela tvrdé, ale vlastně toho nelituju. Člověk nemohl jít do hloubky, ale zase jsem poznala spoustu věcí, které bych nepoznala, kdybych se orientovala nedej bůh jenom na ságy. Samozřejmě jsem nemohla vyvíjet obrovskou badatelskou činnost, to ostatně ani nešlo, protože nebyly kontakty se zahraničím a nesměla jsem ani publikovat vlastní studie. Přesto mě to snad i bavilo. Někdy to bylo dost tvrdé, protože jsem učila až osmnáct hodin, ale ten obor mně tím víc přirostl k srdci a nerada bych byla viděla, kdyby zanikl. Takže když například jednou nebyl po ruce ani dánský lektor, vedoucí katedry na mě vyštrachal, že jsem absolvovala z dánštiny, a dva roky jsem skutečně musela učit i dánštinu, kterou jsem dávno pustila z hlavy.

Marie Voslářová: O tom, že byste odešla, jste nikdy neuvažovala?
Helena Kadečková: Ale samozřejmě, to snad každý. Samozřejmě jsem taky uvažovala o emigraci a o vdavkách v Dánsku, tohle všechno a mnoho dalšího létalo tehdy v hlavách českých žen a mužů. Ale zůstala jsem a sedím tady dosud. Bohužel. Nebo bohudík?

Marie Voslářová: Vzpomínáte si na nějakou odezvu na některé ze svých překladů?
Helena Kadečková: Vůbec ne, žádná odezva tady totiž neměla kde vyjít. Skoro žádné časopisy o literatuře nebyly, pokud jde o dobu normalizace. A v šedesátých letech jsem toho přeložila hrozně málo. Takže ohlasy neznám, pokud jsem se něco dozvěděla, bylo to úžasnou náhodou a přes různá taková vlákna, která se z toho odvíjela a na která jsem náhodou po letech narazila.

Například docela radost mi svou další historií udělala kniha Kameny mluví Thórbergura Thórdarsona. To je taková velice zvláštní islandská kniha od spisovatele, kterého jsem osobně znala a měla ráda, veliký humorista, samorost. Vypráví o svém dětství, jak vyrůstal na izolovaném statečku pod ledovci a byl posedlý zkoumáním každé drobnosti, za každou skálou, každým kamenem, každou ovcí si představoval něco zvláštního, třeba i nadpřirozeného. To se mi moc líbilo, vyšlo to myslím v Odeonu. No a ticho po pěšině, samozřejmě, o žádném ohlasu z té doby nevím. A v osmdesátých letech mi najednou zavolala paní Zuzana Kočová, herečka a principálka, manželka E. F. Buriana a matka Jana Buriana, toho písničkáře, který píše taky hodně o skandinávských zemích. A že by se ráda se mnou seznámila, protože četla tuhle knihu, Kameny mluví, že je nadšená a chce jet na Island, hledat tam ty kameny. Takže jsme se setkaly, ona opravdu potom vyjela na Island, a protože byla taky spisovatelka, napsala o Islandu knihu. Takže jsem zjistila, že můj překlad někdo četl, a jeden člověk byl dokonce nadšený.

Pak přišel rok devětaosmdesát a Jan Burian, coby hodný syn své matky, po ní zdědil lásku k Islandu. A seznámili jsme se. A on už v prvotním nadšení pro Island založil společnost, která si říká Klub islandských fanatiků. Pořádají srazy, oslavují islandský státní svátek a podobně a pořád četli Kameny mluví, přímo bibli si z toho udělali. A protože už dávno byla rozebraná i z antikvariátů, rozhodli se, že ji znovu vydají. Takže se na to snad složili, aby umožnili další vydání. Lehce jsem překlad přepracovala, protože když čtu své překlady po deseti dvaceti letech, vstávají mi vlasy na hlavě. Ale znovu to vyšlo.

Můžu vám vyprávět ještě jeden příběh. Vždycky se mi moc líbí, když nějaká náhoda mezi sečtělými lidmi jaksi vygeneruje další náhodu, z které zas povstane něco kulturního. A to se stalo, když jsem přeložila v devadesátých letech pro Iva Železného Labuť islandského autora Gudbergura Bergssona. Je to jeden z čelných islandských spisovatelů, veliký experimentátor, který doma provedl románovou revoluci. Ale skoro vůbec se nepřekládá, protože je to tak hrozně islandské a bizarní, že se to téměř ani přeložit nedá. Kdysi jsem se pro Mladou frontu snažila přeložit takový jeho bestseller, ještě za minulého režimu, a to jsem naprosto neuspěla, protože to bylo moc experimentální. Nic protikomunistického nebo protisovětského, ale moc experimentální na naše poměry. Ale ten pozdější román Labuť se mi zdál dobrý k překladu a vyšel. A zase nevím o žádných ohlasech. Ale Milan Kundera, který často jezdí na Island, utíká tam před civilizací, se k tomuto překladu dostal skrze svou manželku, které český překlad na Islandu dal Bergssonův vydavatel. Moc se jí to zalíbilo a i Kundera shledal, že je to dobrý román, a doporučil ho u Gallimarda ve Francii, kde sám vydává. A Bergsson konečně poprvé vyšel ve francouzštině, načež si toho všimli i v Anglii a vydali to v angličtině a tak dále. Takže skromný český překlad trošku otevřel cestu někomu dobrému.

Marie Voslářová: Dotkla jste se situace literární publicistiky v období normalizace a také časopisu Světová literatura, vlastně jediného, který se tehdy věnoval zahraniční literatuře. Můžete popsat spolupráci s tímto časopisem?
Helena Kadečková: Myslím, že téma časopisu Světová literatura a příspěvky ze severské literatury, které se v něm objevily, by si zasloužily velmi důkladně zpracovat. V dnešní době je literárních časopisů záplava, o které už ani nemám přehled, a tak je téměř nemožné si představit, že tehdy neexistoval žádný kromě tohoto jediného. Lidé, kteří pracovali s literaturou, skrze Světovku umožňovali českým čtenářům – a těch bylo strašně moc, časopis šel na dračku a vycházel v obrovských nákladech – přečíst si, co se děje v literatuře ve světě. Prostřednictvím článků a hlavně recenzí s ukázkami, jak se tomu říkalo. To bylo nesmírně užitečné. I v delších studiích se člověk mohl rozepsat o věcech, které by těžko dostal do nakladatelství. Když se mi líbila kniha, u které bych byla ráda, kdyby se o ní čeští čtenáři dozvěděli, ale nebyla vydatelná, přicházelo aspoň v úvahu tam o ní napsat a uveřejnit ukázku. Naprosto úžasná příležitost a veliký poklad pro četbychtivé publikum, vzpomínám si, že jsme se na to přímo vrhali, když to vycházelo, a vždycky jsme se těšili, co se tam dozvíme. Často to byly věci, které jsme se jinde dočíst nemohli. Světová literatura také umožňovala publikaci začínajícím překladatelům, studentům našich překladatelských seminářů na fakultě.

Pokud vím, u jejího vzniku stál Josef Škvorecký. Ale za mých časů jsme spolupracovali se Svatoplukem Horečkou, který v časopise dělal zastupujícího šéfredaktora a později zástupce šéfredaktora po celou dobu normalizace, kdy hlavně byl ten časopis důležitý. Předtím tady byla řada literárních časopisů, pak ale zůstal tento jediný. Svatopluk Horečka byl romanista, francouzštinář, pokud vím. A vedl to, řekla bych, s velkou rozvahou. Věděl, co může, co nemůže, a přitom nechával dost prostoru pro to, co napíší přispěvatelé nebo překladatelé. S ním se spolupracovalo dobře.

Marie Voslářová: Říkala jste, že jste se osobně znala s Thórdarsonem, platilo to i o některých dalších „vašich“ autorech?
Helena Kadečková: O všech, kteří žili, samozřejmě.

Marie Voslářová: Takže se zajímali o to, že se jejich díla překládají?
Helena Kadečková: Každý chce být překládán, ať to přizná, nebo nepřizná. Teď by od vás měla zaznít otázka, jestli mi s překlady pomáhali, že? Že člověk vždycky, když něco neví, tak se obrací na autora. To ale zásadně nedělám, protože vím, že když autor vydá knihu, ta kniha už žije svým životem, on píše další, na tuhle dávno zapomněl. A nikdy mně nepřipadalo správné se na autora obracet. Ale velmi často jsem se musela obracet na rodilé mluvčí, jak oni tomu rozumějí. Pokud možno vzdělané mluvčí. To jsem samozřejmě musela dělat pořád, protože ve slovnících jsem našla málo a sama jsem do těch zemí určitou dobu nejezdila. Takže jakmile někdo přijel, hned jsem se na něj vrhla.

Marie Voslářová: Přeložila jste mimo jiné Snorriho Eddu, středověký text. Jak jste se vyrovnávala s problémem, jak tento text stylisticky pojmout?
Helena Kadečková: Myslím, že to je rozhodování celkem snadné, podle toho, jestli je překlad určen pro normální čtenáře, kterých není moc a u kterých tak jako tak předpokládáme určitou inteligenci, anebo jestli je to pro odbornou veřejnost. Pokud je určen pro odbornou veřejnost, musí vypadat trochu jinak, musí být doprovozen spoustou vysvětlivek a komentářů, a tomu se snažíme vyhnout, jde-li o překlad pro běžného čtenáře. Co se týče archaizace, člověk je samozřejmě velice omezen ve slovníku, chce-li překládat středověký text. Vím o tom, že řada názvů a pojmů neexistovala, čili se musím vyhnout spoustě slov, která mě napadají a která by byla třeba hezká, ale mohla by text jaksi nepříznivě modernizovat. Myslím, že je chyba, když někteří překladatelé text modernizují úmyslně a používají slova, která jsou dneska v kurzu. Pak se z toho textu stává spíš karikatura, parodie, jakási travestie. Ale archaizovat by se mělo pokud možno také co nejmíň, aby překlad ve čtenáři neprobouzel nějaké chybné pocity nebo aby se probůh nestalo, že by tomu nerozuměl. Čili styl se musí držet originálu, ale rozhodně by se nemělo moc archaizovat, protože když originál vznikal, nebyl archaický.

A hlavně, myslím, se musí hodně používat to, čemu se říká vnitřní vysvětlivky, tedy velmi nenápadně zapracovávat do překladu vysvětlení k tomu, oč tam jde. Ale jinak jsem se středověkými texty, pokud jde o zvolení stylu, potíže neměla, spíš jde o to tomu textu porozumět. Protože když máte středověký text, který čerpá z rukopisů, leckdy tam mnoho věcí chybí, mnoho věcí je nesrozumitelných, mnoho věcí je eventuálně připsaných až dodatečně. To všechno musí člověk odhalit a musí o tom oboru a o tom žánru dost vědět. Musí samozřejmě nastudovat vědeckou literaturu, sekundární literaturu, aby pak mohl správně postupovat při moderním překladu.

Marie Voslářová: Sekundární literatura před rokem 1989 asi nebyla právě snadno dostupná…
Helena Kadečková: Naštěstí jsem se dostala na Island. Starou islandskou literaturu jsem více překládala až od konce osmdesátých let, stejně jako jsem připravovala k novému vydání eddické písně, které už předtím přeložil můj velký vzor Ladislav Heger. Předtím to však byl vždycky značný problém: neexistoval xerox, o internetu nemluvě, e-mail neexistoval, neexistovalo spojení. Často jsem dokonce musela někomu telefonovat do zahraničí, když jsem byla úplně v úzkých a nevěděla si rady, což byl jednak šílený problém, jednak šíleně drahé, jednak jste byla pod dozorem. Ale někdy se to nedalo vyřešit jinak, když dopis nestačil nebo už bylo pozdě a musela jsem něco zjistit.

Marie Voslářová: Pokud jde o Snorriho Eddu, vyšla v roce 1988 a pak v roce 2003, musela jste ji nějak upravovat?
Helena Kadečková: Snorriho Eddu jsem vůbec neupravovala, druhá půlka osmdesátých let už byla celkem uvolněná, asi v roce 1985 jsem se zase po letech dostala do Norska, čili jsem se mohla opět rozhlížet po knihovně a trávit tam dvacet hodin denně. Takže už to nebyl takový problém a myslím, že jsem Eddu tehdy přeložila dost dobře, takže ani v tom druhém vydání nebyly žádné změny, rozhodně ne podstatné, možná jednotlivá slova.

Marie Voslářová: Pracovala jste při překládání i s překlady textů do jiných jazyků?
Helena Kadečková: Snažila jsem se využívat zejména německé, které vždycky byly důkladné. Záhy jsem upustila od souběžného čtení, protože bych přišla o oči, kdybych měla pořád sledovat to i to. Ale naučila jsem se nahlížet do jiných překladů, bylo to velmi užitečné. Zjistila jsem, že třeba překlady do němčiny se daly používat skoro jako slovník, protože tam překladatelská fantazie moc nefungovala a bylo to vždycky velice otrocky přeloženo – starou literaturu překládali vesměs vědci. Ale třeba překlady do dánštiny nebo do norštiny byly docela zajímavé a velice inspirativní, to byla jakási možnost diskutovat s tím překladatelem, vlastně to byl způsob náhradního dialogu s živým odborníkem, třebaže zdaleka ne vždy jsem souhlasila.

Marie Voslářová: V druhé polovině osmdesátých let jste se tedy po delší době opět dostala do Norska. Pokud bychom to chtěli shrnout, v šedesátých letech bylo možné se dostat na Západ, potom v sedmdesátých ne, a v osmdesátých už zase ano?
Helena Kadečková: Já jsem se ale dostala poprvé na Island už v sedmapadesátém roce, což bylo velice neobvyklé. Bylo to po smrti Stalina, za Chruščova, velká kritika Stalinovy politiky, tomu se často směju a dělá mi dobře, že jsem opravdu byla takovým důkazem politiky Sovětského svazu. Sovětský svaz se rozhodl, že něco uvolní, a tady někde nějaká malá Kadečková z toho tyla.

Vím, že ta islandská stipendia přicházela už předtím, ale to se na ministerstvu zřejmě házelo rovnou do koše. A v tom sedmapadesátém roce poprvé rozhodli, že to dají všanc Karlově univerzitě, a ten Island se zdál být velice nevinný, tam snad žádná ideologická újma nehrozila, takže to opravdu dali na fakultu a já jsem to tehdy dostala, vůbec nechápu jak. Hrála jsem volejbal s tajemníkem fakulty a ten mi jednou řekl: „Nechceš jet na Island?“ Já jsem se docela zasmála a pak se ukázalo, že to je dokonce reálné. Tak jsem odjela, pak jsem se vrátila a pořád jsem bojovala za to, abych se tam dostala znovu. Po dvou nebo po třech letech se to podařilo. A pak v polovině šedesátých let už to šlo líp. V šedesátých letech se dalo cestovat dost, pokud člověk chtěl, existovaly různé fígle, zvací dopisy, třeba i fingované, a šlo to celkem prosadit, když jste o to usilovala. V sedmdesátých letech to ustalo a od poloviny osmdesátých let se zase začalo projasňovat. Ve druhé polovině osmdesátých let už bylo hodně cítit uvolnění a zase začala fungovat stipendia.

Marie Voslářová: Jak se toto uvolňování a utužování odráželo ve vydávání islandských, severských překladů?
Helena Kadečková: I v padesátých letech u nás vycházeli spisovatelé, kteří byli známí levičáci, například Andersen-Nexø, což neznamenalo, že museli být špatní. Zejména Odeon si držel svou kvalitu a nevydal by úplně špatného spisovatele. Ale když někdo patřil k tamějším levicovým silám, tak to samozřejmě bylo náramné doporučení. Takových spisovatelů tedy vycházelo dost, z islandštiny třeba Laxness, nositel Nobelovy ceny z roku 1955, což taky mělo svou váhu, a taky byl levicový. Ostatně kdo z intelektuálů v padesátých letech na Islandu nebyl levicový – skoro všichni ti, kdo dobře psali. Po roce osmašedesát se šmahem změnily postoje, ale to už zase moc nedošlo našim úřadům. Když už někdo měl punc, že je levicový, tak se potom moc nestarali o to, jak to s ním dopadá dál, pokud něco neprohlásil veřejně na mezinárodním fóru. Ačkoliv někdy to bylo docela mysteriózní, jak oni přicházeli ke zprávám o spisovatelích.

Marie Voslářová: Je pravda, že někdy mohl určitou knihu obhájit i vhodný doslov nebo sekundární text, který by ji uvedl do správného světla?
Helena Kadečková: To se dělalo pravidelně, byli i puncovaní autoři doslovů, jejichž jméno pod tím doslovem velice pomohlo. Ale zrovna u severských spisovatelů jsem doslovy nebo předmluvy ke svým překladům psala sama. Je fakt, že člověk musel zmínit eventuální zásluhy autora o dělnické hnutí nebo že byl nakloněn lidu své země a podobné floskule. Ale to u Skandinávců nebyl tak velký problém, protože se zdáli nevinní, oproti třeba Němcům, Francouzům, Britům, nemluvě o Američanech.

Marie Voslářová: Zmínila jste svůj vzor, překladatele Ladislava Hegera, můžete o něm něco říct?
Helena Kadečková: Můžu, to je ovšem velice smutná historie, kterou on překonal úžasnou prací a taky nadáním. On byl germanista, který učil na filozofické fakultě a musel po osmačtyřicátém roce jako mnozí jiní odejít. Jednak byl hluboce věřící a jednak měl vlastní politické názory. Od té doby pracoval v Univerzitní knihovně jako katalogizátor, ale překládal si do šuplíku. Před válkou studoval také nordistiku, což přední germanisté často dělali – vždycky se podívali i na severogermánské jazyky a jejich zásluhou se potom zavedla i výuka severských jazyků. A Ladislav Heger byl jeden z nich, studoval dánštinu, a kdyby byl býval zůstal na filozofické fakultě, tak by tam asi vypadala nordistika jinak a lépe. Nicméně odešel a překládal si, a já když jsem se začala zajímat o Island, tak jsem se k jeho jménu dostala, seznámila jsem se s ním a velice jsem ho obdivovala. Mnoho mě naučil.

Přeložil islandské ságy, a protože byl zároveň básník a uměl překládat, přeložil velice krásně i eddické písně, i když by asi sítem nějakých současných velice ortodoxních vědců neprošly. Ale pro ten účel, který byl nabíledni tehdy, to byl překlad opravdu skvělý a jeho zásluhou se otevřel svět staroseverské literatury. Vlastně všichni, kteří se o ni později zajímali, se o ni začali zajímat právě proto, že si přečetli jeho překlady. Ty stačily vyjít na konci padesátých let a v šedesátých letech, i ty ságy, horko těžko, v odeonské edici. Jediné, co nemohlo vyjít, přestože se hrozně snažil a i já jsem se snažila, byly severské balady. Ty se podařilo vydat až po devadesátém roce a byla to veliká práce. Musely se zpracovat hromady papírů z pozůstalosti, protože tehdy nebyl xerox a jedinou možností rozmnožování byl modrý karbonový papír. Některé ty balady byly neúplně přeložené nebo jenom naznačené, muselo se to všechno dopracovat a roztřídit a hlavně přepsat na počítači a v tom mi pomohli dva tehdejší studenti. Takže myslím, že z Hegerových překladů staré severské literatury nakonec vyšlo všechno.

Marie Voslářová: A proč se v Odeonu zasekly právě balady?
Helena Kadečková: Nevím. Jak říkám, vždycky hrála roli i osobnost redaktora nebo šéfredaktora, který nakonec rozhodoval a který to musel nějak posunovat k cíli, pokud sám chtěl. A prostě to nešlo. Já to nepochopila, ale myslím, že to považovali za tvrdý oříšek, že by s tím bylo hodně práce. Spíš tedy z důvodů redakčních, než že by proti baladám byly nějaké ideologické námitky.

Ke staré islandské literatuře bych mohla ještě říct, že bylo veliké štěstí, že ti, kdo se jí od samého začátku zabývali, byli dobří. Že to nebyli šarlatáni, jak se bohužel zhusta stává, ale velice vzdělaní lidé, solidní a velice nadaní. Byli to Karel Vrátný a Emil Walter, zejména Emil Walter byl velice produktivní. Nejenže přeložil řadu důležitých ság, ale jako první zpracoval i hrdinské písně Eddy a kus Snorriho Eddy. A všechno na velice dobré úrovni, ještě v meziválečném období. Bohužel potom odešel, jako mnozí jiní, stal se po válce diplomatem ve Švédsku, zůstal v Uppsale jako vysokoškolský učitel a pak už o něm moc slyšet nebylo. Jak by vlastně mohlo, když byl v podstatě emigrant? Takže už dál nepřekládal, občas něco napsal, ale už se tomu nevěnoval. Překlady Waltera a Vrátného byly na svou dobu dobré a dá se z nich čerpat, ovšem nejsou dneska už čtivé, jako bohužel většina meziválečných překladů. Navázal na ně právě Ladislav Heger a ten byl už velice moderní, jeho překlady se s požitkem dají číst. Zejména ty eddické písně. A on také zavedl určité standardy, jak překládat a jak například přepisovat ty divné islandské hlásky, v čemž jsem se potom snažila pokračovat.

Chtěla bych ještě doplnit jeden příběh k překládání z norštiny, protože já jsem původně překládala stejně tak z norštiny jako z islandštiny a dlužno říct, že ty překlady z norštiny se lépe prosazovaly. Norskou literaturu znal každý, byla tady totiž obrovská předválečná tradice v překládání severské literatury, která měla mnoho nadšených čtenářů. Byli i pilní překladatelé, například známý Hugo Kosterka. K romě toho existovala nakladatelství, která se specializovala na severskou literaturu, zejména Topičovy Bílé knihy. A velice časté byly osobní styky mezi severskými spisovateli a Čechy, českými nakladateli a překladateli. To bylo docela jiné než dneska, tedy za Havla to bylo také tak, teď už tolik ne. A k tomu mám jednu historku, jestli mohu zabrousit do dávných dob.

Jednou, ještě za první republiky, sem přijel na návštěvu coby delegát z Norska za literární obec spisovatel Inge Krokann. To byl takový velký národovec, spisovatel, který se tedy hlavně lidově tvářil. Psal v landsmål a zastával takovou tu živou selskou tradici v Norsku. Byl přijat T. G. Masarykem, ale hlavně přijel za panem Topičem, protože u něho vycházely jeho knihy, a při té příležitosti mimo jiné pozval Topičovu vnučku na návštěvu do Norska. Já jsem se v šedesátých letech velmi spřátelila s dcerou Ingeho Krokanna, která mi tento příběh vyprávěla. Topičově vnučce Miladě bylo tehdy sedmnáct let a byla strašně krásná, tmavovlasá, okatá, snědá. Nádherná a vzdělaná mladá dívka z intelektuálních kruhů. A ta moje přítelkyně mi líčila, jak se Topičová objevila na jejich statku hluboko v horách, v srdci Norska, to byl takový ten selský kraj, velice preferovaný v norské kultuře. Tam se tedy zjevila ta sedmnáctiletá krasavice. Krokannova dcera, venkovská holka v doma pletených punčochách, patřičně zírala na tohle zjevení přímo elfí královny. A byla i svědkem toho, jak došlo ke vzplanutí mezi touhle krásnou slečnou a jejím budoucím manželem, což byl tehdy už asi čtyřicetiletý malíř, který navštěvoval Krokannovy. Malíř Blekastad byl ale starší než Miladin otec, čili dovedete si představit to pobouření v rodině. Nicméně Milada si vše prosadila a Blekastada si vzala. Žila s ním dlouho tam v horách, naučila se landsmål, nebo nynorsk se teď říká, a porodila sedm dětí. A potom začala studovat a dotáhla to až na doktorát. Napsala docela závažný spis o Komenském a začala vyučovat českou literaturu na univerzitě v Oslu. Hodně překládala a v době normalizace byla velice nápomocna české kultuře, protože se vlastně vdala legálně, byla norská občanka, a tak mohla bez větších problémů dojíždět do Prahy. A to bylo užitečné pro obě strany. Měla tu i majetek, zdědila vilu v Dobřichovicích, kterou nakonec darovala nebo prodala Ludvíku Vaculíkovi. Tyhle propletené příběhy já miluju. Kulturní kontexty, které se rozvíjejí do širokých dálav a jsou velice užitečné pro další vývoj kultury.

Marie Voslářová: Takže Topičovo nakladatelství zaniklo, ale ona svým způsobem tu tradici udržovala?
Helena Kadečková: Rozhodně udržovala tradici předválečného vzdělání a kulturní úrovně. O na byla spíš taková prvorepubliková dáma, ale zároveň velmi podporovala disidenty, kteří se náhodou dostali do Norska, někteří se tam i vystěhovali po Chartě. Nemluvě o mnoha jejích překladech. Do češtiny myslím přeložila asi dva rané romány od Vesaase, ale hlavně překládala do norštiny, a to jak do nynorsk, tak do bokmålu. Překládala například Kunderu a různé autory, kteří tady nesměli být vydáváni v době normalizace. Už předtím vydala i dvoudílné dějiny české literatury, z takového zvláštního pohledu, velmi přínosné i pro Čechy.

Marie Voslářová: Jak vlastně fungovala spolupráce mezi překladateli ze severských jazyků? Znali se mezi sebou, byli v kontaktu?
Helena Kadečková: Všechny, kteří žili a překládali po roce čtyřicet pět, jsem znala, samozřejmě. Vrtišovou, Mencáka, Raka a další. Islandštinu nikdo jiný nedělal, ale jinak bylo bezvadné moci si promluvit s někým, kdo měl stejné zájmy, a těch lidí moc nebylo. Rozhodně si nemyslím, že by se mezi nimi projevovala konkurence, to jsem nezaznamenala.

Marie Voslářová: V roce 1971 vám vyšla také autorská knížka pro děti o Islandu s názvem Óli, tvůj kamarád z Islandu. Jak vznikla?
Helena Kadečková: V Albatrosu vydávali spoustu nejrůznějších bezvadných edic. Třeba převyprávění starých pověstí, ság, legend, velkých starověkých eposů a tak dále. A spoustu nádherných edičních řad a jedna z nich byla pro asi desetileté děti a měla jim zpřístupnit život v cizích zemích. Objevila se tam řada různých zemí s příběhem, kde vystupovaly děti, a bylo to určeno pro malé čtenáře. A jelikož jsem byla na Islandu a něco jsem o něm věděla, tak jsem napsala tuhle dětskou knihu o Ólim a rybách, ilustroval ji tehdy začínající Adolf Born. Pak jsem ještě napsala o Dánsku, o dánské holčičce. Ale tu edici zrušili nebo co a už nic nevyšlo.

Marie Voslářová: Myslíte, že mají v současnosti čeští překladatelé velké dluhy vůči islandské literatuře?
Helena Kadečková: Myslím, že dost velký zájem je o středověkou literaturu. Jsou tu mladí překladatelé, kteří vystudovali i religionistiku a mají dobrou vědomostní bázi pro zacházení se středověkou literaturou. Na druhou stranu se však objevují i různí nadšení amatéři, já jim říkám v duchu šamani, protože vyšli z obdivu pro nějaké fantasmagorično. A dostali se k mýtům, a tím pádem k eddickým písním a všemu tomu, co se skrývá pod tou staroislandskou literaturou, a jsou to horliví nadšenci, ale naprosto amatérští. A objevují se docela vážné signály, že se pokusí prorazit. Jednak překládají z angličtiny, nikoliv z originálního jazyka, a jednak navrhují různá pochybná vydání ság, a to úpravou starých překladů, což mně připadá naprosto nepřijatelné. Někdy se ke mně třeba k recenzi dostávají vědecké články, velmi nadšené, ale často chybí elementární vědecký přístup k odborné práci. A tyhle nadšené amatéry já považuji za největší hrozbu úplně pro všechny obory, nemluvím jen o islandské literatuře. I když, na druhou stranu, bez nadšení to nejde. Ale chce to opravdu dlouhé a velmi důkladné studium, než se k něčemu přistoupí, co má být publikováno.

Jiná je situace nové islandštiny, současné islandštiny. Tu bohužel nikdo moc překládat nechce. To si žádá přečíst hromady knih, než přijdete na některou, která by se vám líbila, a ten jazyk je opravdu hrozně těžký, chce to usilovně sedět a pak prosit nakladatelství a nedostat to zaplaceno. Nemluvím o oblíbených thrillerech a detektivkách, ty se překládají přes němčinu nebo angličtinu, což mně osobně nevadí. Čili čekám na nějakého nadšence. Jedna schopná odbornice tu je, ale zatím si musí vydělávat na živobytí.